Vzdálenost mezi pravým středem a ultrapravicí se v Evropě zmenšuje

7. 2. 2020

Německo s traumatickou a pečlivě připomínanou minulostí a široce pohodlnou přítomností dlouho vypadalo jako relativní výjimka z vlny nacionalistického populismu, která zaplavuje Evropu. S Angelou Merkelovou a její CDU v čele je řízeno baštami “bürgerlich” (buržoazního a občanského) centrismu. Dokonce i s růstem ultrapravicové strany AfD v nedávných letech - strany euroskeptické, která se postupně stává xenofobnější a extrémnější - se zdálo jasné, že Německo má vůči krajní pravici neobvykle robustní sanitární kordon, napsal Jeremy Cliffe.

Ale dnes CDU a údajně liberální FDP svrhly Boda Ramelowa, levicové durynského premiéra, a nahradili ho menšinovou administrativou vedenou Thomasem Kemmerichem z FDP. A udělali to díky hlasům AfD, respektive její zvlášť extrémní durynské pobočky. Její šéf Björn Höcke označený vloni generálním tajemníkem CDU Ziemiakem za "nacistu" byl dokonce vyfotografován, jak si s Kemmerichem potřásá rukama. Po hlasování lídr AfD Jörg Meuthen řekl listu Frankfurter Allgemeine Zeitung, že CDU, FDP a AfD si jsou navzájem bližší než ostatní strany a tvoří spolu "bürgerlich" politický blok. Kdysi zdánlivě nepřekonatelný sanitární kordon je zničen.

Jak k tomu došlo? Ramelow vládl Durynsku od roku 2014 v čele koalice složené z jeho strany Die Linke, sociálně demokratické strany (SPD) a Zelených. Ale rudo-rudo-zelené alianci scházely po říjnových volbách k většině čtyři mandáty. CDU a FDP odmítaly Ramelowa podpořit, protože jeho stranu vzniklou z východoněmeckých komunistů vnímali jako nepřijatelnou a prezentovaly Kemmericha jako alternativu. Hlasy AfD poskytly Kemmerichovi většinu hlasů v poměru 45:44, s jedním zdržením se. Kandidát FDP mohl výsledek odmítnout a zříci se podpory AfD, ale přijal ji. Jeho krok je symptomatický, pokud jde o posun FDP doprava za předsednictví Christiana Lindnera, lídra vedoucího stranu ve stylu diltantského yuppieho.

Důsledky budou dalekosáhlé. Nejzřejmější je pnutí v CDU, která se snaží udržet pohromadě širokou volební koalici, od níž odcházejí voliči z velkých měst na západě země k Zeleným a k AfD v konzervativních oblastech na bývalém komunistickém východě. Annegret Krampová-Karrenbauerová, která před rokem převzala po Angele Merkelové vedení CDU, se snažila rozdělení strany napravit. Avšak řídí stranu, která se na místech jako je Hamburk snaží vypadat co nejumírněněji a nejzeleněji, zatímco je přímočaře pravicová v Sasku a Durynsku. Vyslyší stranická základna volání vedoucích politiků po nových volbách v Durynsku?

Avšak další otázky mají více střednědobý charakter. Způsobí krok CDU v Durynsku, že SPD přehodnotí svou alianci s konzervativci na spolkové úrovni? Středolevicoví sociální demokraté si ve "velké koalici" vede mizerně a její nové vedení je k ní skeptické. Spolkový ministr financí Olaf Scholz, který obvykle spolupráci s CDU hájí, pro sebe netypicky prohlásil: "Vývoj v Durynsku porušil tabu v historii politické demokracie ve spolkové republice... Znamená vážné otázky pro spolkové vedení CDU a požadujeme na ně neprodlené odpovědi." Dává smysl předpokládat, že hlavními vítězi se stanou Zelení (přirozený domov nespokojených liberálních voličů CDU) a samozřejmě sama AfD, která může poukázat na novou vládu v Durynsku jakožto důkaz své přijatelnosti a krok na cestě k plné participaci ve vládě.

Německý příběh je také součástí širšího, evropského. Často se tvrdí, že populistický nacionalismus na kontinentě je na postupu. Pravda je složitější. Strany jako AfD sílí na pozadí krize eurozóny a migrační krize, ale ve většině Evropy se tento vzestup zastavil.

Skutečnou změnou je, že dělící linie mezi nacionalistickými populisty a mainstreamem začíná mizet. Tento proces má dvě formy. Za prvé v Durynsku staré sanitární kordóny postupně padají. Společné chybné zdůvodnění využívané mainstreamovými partnery extrémistů tvrdí, že levicová alternativa je stejně špatná nebo ještě horší.

Druhý způsob, jakým se populisté a mainstream spojují, představuje imitace. Pravý střed (v Rakousku, Řecku, Británii, Španělsku, Nizozemsku, Francii a České republice) a levý střed (v Dánsku a do jisté míry v Rakousku) přijímají a adaptují jazyk, témata a politiku nacionalistických populistů - ať už jde o EU, imigraci, sociální práva nebo záležitosti národní identity a dějin. Z francouzských Republikánů se stala měkčí verze Le Penové. Španělští lidovci a strana Ciudadanos imitují tvrdý postoj ultrapravicové strany Vox ke katalánskému separatismu. Dánští sociální demokraté hlasovali pro opatření, které umožňuje imigračním úřadům zabavovat uprchlíkům šperky. Při vyvedení země z EU britští toryové uskutečnili politiku krajní pravice. Nejlepším příkladem je však maďarský premiér Viktor Orbán, jehož údajně středopravicový Fidesz se stal symbolem ultrapravicového iliberalismu a nativismu. Jeho útoky na maďarskou justici a svobodný tisk nestačily k vyloučení z Evropské lidové strany, hlavní frakce křesťanských demokratů v Evropském parlamentu.

Rozdíl mezi příchodem nacionalistických populistů k absolutní moci, který ohlašují některé upocené titulky, a postupným průnikem populismu do mainstreamu, je důležitý. K boji s nacionalistickým populismem musejí umírnění a progresívní korektně identifikovat, jaké nebezpečí přesně hrozí. Nejde o to, že by hrozila Evropa ovládaná stranami jako AfD. Je mnohem a mnohem pravděpodobnější - a proto také více znepokojující - že se o takové strany budou opírat vlády, že ovlivní jejich politiku a že extrémisté budou spoluurčovat podmínky toho, co je politicky přijatelné. Je to jako by se Evropa tak trochu začínala podobat Durynsku.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

0
Vytisknout
2403

Diskuse

Obsah vydání | 11. 2. 2020