3. 9. 2018 / Boris Cvek
Je to od začátku velmi absurdní divadlo. ČSSD se rozhodla pro vstup do vlády na základě vnitrostranického referenda. Hlasovalo se o vstupu do koaliční vlády s ANO a členové ČSSD rozhodovali i na základě toho, že jim bylo oznámeno, jaká ministerstva ČSSD bude mít a kdo na ně bude kandidován.
Bylo to logické. Předpokládalo se totiž na základě tradice, že koaliční strany si do nominací na ministry nemluví. A ANO žádné jasné výhrady přede referendem ani nemělo. Na základě složité vnitrostranické rovnováhy v ČSSD byl jako ministr zahraničí vybrán kandidát pražské organizace Miroslav Poche. Prezidentovi byl učiněn ústupek v případě ministra zemědělství. Všichni měli být spokojeni. Vnitrostranické referendum také schválilo účast ČSSD ve vládě.
Problém nastal s prezidentem republiky, který odmítl jmenovat kandidáta ČSSD na ministra zahraničí. V tom okamžiku měla podle tradiční logiky ČSSD odejít z jednání o vládě. Prostě konec. Premiér by se pak mohl vzepřít prezidentovi nebo skládat vládu na jiném půdorysu nebo prosazovat předčasné volby. ČSSD samozřejmě mohla prezidentovi ustoupit. Je otázka, co by to udělalo s její „vnitrostranickou rovnováhou“. Neudělala ale ani jedno. Zároveň tvrdila a stále tvrdí, že Poche je její jediný kandidát na ministra zahraničí, zároveň ale je ve vládě a ministrem zahraničí je její předseda Hamáček.
Je jasné, že kdyby byl Poche jediný kandidát ČSSD na ministra zahraničí, nemůže být tím ministrem zahraničí předseda ČSSD Hamáček. Hamáček musel být premiérem navržen, jinak by nemohl být prezidentem jmenován. A musel s tím souhlasit. Kdyby jako předseda ČSSD trval na Pochem, nebude se svým jmenováním přece souhlasit. Ano, říkalo se, že Hamáček je pouze jakýmsi provizorním ministrem (nic takového ale ústavně neexistuje) a že se to během pár týdnů vyřeší. Už jsou to měsíce a má se čekat minimálně do října. Premiérovi se mezitím situace zalíbila, protože mu umožnila chopit se zahraniční politiky podle svého. Tak to přece vždycky chtěl: ministři jako loutky jeho státofirmy. Na druhou stranu směrem do světa je nutné mít nějakého ministra zahraničí, který by zároveň nebyl ministrem vnitra.
ČSSD se snažila svého kandidáta Pocheho dostat na ministerstvo zahraničí jaksi oklikou, tedy jako náměstka, který by byl de facto ministrem. De iure placeným europoslancem a de facto neplaceným ministrem. Genialita českých poměrů a rozměrů. Nicméně jeho působení na ministerstvu je podle premiéra negativní, přičemž „názor premiéra“ je ten, že se Poche ministrem nestane. Co z toho plyne? Nikdo neví. Bez souhlasu premiéra se nikdo ministrem stát nemůže. To premiér posílá návrhy na obsazení ministerstev na Hrad, nikdo jiný tu pravomoc nemá. Co ale v té souvislosti znamená „názor premiéra“? Signál do hloubky bažiny uvnitř ČSSD? Možná se čeká na to, jak se složitá „vnitřní rovnováha“ v ČSSD posune po komunálních a senátních volbách. Ono jasné „trvání“ na panu Poche ze strany ČSSD je od začátku fraška. Kdyby na něm vskutku trvala, není ve vládě. Babišovo vyjádření tedy nemůže sociální demokraty rozhodit. Spíše jen čekají, kdy vnitrostranické háčky pana Pocheho odumřou.
Poche působí na ministerstvu negativně, ministrem nebude, tvrdí Babiš
Diskuse