Je v "reformovaném" Rusku pravděpodobnější demokracie, nebo ochlokracie?
Scestné představy o putinovském Rusku a zázraku znovuzrození
18. 7. 2017
/
Anna Skladchiková
čas čtení
10 minut
Je patrné velmi silné přesvědčení, že pan Putin je kořenem všeho zla a že pokud by někdo měl kouzelnou hůlku a učinil prezidentem někoho jiného (nebo kdyby demokracie v Rusku začala zázrakem najednou fungovat), v tom momentu by se všechno změnilo v perfektní stav - žádná agresivní zahraniční politika, žádná ekonomická krize, žádné propastné rozdíly mezi bohatými a chudými. Ptáčci zpívají a květy voní vůkol. Žel, taková představa navozuje několik problémů...
Svoboda, Slyšeli jsme o ní, viděli ji, mluvíme o ní každodenně a kdekoliv.Slovo svoboda stalo se tak nějak personifikací 21. století. Těžko by někdo nesouhlasil, že stačí pár chvil strávených na sítích a člověk začne přemýšlet: dává nám doba, ve které žijeme, skutečně neomezenou možnost žít bez omezení a restrikcí? Vypadá to, jako bychom se skutečně mohli mluvit naprosto svobodně, svobodně si vybírat, pohybovat se, vyjadřovat sebe sama a svou vůli.
Můžeme nicméně tvrdit to samé, pokud jde o politickou svobodu? Předpokládá se, že lidé mají svobodu činit rozhodnutí ve vztahu k dění v jejich vlastním státu, obvykle tím, že volí své reprezentanty do parlamentu nebo hlavu státu. Rovněž se předpokládá, že většina států v současnosti více či méně přijímá demokratický přístup při péči o své občany.
Nedostatek demokracie je však obecně - OSN a mezinárodní komunitou - vnímán jako jeden z nejzásadnějších problémů, jehož optimální řešení je potřebné nalézt. Když přemýšlíte o nedostatku demokracie, která země vás napadne? Možná Severní Korea? Budiž, to není překvapivé. Nebo většina afrických zemí? Nepochybně. Co třeba Kuba? Může být dobrým příkladem.
A co třeba Rusko? Mohli bychom tuto zemi postavit do téže řady s těmi předchozími? A je na tomto příkladu něco zvláštního? Není to žádné tajemství - oficiálně je Rusko semi-prezidentskou republikou s vládou postavenou na demokratických pravidlech. Pokud však vezmeme v úvahu, že současný prezident je hlavou Ruska téměř 20 let (oficiálně od roku 2000) stejně jako současný stav vnitrostátních i diplomatických událostí a vztahů, začneme pochybovat: jde skutečně o stejnou formu vlády, jakou si představujeme pod termínem demokracie?
Rychlý pohled do minulosti. Právník, někdejší agent KGB a politik Vladimír Putin byl jmenován dočasným prezidentem svým předchůdcem a poté, kdy zvítězil v řádných prezidentských volbách, začal řídit zemi kompletně zlomenou rozpadem SSSR i následným obdobím prezidentství Borise Jelcina. Hluboká ústavní, ekonomická a humanitární krize a - jakože věci mohou být vždycky horší - zahájená čečenská kampaň na začátku nového milénia byla pravděpodobně jedinou myšlenkou sdílenou napříč celým Ruskem.
Tohle byl záblesk naděje. Rusko vstane jako bájný Fénix z popela k novým zítřkům. Těžko lidem v Rusku vyčítat jejich přesvědčení, že to už prostě nemůže být horší než v oka,mžiku Jelcinovy rezignace. Nikdo si ale příliš nedokázal představit, že legenda o Fénixovi může mít úplně jiný scénář. Že Fénix sice přežije svůj pád, společně s rozpadem SSSR, ale zůstane po uši zahrabaný v popelu.
V tu dobu, před 17 lety, sázím nikdo netušil, že Rusko zůstane takřka v tomtéž stavu, v jakém tehdy bylo. A podle mého mínění se čas trpělivosti vyčerpal: nedávné protesty a nepokoje jsou toho pravděpodobně důsledkem. Lidem už nestačí pouhý pocit, že v Rusku je to " o trochu lepší než kdysi". Nutno přitom konstatovat, že Rusové jsou národ velmi trpělivý., jenž klidně čeká více než deset let na zázrak.
Ale zpět do roku 2017. Je patrné velmi silné přesvědčení, že pan Putin je kořenem všeho zla a že pokud by někdo měl kouzelnou hůlku a učinil prezidentem někoho jiného (nebo kdyby demokracie v Rusku začala zázrakem najednou fungovat), v tom momentu by se všechno změnilo v perfektní stav - žádná agresivní zahraniční politika, žádná ekonomická krize, žádné propastné rozdíly mezi bohatými a chudými. Ptáčci zpívají a květy voní vůkol. Žel, taková představa navozuje několik problémů...
Za prvé neexistuje žádná čarovná hůlka. Za druhé, k dispozici nejsou žádní další kandidáti, kteří by byli připraveni vládnout Rusku, což skutečně předpokládá vládnout tvrdě. Za třetí, demokracie v Rusku sice formálně existuje, ale její forma je s ohledem na historický vývoj země a společnosti silně specifická. Za čtvrté, i kdybychom předpokládali, že Putin nadále nebude mít vliv na vládu v zemi, nelze očekávat žádné závratné změny. Pan Putin je pouze součástí systému, ale nikoliv systémem samotným. Za páté, současné Rusko lze nazvat druhým zlatým věkem ruské aristokracie, po tom prvním za období vlády Kateřiny Veliké v 18. století. A tato nová aristokracie (oligarchie) vytváří obrovský, těžkopádný a skrz na skrz prolezlý politický systém, jenž není možné reformovat či nahradit jednoduše volbou toho "správného" kandidáta.
