Jsem velkým fanouškem Eurovize, ale letošní ročník mi přináší jen smutek. Nedíval jsem se
16. 5. 2026
Špatné řízení a politické kampaně připravily o radost událost, která měla lidi sbližovat, píše Dave Keating
V posledních dvou letech, uprostřed sílící kontroverze ohledně účasti Izraele v Eurovizi, jsme já a většina ostatních velkých fanoušků Eurovize soutěž podporovali, navzdory jasným obavám.
Tento týden však, zatímco se ve Vídni utkává obvyklá směsice silných balad a vtipných písní, nás nespojuje společná radost, ale spíše sdílený pocit smutku nad politizací soutěže. Tento smutek bledne ve srovnání s traumatem a zármutkem, které prožívají lidé postižení válkami, které tuto politizaci podněcují, ale přesto tu je.
Pět zemí – Španělsko, Irsko, Slovinsko, Island a Nizozemsko – se letos z Eurovize stáhlo. Jejich absence je výsledkem krize, kterou katastrofálně nezvládla Evropská vysílací unie (EBU), sdružení veřejnoprávních vysílatelů v Evropě, na Blízkém východě a v severní Africe, které soutěž organizuje.
Eurovize měla vždy určitý politický podtext – to bylo součástí její přitažlivosti. EBU však v roce 2022 překročila Rubikon, když v roce 2022 vyloučila Rusko po jeho invazi na Ukrajinu; Rusko tento rok nakonec zvítězilo díky hlasování veřejnosti, které odráželo drtivou politickou podporu napříč Evropou.
Jakmile se tato Pandořina skříňka jednou otevřela, bylo velmi těžké ji zavřít, jak ukázala kontroverze kolem Izraele. EBU se v této nové geopolitické éře zmítá a v důsledku toho je budoucnost Eurovize ohrožena.
Stejně jako mnoho fanoušků, včetně některých v Izraeli, jsem si myslel, že izraelská veřejnoprávní stanice Kan měla správný instinkt, když prohlásila, že se v roce 2024 nezúčastní. Vzhledem k zuřící válce v Gaze požádala EBU stanici Kan a autory textu izraelského příspěvku pro ten rok, aby změnili text, který vnímala jako odkaz na útok Hamásu ze 7. října. Jak řekla bývalá izraelská soutěžící v Eurovizi Noa: „Vždycky jsem proti kulturním bojkotům. Nicméně si myslím, že kdyby to bylo na mně, moje vlastní země by se této soutěže neměla účastnit.“
Izraelský prezident Isaac Herzog však zasáhl a vyvinul tlak na Kan, aby změnila kurz a umožnila izraelské zpěvačce Eden Golan soutěžit s upraveným textem. Účast Izraele v posledních třech ročnících soutěže vyvolala protesty a bojkoty. Až do loňského roku však žádná evropská televizní stanice formálně nepožádala o vyloučení Izraele a komunita fanoušků Eurovize ji z větší části sledovala dál, i když nás děsilo, co se děje v Gaze. Nechtěli jsme, aby soutěž byla definována činy jednoho z jejích členů.
Nestačilo však jen být na pódiu Eurovize. Vláda Benjamina Netanjahua byla odhodlána vyhrát, a to z důvodů soft power. Podle vyšetřování New York Times zveřejněného tento týden izraelská vláda v posledních třech letech částečně financovala okázalou kampaň na podporu volební účasti, která stála nejméně 1 milion dolarů a zdálo se, že vybízí lidi, aby hlasovali pro Izrael a projevili tak svou politickou podporu.
Součástí této kampaně byly obří billboardy na Times Square a přímé zprávy příznivcům. Ačkoli USA se soutěže neúčastní, Američané mohou stále hlasovat, protože EBU otevřela hlasování celému světu. Sám Netanjahu zveřejnil na Instagramu příspěvek, v němž vyzval příznivce, aby v roce 2025 hlasovali pro Izrael 20krát – což je maximální povolený počet hlasů na osobu.
Izrael se v roce 2025 umístil na prvním místě v hlasování veřejnosti v celé Evropě. Hlasování veřejnosti tvoří polovinu bodů příspěvku vedle hlasů odborných porot. Loňské vyhlášení vítěze, obvykle moment plný dramatu a napětí, bylo pro diváky mučivým zážitkem. Možná díky kampani své vlády se Izrael náhle vyhoupl na první místo žebříčku. Kdyby odborné poroty neudělily nízké hodnocení písni, která byla pravděpodobně přijatelná, soutěž by se tento víkend konala v Tel Avivu. To by pravděpodobně znamenalo konec soutěže, jak ji známe.
Navzdory tomu všemu byly letos v pravidlech hlasování provedeny pouze drobné změny. Lidé z celého světa mohou stále hlasovat vícekrát, ať už soutěž skutečně sledují, nebo ne.
EBU nenašla žádné důkazy o hackerství nebo podvádění, ale zdá se nepravděpodobné, že by nevýrazné izraelské písně z posledních dvou let tak uchvátily veřejnost, že získaly jedny z nejvyšších výsledků veřejného hlasování v historii soutěže. Faktem je, že podle současných pravidel, která znamenají, že několik set lidí hlasujících vícekrát může snadno rozhodnout o výsledku, dochází k mobilizaci politického hlasování. Zapomeňte na myšlenku „bojkotů“ – lidé nechtějí sledovat soutěž, ve které kvůli tomu každý rok zvítězí jedna konkrétní země.
Nejvíce frustrující je, že po soutěžích v letech 2024 a 2025 někteří v izraelských médiích naznačovali, že výsledek veřejného hlasování byl známkou široké politické podpory Izraele. Izraelská velvyslankyně v Belgii, Idit Rosenzweig-Abu, prohlásila: „Tichá většina opět promluvila.“ Je však zřejmé, že pokud motivovaní zastánci izraelských akcí hlasují všichni pro jednoho soutěžícího a hlasy odpůrců se rozdělí mezi všechny ostatní, v žádném případě to neznamená „tichou většinu“.
Eurovize je jednou z největších radostí mého pobytu v Evropě, a to od té doby, co jsem se sem před 20 lety přestěhoval jako Američan. Zamiloval jsem si tuto soutěž, a to nejen proto, že je tak zábavná, ale také proto, že je tak výjimečná – jedná se o nesmírně úspěšný kulturní export, který Evropa produkuje jako celek bez jakékoli účasti USA. Proto jsem se této show zúčastnil již sedmkrát. Ale tuto sobotu, stejně jako mnoho jiných eurofanoušků, se na ni dívat nebudu. Eurovizi nebojkotuji. Prostě už mě nebaví sledovat soutěž, která působí jako předem daná a už není o hudbě.
Zdroj v angličtině ZDE
Diskuse