Bodláky Václava Duška

Zdraví lidstva vážně ohrožuje planetu

18. 7. 2017 / Václav Dušek

Namakaní starci pilně cvičili v posilovnách, běhali dlouhé vysilující kilometry, šlapali do pedálů vylehčených kol, hlavou jim pulsovala píseň z mladých let: svolává nás trubka k čtvrthodince ranní… budem jako skály, budem jako řípy, to je přece správná věc. Zdravím kypící občanstvo prý mívá však často v konečné fázi vypnuty mozky. Masakr na svatého Valentýna, sladká pohádka oproti strmě rostoucí stárnoucí populaci – miliardy k neuživení v brzké budoucnosti přiživují černé myšlenky kamenných srdcí, že musíme totiž neprodleně ustat s ozdravováním monster neschopných postarat se sami o sebe; krutost odmítáme, a přitom se držíme kluzké paluby z posledních sil ztroskotanců. (...) Doporučení vědoucích: s okamžitou platností zastavit výrobu vitamínů, léková impéria zrušit, krev výrazně pošetřit, stenty zničit, klouby vyrušit, plastiky zakázat, operační dny zkrátit na minimum – ústavy pro přestárlou populaci uzavřít. Přemnožení hrozí zánikem planety.

Všude dobře, bratře – doma nejhůře! Časy se mění, vážení, vlády nás rafinovaně ruinují. Změna je skutečně život. Planeta zvolna skomírá za vytrvalého přispění vědeckého podhoubí. Vyhasne bez varování.

Zmateně promlouval starý muž v ústavu pro přestárlé osoby, personál předstíral zájem, konečně stát platí chovatele starších kusů výborně, kam se hrabe tenisová hvězdička, která zatím neví, kam přihrnout miliony. Stařec po ránu hýříval skvělou náladou, říkával nadšeně personálu: Amerika the beautiful, jak pěje Willie Nelson… vlastenectví za hrob, dušinky! Guten morgen Hohenstein a k tomu volkmusic Tirol od familii Aschenwald, i přešitá Máša Rasputina při procházce milovanou Oděsou… a pak má zamilovaná tumbala tumbala tumbalalajka. Hudba léčí, kam se hrabou felčaři. Zdravé stáří, nepřítel společnosti.

Víš, proč jsou ryby zdravé, cukrouši – protože jsou drahé.

Křesťanský demokrat z nevymáchané mordy vypustil vzkaz opuštěným matkám s nedostačujícími příjmy – mají si sehnat nového chlapa. Dobroděj, znalec masa a politický krutihlav, ozdoba křesťanství, nevlastni bratr Jidáše Iškariotského projevil vyspělou partajní soucitnost. Hňup politický, kam dohlédneš. Pěje píseň Pánu: za čem ty zgubil menja… z nebes hlas zavolá, nevím holobrádku, asi mě… však víte co. Zdravotní stav politických tipliček setrvale neléčitelný.

Namakaní starci pilně cvičili v posilovnách, běhali dlouhé vysilující kilometry, šlapali do pedálů vylehčených kol, hlavou jim pulsovala píseň z mladých let: svolává nás trubka k čtvrthodince ranní… budem jako skály, budem jako řípy, to je přece správná věc. Zdravím kypící občanstvo prý mívá však často v konečné fázi vypnuty mozky. Masakr na svatého Valentýna, sladká pohádka oproti strmě rostoucí stárnoucí populaci – miliardy k neuživení v brzké budoucnosti přiživují černé myšlenky kamenných srdcí, že musíme totiž neprodleně ustat s ozdravováním monster neschopných postarat se sami o sebe; krutost odmítáme, a přitom se držíme kluzké paluby z posledních sil ztroskotanců.

Fabriky jedů vystavěné čunčátky, mrtvolné divoké skládky, pochybná smrtící úložiště, podezřelé odpady, vysýchající spodní vody, levná výroba potravin– velkochovy všech myslitelných druhů, mořská melasa. Vyčerpaná planeta se prý nalézá v havarijním stavu. Hýčkání starců bude v brzku trestným činem!

Sledovat zelené zabedněnce musí tajná chasa, kdo se po revoluci domníval, že nebude platit najaté otrlé povahy, musí se odstěhovat na Kamčatku. Svatí hříšníci tam mohou založit bratrstvo Omylu. Zlatoprstý topkař zázračně všeznalý, stane se v krajině zdraví nejvyšším gubernátorem – nu, ovšem, daroga dalňaja, všichni nedojdou.

Planeta si vydechne, vyživovaných rapidně ubude.

Užiteční státní chmatáci zamávali na pozdrav všem, kdo nebudou držet hubu a krok. Kde že roky blaha socialismu jsou, kde básník K.K. sloužící na hlásce u hranic, pozorující nepřátelská letadla na jasné obloze pokroku, s kytarou v rozkroku, a hlavou nabitou nápady k neproplacení.

Zbrojní průmysl si nevede věru zle – zaoceánští druzi mají výtečnou smrtonosnou matku bomb, vyzkoušenou v praxi, zauralští bojaři vlastní bombu fotr čipera, ještě daleko většího kalibru. Měření nadměrných sil, milovaná hra namyšlených obrů. Vlny pokroku se vzdouvají, realismu je stvůra; vojáctví se vyšvihlo do prvních řad významných činitelů zásadních rozhodnutí – život, či smrt, to je oč tu běží.

Zdravé vydrilované maso do uniforem náramně pasuje. Siláci se zdobí, potkali se kamarádi v pivnici a nadsamec měl na čepici, rukávech, i na opasku hákové kříže. Ťukli si načepovanými půllitry zlatotoku a neozdobený šumař pravil ozdobenému švihákovi – ty ses ale dneska parádně voháknul.

Vlastenecké koniny, módní chlouba spodiny. Vlast – chorobná nacionální slast. Země je na tom bídně, protože chová neschopné bídáky. V hnízdě naseto lačnými kukačkami, kdo je asi uživí?! Hladomory však nedostačují. Nové viry zasáhnou lidstvo bez varování, očkovací látky končící životy přestárlých přinesou úlevu vyčerpaným státním kasám, okousaným vypočítavými lištičkami; otroci úspěchu, novoty i žebroty, dokonalé státní odšťavňovače, přínosná robotizace, důležitá analfabetizace, pocukrovaný mamon, vyčpělé touhy, falešné víry, vítejme pudivítra smrti.

Doporučení vědoucích: s okamžitou platností zastavit výrobu vitamínů, léková impéria zrušit, krev výrazně pošetřit, stenty zničit, klouby vyrušit, plastiky zakázat, operační dny zkrátit na minimum – ústavy pro přestárlou populaci uzavřít.

Přemnožení hrozí zánikem planety.

0
Vytisknout
2145

Diskuse

Obsah vydání | 20. 7. 2017