Navíc, i kdyby zde byla nějaká možnost všechno změnit, mělo by to být pozvolné a pomalé, reforma krok za krokem ze stavu teď a tady do stavu kýženého. Na druhou stranu, jaký model si vlastně přejeme? Jsme si jisti, že destrukce současného modelu vlády povede k demokracii, nikoli k ochlokracii? Koho vlastně potřebujeme? Potřebujeme někoho, kdo bude nástrojem vůle lidu, nebo čekáme na dalšího vůdce, který přinese novou vlnu naděje a jehož záměry budou tak nějak odrážet národní vize vztahující se k budoucnosti?
Procházeje stoletími ruské historie, je mi potěšením poskytnout vám krátký přehled zářných epizod vztahujících se k různým vladařům a vůdcům. Některé z nich jsou významné s ohledem na jejich drsnou krutost. Cílem je vyjasnit jedno - možná podvědomě tíhneme k tomu mít v čele silnou vládnoucí postavu, ať už cara, imperátora nebo vůdce - vozhda. Otázka je, zda tato potřeba stále platí?
Je 16. století. Prvním ruským carem, který transformoval středověký stát v impérium, byl Ivan IV. zvaný Hrozný. Za tuto transformaci zaplatilo nesmírnou cenu ruské obyvatelstvo. Obětí nejvyšší bylo období tzv. opričniny, správního systému rozdělujícího vlastnictví na carovo a zemské. Tato státní politika se vyznačovala utajenými politickými institucemi, masovými represemi, veřejnými popravami a konfiskacemi. Proběhly a byly brutálně potlačeny řady vzpour, lidé žili v ustavičném strachu a zoufalství. Ivan IV. Hrozný byl u moci téměř 40 let.
Je 18. století, další skvělá epizoda z ruské historie - Petr Veliký. Vedl vznešenou kulturní revoluci. Byl oddán snu o velikosti ruského impéria a po vítězství ve Velké severní válce jej vlastně naplnil. Skvělá práce. Pravděpodobně by nebylo možné docílit toho, aniž by během dvaceti let bylo užito násilí a absolutní přehlíživosti vůči lidským životům, včetně přehlíživosti k životu vlastního syna Petra Velikého.
O století později vláda výše zmíněné Kateřiny Veliké a její zlatý věk ruské šlechty, který trval 34 let.
Poté 20. století a dva velcí vůdci SSSR, Vladimír Iljič Uljanov (Lenin) a Josef Visarionovič Džugašvili (Stalin, mimochodem někdejší absolvent spirituálního semináře).
A pak v našem 21. století Vladimír Putin.
Touto historickou řadou nemíním přesvědčovat čtenáře, že během historie byli Rusové vždy obětí útlaku a nikdy neměli možnost vyjádření vlastní vůle (jakožto právě nyní to vypadá že umíme pouze "stěžovat si na stav věcí, aniž bychom pro změnu cokoliv udělali"). Nikoliv, Rusové takovou možnost měli. My jsme ji měli. Jenže to nikdy nedopadlo šťastně.
"Období komplikací", název pro historické periody mezi pádem jedné dynastie a nástupem další. Ivan Hrozný je mrtev, svoboda! Svoboda, která vedla k občanské válce , velkému ruskému hladomoru a více než dvěma milionům mrtvých. Jistě, absence vlády, jak se ukázalo, není dobrá myšlenka.
Zkus si, milý čtenáři, představit nás, Rusy, pod vládou nikoliv "železné pěsti", nýbrž "železné dlaně". Rozdíl ve významu těch dvou frází je patrný, Ten druhý vyjadřuje stav vlády, kdy monarcha, který rozevře svou pěst, dává najevo ochotu a schopnost poslouchat lidi. Zde může jako velký příklad posloužit Alexandr II. Nikolajevič zvaný Osvoboditel, jenž byl (jaká ironie) nakonec zabit jedním z těch, které vlastně osvobodil. Největší reforma, za niž byl odpovědný, tedy emancipace nevolníků, následně vyústila v deset pokusů o atentát. Ano, Alexandr II. umožnil národu vyjádřit jeho vůli, avšak tou vůlí byla potřeba ho zabít. "Národní vůle", tak se jmenovala revooluční skupina, která provedla poslední, úspěšný atentát.
Co kdybychom místo metafory železné pěsti či železné dlaně použili metaforu "dlaně měkké"? S radostí mohu poskytnout příklad posledního ruského cara Mikuláše II. Jeho jemnost v jednání s ostatními, přátelskost, absence jakékoliv manifestace drsnosti a krutosti, mu vynesla reputaci benevolentního až slabého vládce. Tento fakt vytvořil živnou půdu k rozvoji sociálně demokratického hnutí, které vedlo k Velké říjnové revoluci a smrti celé královské rodiny.
Co by to mělo znamenat pro nás? Hraje historie svou důležitou roli v ruském politickém vývoji? Jistě hrála a jistě hraje. Jako národ se těžko můžeme odstřihnout od toho, co se vytvářelo a co je součástí naší mentality, naší kulturní identity, po staletí. Znovu, uvedenými příklady nechci vytvářet iluzi, že autoritářství v Rusku je neměnné a že jde o nepřekonatelný fenomén.
Jistě, čas plyne a významné změny mohou následovat. Cílem bylo ukázat, že dle mého mínění není Putinovo prezidentství největším štěstím, ani největší katastrofou. Celkem vzato jde o kontinuální tendenci. Další část řetězu, který obepíná celou ruskou historii.Celkem vzato jde o "another brick in the wall", další cihla do zdi.
10079
Diskuse