Problémy s bohatstvím

8. 3. 2019 / Jan Sláma

Ekonom Hindls s úlevou poznamenal, že konečně se vláda rozloučila s myšlénkou na obědy zdarma pro školáky. Stejně tak to bude muset dopadnout se slevami na jízdném pro studenty a seniory. Na Slovensku se jezdí zcela zdarma a už jim chybí vagóny.

Už se i naznačuje, že zvyšování důchodů není zrovna odpovědné.

Takže tolik. Ve stejném duchu lamentují vesměs opoziční politici. Výhled růstu HDP je nejistý, je třeba odpovědně zvažovat výdaje.

Ovšem zdanění třeba sektorové je nežádoucí, banky by prý zvýšily poplatky. Všichni ví o stovkách miliard, které od nás putují do zahraničí v dividendách a že je třeba s tím něco dělat. Slýcháme to často.

O nutnosti být solidární s politikou pana Trumpa ve zbrojení se už moc nemluví. Z částky na zbrojení se stává obligatorní položka. Podobně i o nákladech na provoz církví, byť jsou to peníze vynaložené na zájmovou činnost skupiny lidí, se hovoří velmi opatrně.

Ale teď z jiného soudku. Nedávno jsem se vyskytl jako tichý divák u tří diskutujících dam. Dvě si notovaly jak to vláda konečně řeší ve prospěch důchodců, jak se jim konečně znatelně přidalo. Ta třetí ale byla mnohem zdrženlivější. To, co se přidalo, se obratem odebere růstem nákladů ve všech oblastech.

Ekonomové se pozastavují nad faktem, že mnoho lidí si přestává spořit na důchod. Nikoho však nenapadá, že důvodem je prostá skutečnost, že lidé nemají z čeho si spořit. A s tou premii ke spoření je to podobné jako s obědy zdarma. Bohatí se rozčilovali, proč by jejich děti měly neplatit, když oni na to mají. Ale právě ti bohatí si bez problémů mohou spořit na důchod a od státu pobírat premii k uspořené částce. Nestydí se? Vždyť i zde to nepotřebují.

Naši odpovědní politici si začínají uvědomovat, že se asi unáhlili. Příliš začali muvit o důstojných důchodech a o nutnosti konečně se dostat na úroveň mnoha jiných zemí. Teď by ovšem rádi vycouvali. Stále více se do éteru dostávají úvahy a prognózy o útlumu výroby o cykličnosti potřeby vyrábět, o nutném příchodu krize atd. Takže úředníky si musíme hýčkat, učitelé musí dostat přidáno aby si narovnali páteř.. Totéž ve zdravotnictví a armádě. Samozřejmě nesmíme zapomenout na policii, kdyby se lidé začali srocovat a bouřit! A ti důchodci, vždyť je ani moc nepotřebujeme, leda těsně před volbami.

Odborná i méně odborná, zato upřímnější diskuse se odvíjela v pořadu Máte slovo. Co si divák odnesl? Jednak to, že jediné investice, které mají zaručeně smysl, jsou inestice do dětí a vzdělání. Ovšem pokud k nim přiřadíme to „pokud“.

Tedy pokud si vychováme takové děti, které se o nás později postarají. Investice do spoření všeho druhu nemájí žádný smysl a spoří leda tak hlupák. Spořit či investovat by měl jen ten kdo je finančně velmi silný a kdo si pokud sám není dosti znalý, může najmout poradce.

S důchody si diskutéři evidentně rady nevěděli. Takže co s tím? Je zřejmé, že jistá množina občanů se svojí šikovností a pracovitostí dostala k obrovským majetkům. O nich se občas na chvíli dozvídáme z různých zpráv, většinou kriminálního charakteru.

Vypadá to tak, že z kalných vod podvodů a zločinů a se občas jako ledová kra při povodni na chvíli vynoří cosi či kdosi konkrétní, aby v krátké chvíli se opět do temných vod ponořil a zmizel z obzoru diváka. Tedy je zřejmé, že vše čeho ti pilní a šikovní v letech po převratu nabyli, mají všemi minulými i současným vládami dobře pojištěné.

Spolehlivě pro ně pracuje i zákon a tak zvané nezávislé soudy. Ten často používaný přídomek je často užívaný i když jsem na žádné soudní budově neviděl nápis Nezávislý soud.

