21. 6. 2019 / Jan Paul
Některá fakta jsou zřejmá. Narodil se 22.1. 1959 v Praze, a zemřel tamtéž 31.5. 2019. Vystudoval AVU v Praze u Prof. Arnošta Paderlíka, byl malíř, básník a překladatel. Patří k výrazné generaci českých umělců, kteří vstupovali na scénu v průběhu 80. let. Už v době studia vytvořil rebelantské trio Vaněček – Mainer - Bačkovský. Jako vystavující umělec se zúčastnil zásadních Konfrontací I. – IV. v 80. letech, a spoluorganizoval velkou výstavu tehdejšího soudobého umění Minulost a budoucnost Vinohradské tržnice v Praze v roce 1989. Je autorem maleb v interiéru kavárny Velryba, a sloupu v kavárně Jericho v Praze.
Jana Hradílková ve spolupráci s Linhartovou nadací, Nakladatelstvím Kant a Galerií NoD zorganizovala v roce 2015 dobročinnou aukci na pomoc Petru Vaněčkovi, který byl tehdy ve vážném zdravotním stavu. Tato aukce inspirovala jeho další přátele k akci Hledání ztraceného Vaněčka, jejímž smyslem je dohledání Vaněčkových prací, a vydání knihy či monografie. Jestliže byli organizátoři ještě za života nevšedního umělce přesvědčeni, že jeho dílo zůstávalo dlouhodobě nezmapováno, a zcela mimo pozornost hlavních galerijních institucí porevoluční éry, pak dnes, po jeho smrti, je toto přesvědčení zcela aktuální.
Životní pouť i tvorba Petra Vaněčka se totiž definitivně uzavřela, a logicky by měla být podrobena zkoumání a hodnocení. Jsem ovšem přesvědčený, a je to jen můj názor, že v tuto chvíli není nutné s vydáním jeho monografie či knihy spěchat, a už vůbec ne z nějakých sentimentálních důvodů, tomu by se autor sám vysmál. Jeho smrt nyní poskytla čas na to, aby byla monografie po odborné stránce kvalitní, pokud možno objektivní, a v tomto smyslu skutečně representativní a tím i smysluplná. Aby nebyla jenom o tom, jak je na něho lítostně vzpomínáno. Pokusím se o několik zamyšlení.
"Velký duchu, vrať mi moji starou sílu nechat věci, aby se děly." Toto Vaněčkovo krédo či modlitba má zcela mystickou povahu, otázka je jakou. Jeho vyprošení představuje vnitřní touhu nikterak neintervenovat do světa, nechat svět být, aby se děl tak, já má, tedy nevměšovat se do vůle Jsoucna, či Boží předurčenosti, a to ani tvorbou ne. Tento radikální postoj je ve světě orientovaném na pragmatismus a antropocentrismus nutně postojem anarchickým, a buřičským, ovšem vtaženým do vnitřní revolty, nikoliv do vnější snahy kritiky světa a společnosti třeba formou uměleckého vyjádření.
Pokud bychom chtěli pochopit Vaněčka jako soudobého mystika, tak jistě ne ve smyslu nějakého iracionálního esoterismu, na to byl dle mého názoru příliš vzdělaný, inteligentní, a emocionálně citlivý. Jsem zcela přesvědčený, že Petr Vaněček uznával to, co ve své motlitbě napověděl, autoritu vyšší vůle, tedy někoho či něčeho, co nás smrtelníky přesahuje, a iracionální kosmos, se všemi energiemi i kvalitami, nejspíš neměl na mysli. Toto myslím bude jedna z klíčových věcí, kterou bude třeba prodiskutovat, aby bylo možné Vaněčka nějak pochopit, a tím i uchopit jeho dílo.
Dle mého názoru je třeba se vyvarovat laciným nálepkám typu, že Vaněček „patří k čelným představitelům psychedelické malby, a ideově ovlivnil celý okruh svých vrstevníků", jak je uvedeno ve wikipedii. To je přesně to zjednodušení, které víc ublíží, než pomůže. Po této větě bych se ptal, jací další představitelé současné psychedelické malby u nás to jsou? Oto Placht, Martin Mainer? To si nemyslím. A kdo jsou ti, které Petr ovlivnil? Atd. Zvolil sice cestu novodobého poustevníka, ale rozhodně ho nelze opatřit jen nálepkou svérázného podivína ve smyslu nějaké výstřednosti.
Dobrovolně se vyřadil z kontextu současného umění po roce 1989, a toto rozhodnutí mělo velkou váhu. Vaněček revoltoval vnitřně ve chvíli, kdy všichni jásali nad novými možnostmi po roce 1989. Nelze si také vystačit s tím, že byl „múzami políbený mazal“, to by bylo nejnižší patro zjednodušení. Koluje v něm například po mamince ruská krev, to je něco, co může být fenomenálně a fundamentálně skryto v jeho povaze, atd. Vzpomínám, a už jsem to jednou uvedl, jak Petr maloval v atelieru Paderlíka kvetoucí hlávku zelí položenou na topení, dle mého názoru to byl tehdy počátkem 80. let min. stol. první postmoderní obraz u nás.
V té době se umělecké snahy studentů AVU (včetně mé) upínaly v malbě především k problematice formy a obsahu v duchu romantismu a modernismu, ve snaze uchopit formu jako tradicí ověřený vztah mezi tím co je zobrazováno, a jak je to zobrazováno, a to v pojetí od zcela naturalistického až k absolutní stylizaci. Vaněčkovo rozhodnutí namalovat zcela banální věc odmítlo tuto snahu (rozumu), protože jeho hlávka zelí měla představovat úplně jinou skutečnost. Nevím, ale možná že někde tady je klíč k tomu, jak pochopit jeho další práci, dle mého názoru veskrze imaginativní.
Diskuse