Budou někdy česká média vnímat Izrael jako mezinárodního vyvrhele?

4. 9. 2018 / Daniel Veselý

čas čtení 5 minut

Česká novinářská obec je proslulá svou nekritickou náklonností vůči Izraeli, a tato slepá náklonnost vůči „jediné demokracii na Blízkém východě“ se přirozeně odráží v celé české společnosti. Nezaujatý pozorovatel by se mohl ptát, kde má tato bezzubá adorace vlastně hranice; zdali vůbec existuje pomyslná červená linie, za níž už nebude možné hájit neobhajitelné.

Je to sice k nevíře, ale v tuzemských veřejnoprávních médiích stále vycházejí texty, v nichž jsou Palestinci bez ohledu na fakta vykreslováni jako národ odmítající "velkorysé izraelské mírové nabídky". Autorka článku dokonce vítá ukončení finanční pomoci Spojených států pro pět milionů palestinských uprchlíků. Tento vysoce kontroverzní krok však může vést ke kolapsu Palestinské samosprávy a k posílení extrémistů včetně radikálního hnutí Hamás, jak se dočteme v prestižním časopise Foreign Policy. Jsou snad tito novináři sofistikovanými agenty Hamásu, anebo jim jen ideologie zatemnila úsudek?

Izraelský premiér Benjamin Netanjahu, který doma čelí podezření z korupce, se po vzoru Donalda Trumpa paktuje s autoritářskými zeměmi a opresivními lídry - ačkoli je nutno uznat, že i předchozí izraelské vlády s diktaturami často spolupracovaly. Netanjahu má totiž neblahý pocit, že Evropská unie, údajně zastávající propalestinské postoje, chová vůči Izraeli neskrývanou zášť, a chce toto domnělé nepřátelství vyvážit. Proto nedávno v Tel Avivu se všemi poctami hostil maďarského premiéra Viktora Orbána, xenofobního politika, který otevřeně koketuje s antisemitismem, protože za problémy dnešního Maďarska prý stojí jeden vlivný Žid. 

Pokud se však kritikové izraelského premiéra domnívali, že hlouběji už klesnout nemůže, hrubě se mýlili. Minulý týden OSN obvinila myanmarskou vládu ze spáchání genocidy na muslimském etniku Rohingyů, přičemž tento termín byl dlouhá léta výhradně používán v souvislosti s hromadným vyvražďováním Židů za druhé světové války. Ačkoli má Rangún mocné přátele v Radě bezpečnosti OSN (Čínu a Rusko), jen zřídka se hovoří o vojenské spolupráci Myanmaru a Izraele. Zatímco myanmarská armáda vypalovala rohingyjské vesnice a vraždila nevinné civilisty, Tel Aviv jí posílal moderní zbraně za desítky milionů dolarů, o čemž loni na podzim informoval izraelský list Haaretz.

Vyšetřovací mise OSN označila vrchního velitele myanmarské armády, generála Ming Aung Hlainga, za jednoho z iniciátorů genocidní kampaně proti Rohingyům. Když generál Hlaing přet třemi lety navštívil Izrael, dostalo se mu vysokých poct. Hlaing dodnes s Tel Avivem úzce spolupracuje. Vypadá to, že ani obvinění OSN není zásadní překážkou pro další plodnou vojenskou spolupráci mezi oběma zeměmi. Na vině jsou podle mého soudu i tradiční sdělovací prostředky, jež mají tendenci Izrael šetřit - nehledě na hrůzy, jichž se dopouští – jako by snad jeho zločiny ospravedlňovala masová vražda šesti milionů Židů za druhé světové války.  

Morální pád izraelské vlády potvrzuje aktuální státní návštěva filipínského prezidenta Rodriga Duterteho ve Svaté zemi. Tento trumpovský klon nechvalně proslul poté, co vyjádřil sympatie k Adolfu Hitlerovi. Duterte se chvástal, že by podle Hitlerova vzoru rád usmrtil miliony lidí – dealerů a narkomanů. Jeho vražedné tažení proti drogám si vyžádalo více než 12 tisíc mrtvých, většinou obyčejných konzumentů. A třebaže se Duterte tváří v tvář mezinárodní kritice za svůj otřesný výrok omluvil, jeho včerejší návštěva památníku v Jad Vašem je ostudným plivancem do tváře obětí nacistické genocidy.

Primárním důvodem Duterteho návštěvy Izraele je uzavření lukrativních zakázek pro vládní izraelské zbrojovky a soukromé obchodníky. Ekonomické zájmy izraelské vlády nyní úzce korespondují s posilováním vztahů jak s „neliberálním“ režimem v Orbánově Maďarsku, tak s vyloženě despotickými vládami v Myanmaru a na Filipínách. A není vůbec divu, vždyť Izrael už oficiálně považuje miliony Palestinců za obyvatele druhé kategorie - a to poté, co schválil zákon, který tuto zemi definuje pouze jako židovskou domovinu.

Nicméně čeští novinářští přívrženci Izraele jsou i nadále připraveni tuto zemi do krve hájit. A bylo by iluzorní se domnívat, že někdy své postoje přehodnotí, neboť do tohoto úsilí investovali už spoustu sil a energie. A už vůbec od nich nemůžeme požadovat, aby Izrael vnímali jako mezinárodního vyvrhele, jenž si kvůli své otřesné politice vůči Palestincům zaslouží tvrdý sankční postih.Tyto postoje jsou však dlouhodobě neudržitelné, vždyť i izraelské sdělovací prostředky jsou vůči izraelské politice daleko kritičtější než dřímající česká média.

1
Vytisknout
11305

Diskuse

Obsah vydání | 6. 9. 2018