Ve vládní krizi platí interpretace, anebo „duch dokumentu“?

10. 5. 2017 / Miloš Dokulil

čas čtení 6 minut
Především málem párkrát denně ten či onen z klíčových aktérů přihodí něco nějak nového a s novou odlišností prezentovaného do toho soukolí problémů, které nejdříve začaly před pouhým týdnem (2. 5.), a to premiérovým oznámením, že zřejmě dojde – z těch tehdy hned známých „milosrdných“ důvodů – hned v následující čtvrtek (4. 5.) k demisi vlády.



Ještě než se týden s týdnem sešel, zdá se být jasné, jako by těžiště problematiky spočívalo mnohem spíše ve schůdných, anebo naopak brzdících formalitách kolem případného odchodu z vlády jenom ministra financí a náměstka předsedy vlády Babiše. To další úterý (již 9. 5.) byla najednou na obzoru první – a jakoby vstřícně nastavená – demise v Sobotkově vládě, ta naznačená ministryní Valachovou, která ovšem hnutí ANO (složené zrovna z jeho stávajících ministrů) nikterak k ničemu obdobnému s potenciálně novým vyhodnocením role Andreje Babiše v Sobotkově vládě nevyprovokovala. Kromě toho totiž již několik dní je tu prezentován názor prezidenta Zemana, který má za to, že v režii tohoto politického sporu s různými možnými jeho interpretačními osvity je třeba prioritně zohlednit jako základní fakt to, že premiér Sobotka prý nedodržel správný sled aktivit vedoucích k případnému odvolání právě A. Babiše. Že přece je třeba nejdříve zrušit koaliční smlouvu! Aniž právě znění této smlouvy bylo od samého začátku jádrem či východiskem celé té nastalé krize. (I když si může dnes v podvečer – 9. 5. – stěží kdo představit, jak asi mohou zítra vstřícně spolu jednat v rámci inzerovaného setkání vůdčích reprezentantů stávající koalice zrovna šéfové ČSSD a ANO.)

Jenže asi bychom si teď měli aspoň letmo představit, co přesně a jak ta koaliční dohoda (vzešlá z voleb 25. - 26. 10. 2013) tří příštích partnerů pro příští českou vládu ujednala jako závazné a funkční podmínky zrovna pro to nyní sporné, ale zrovna aktuální odvolávání člena vlády. V tomto směru je rozhodující bod IV/4; raději jej ocituji celý (a dovolím si něco podtrhnout): „Smluvní strany respektují ústavní právo předsedy vlády navrhovat prezidentu republiky jmenování a odvolání členů vlády. Pro každý takový krok musí předseda vlády hledat podporu příslušné koaliční strany. Předseda příslušné koaliční strany může předsedovi vlády podat návrh na odvolání a jmenování člena vlády nominovaného za tuto stranu. Další postup o takovém návrhu podléhá dohodě předsedy vlády s předsedou příslušné koaliční strany s tím, že předseda vlády by měl návrh předsedy příslušné koaliční strany respektovat.“ Je snad vidět, že ovšem premiér má nezpochybňované právo navrhovat případné členy vlády k jejich odvolání z funkce. Že zde se automaticky hned neuvažovalo o tom, že kandidátem na odvolání by mohl být zrovna předseda jednoho z dalších koaličních uskupení, je samozřejmě taky z textu zřejmé. (Aniž bychom zatím sledovali prezidentovu ústavní povinnost tu premiérem uvažovanou demisi ministra přijmout.)

Jistě nelze jen tak se automaticky smířit s tím, že v té navozené a tak citlivě probíhající vládní krizi prezident státu místo snahy co nejúčinněji a pokud možno bez průtahů napomoci k jejímu řešení, vyjel si do Libereckého kraje jakoby „jenom“ k propagaci své osobnosti před kandidaturou pro případné své druhé funkční období. (Nutně nesledujme, kdo – a jak, zvláště z jakých prostředků – to zorganizoval.) A že s podobnou bezstarostností hodlá prezident Zeman také navíc uskutečnit dokonce časově nemálo delší zahraniční cestu; místo aby plánovanou cestu do Číny odřekl a zůstal doma kvůli té nemilé krizi, aby přispěl k jejímu zdárnému řešení.

Také je nutné zrovna teď vidět, když třeba premiér hodnotil kladně nejen ten zrovna nečekaný krok ministryně školství Valachové (demise k 31. 5.), že mohl asi doprovodně ztratit své přiměřeně vstřícné slovo také k vyhodnocení výsledků práce ministra financí Babiše, aby rovněž „lidsky“ přistoupil k tomuto hlavnímu teď a tak kritickému námětu, jemuž nyní jako premiér nejenže jen problematicky zatím čelí, a který by měl – právě jako premiér – schůdně dořešit, když s ním nejdřív tak rozpačitě před týdnem přišel. (Neboť nezapomínejme, že koncem října 2913 musel přece nastávající pan premiér vědět, s jakými to politickými subjekty hodlá vytvořit vládu a jaké je nejen odborné zázemí dalších signatářů té chystané tehdy koaliční dohody.)

V této fázi dění kolem vládní krize by ovšem měl také premiérův náměstek Babiš ne jen hledat formulace, jimiž neprůkazně označuje třeba ministra vnitra jako možného iniciátora zrovna těch známých a utajeně pořízených záznamů, v nichž svůj hlas nepopřel a které snad byly i nějak – podle jeho mínění – prefabrikovány, když klíčové zřejmě v tom zítřejším odpoledním projednávání v Poslanecké sněmovně zajisté bude sám doložitelný pak fakt, že si v tom ilegálně pořízeném rozhovoru počínal eticky i politicky nenáležitě (čehož i lituje, že?).

(Bylo by toho mnohem víc, co bych měl teď na srdci, jak se říká. Jenže čas je neúprosný. A ve věcné argumentaci zvlášť vrtkavý a nevypočitatelný. Ale asi bude ještě třeba se k té kauze vrátit. Už pro ty další její „zákruty“ či argumentační „salta“, anebo též pro tu ležérnost, se kterou ji posuzuje dokonce prezident republiky; který se navíc s A. Babišem včera setkal, aniž považoval za nutné či žádoucí takto přímo stimulovat jednu stranu v tom sporu aspoň zčásti k přijatelnému řešení, když zároveň sám mohl třeba mít svůj další důvod být zrovna hnutí ANO vděčný za to, že toto zatím tak mezi voliči populární hnutí se rozhodlo vlastního kandidáta pro prezidentskou volbu nestavět… o čemž se tu již v BListech rovněž psalo… a zkusit být jak nad stranami, tak i předpokládatelně nad svými osobními zájmy.)

0
Vytisknout
8097

Diskuse

Obsah vydání | 11. 5. 2017