Takže od jedné, nevelké skupiny občanů máme pokoj, o ty se stát starat nemusí. Ti se o své příjmy nemusí strachovat. Pravděpodobně jim vydrží až do důchodu. A ani o ten se tato skupina starat nemusí. Jednak ho sice asi rádi poberou, tak jako vše co jim od někud připluje a jednak bude asi hodně vysoký, protože platí princip zásluhovosti. Ta zásluhovost zpočívá v tom, že si své příjmy stanovují sami a tudíž i jejich eventuální důchod bude odpovídající.

Většina z armády starobních důchodců se z úpravy důchodů sice trochu zaradovala, ale jistě si uvědomila, že se jim vlastně obratem rozplývá v neustálém zdražování všeho. A to zdražování už tu bylo před onou úpravou, takže ta přichází vlastně vždy až opožděně.

Z těchto úvah vyplývá fakt, že lidé v důchodu jsou drženi asi jako skot na tak zvaných záchovných dávkách. Při těch sice ještě hlady nepojdou, ale užitkovosti se od nich nedočkáme. Výše důchodu tak osciluje kolem hranice chudoby a bídy.

Pravda je, že to co u nás nazýváme chudobou a bídou je leckde jinde blahobyt. To se nám také často připomíná, tedy v jak úžasné době žijeme. Ano, to že dosud žijeme v míru je obrovský zázrak, ale při tom stále pokoušíme jedni druhé, aby tomu tak nebylo.

I když už méně, stále ještě se setkáváme z hlasy jako „socialismus prokázal svou neschopnost, nebyly banány, v zemědelství neprozřetelně rozorali meze a teď není voda“ atd. Měli bychom si uvědomit ale, že od převratu a k návratu ke kapitalismu uplynulo už třicet let a po tak dlouhé době mluvíme stále o bídných důchodech! Co se stalo se všemi prostředky, které se v zemi vytvořily. Biliony korun zmizely v cizině a nikdo je nedostane zpět. Tamní miliardáři si o ně navýšili své úspory. A vyvážení zisků dále pokračuje. Stali jsme se takovou kolonii ze které si se souhlasem našich vlád prozíraví investoři odebírají námi vytvořený zisk. K tomu dříve sloužily vítězné války. Dnes se to děje mírovou cestou.

Nedávno mne potěšila zpráva, že skupina demokratických miliardářů v USA žádá sama o zdanění svých majetků. Čekal jsem to. Jsou to projevy lidí, kteří jsou už tak zahlceni svým bohatstvím, že neví kam s ním. Jak je to s bohatstvím a schopností přežít bez příjmů dokonce i v USA nám ukazovaly zprávy podle kterých velké množství úředníků státní správy se dostávalo do nouze, když byli odstřiženi od pravidelných příjmů při hádce prezidenta s Kongresem A to se jedná o nejbohatší zemi světa.

Přál bych si nahlédnout do mozků toho zlomku lidstva, který sedí na nahromaděných miliardách. Co se odehrává v jejich gangliích, když na ně myslí. Mají pocit uspokojení, nebo strachu, že o ně příjdou nebo pocit tupé bezradnosti?

Ale vraťme se do našich malých poměrů. Nedávno jsem četl, že guvernér naší banky pobírá víc jak půl milionu měsíčně. To jsou příjmy ze státního rozpočtu, ale co příjmy podnikatelů a politiků. Co s nimi dělají, na co jim jsou? Na spokojený život většiny lidí, pokud je nevysávají majitelé bytů stačí nějakých dvacet tisíc. Asi si řeknete „kéž bych je měl“. Ale oni je mají a zbývá jim dejme tomu ještě půl milionu.

Nedovedu si představit na co bych je měl. Prostě bych je nechtěl. Vzdal bych se jich ve prospěch všech. Na příklad pan Babiš, který tak pěkně vede naši vládu a současně je stále otravován nějakými výčitkami by udělal nejlépe, kdyby své podniky převedl pod státní správu, udělal z nich státní podniky. Mohl by je řídit prostřednictvím vlády a sloužily by ku prospěchu všech. On sám by si uvolnil ruce a mohl by se věnovat plně tomu, co tak dobře umí, tedy řídit a organizovat stát. Stal by se tak příkladem a jednou by mu postavili pomník.

Možná si někdo řekne „kyselé hrozny“, kdo by nechtěl peníze? Vždyť je tak příjemné je mít. A co že by pak motivovalo lidi k práci, k výkonu, ke vzdělávání? Na to si musí každý odpovědět sám. Třeba by nám mohli pomoci filozofové. Ale signály, že nerovnost narostla do obludných rozměrů jsou tady a lidem se to už nechce přehlížet.

0
Vytisknout
6061

Diskuse

Obsah vydání | 12. 3. 2019