Hovořme s extremisty!

11. 2. 2020 / Jan Čulík

13. února 1945, tento týden před pětasedmdesáti lety,  vybombardovala britská letadla Drážďany a vyvolala tam ohňovou bouři, v níž zahynuly tisíce lidí. Vybombardování Drážďan bylo od samého počátku považováno za velmi kontroverzní, zhrozil se nad ním i Winston Churchill. Je velmi pravděpodobné, že by mělo být charakterizováno jako válečný zločin. Leteckého masakru a zničení Drážďan také systematicky využíval východoněmecký komunistický režim, který jím dokazoval údajnou vražednost "západního imperialismu". V posledních letech zneužívají výročí brutálního vybombardování Drážďan ultrapravicové síly. Sjednocení Německa se nepodařilo, i když se do samotných, v devadesátých letech pečlivě znovu vybudovaných Drážďan (zničené barokní historické budovy byly pečlivě postaveny znovu) nastěhovali západní Němci a v městě samotném se rodí spousta dětí, jen pár kilometrů za Drážďanami je ekonomická poušť - prázdné vesnice, bez téměř jakýchkoliv pracovních příležitostí.
 

Drážďany jsou v údolí, a tato oblast je jedna z mála na území bývalé NDR, kde se z geografických důvodů nedala sledovat západoněmecká televize, byla kopci stíněná. Proto se drážďanskému údolí za éry NDR přezdívalo "Údolí blbců". Lidé tam byli naprosto izolováni od vnějšího světa a od západní společnosti, což neplatilo o ostatních částech NDR, kde se skoro všude dala západoněmecká televize sledovat.  

Zřejmě právě proto, že kolem Drážďan existovalo ono "Údolí blbců", se tato oblast v posledních letech stala úrodnou půdou pro vznik ultrapravicového extremismu. Právě Drážďany jsou místem, kde vznikla šílená ultrapravicová antimuslimská organizace Pegida, velkou podporu tam má ultrapravicová strana AfD i ultralevicová následnice bývalé východoněmecké komunistické strany, strana Die Linke. Ano, lidé v této oblasti - a na území bývalého východního Německa obecně - mají pocit, že se na ně západ Německa zcela vykašlal. Jsou frustrováni.

Celou touto problematikou se v pondělí ráno zabýval v rozhlase BBC Radio 4 pořad Start the Week ZDE   

V závěru třičtvrtihodinového diskusního pořadu se diskutující zabývali vážným problémem šířícího se populismu a podpory ultrapravice. Ocitujme pár výroků Saši Havlíček, ředitelky britského Institutu pro strategický dialog, která programově usiluje o to mluvit i s těmi nejtvrdšími ultrapravičáky a rasisty:

Moderátor: Sašo Havlíček, existuje fascinující příběh Silke Wagner z Drážďan, že? Ta zažila zuřivou opozici vůči určitému druhu minoritního umění - a ona učinila onen neobvyklý krok, že kontaktovala všechny, kdo jí na internetu nadávali.

Saša Havlíček:
Bylo to od ní neobyčejně odvážné. Dostala naprostou lavinu nenávistných emailů. Na internetu i mimo internet. Stala se terčem opravdu intenzivní nenávisti. Myslím, že její první instinktivní reakcí bylo se před tím skrýt. A pak se jednoho dne rozhodla, myslím z hněvu, zvednout telefon a kontaktovat jednoho z těch lidí, co jí napsali. A uvědomila si, že je to katartický rozhovor. Katarze. Pro obě strany. A pak se tedy rozhodla napsat doslova všem, kdo jí nadávali. A otevřela tak v Drážďanech dialog, proces. Angažovanost. Komunikovala, mluvila s lidmi, kteří vás nenávidí. Kteří nesouhlasí s vaším názorem. To je zdrojem přístupu, který musíme používat ve  velkém měřítku. My v našem institutu jsme si vyzkoušeli tento druh kontaktáže, komunikace. s největšími extremisty.

Moderátor: Váš institut se jmenuje Institut pro strategický dialog. Co dělá?

Saša Havlíček: Pracujeme na to, že vypracováváme porozumění a reakce v reálném světě na sílící vlnu extremismu. Po celém ideologickém spektru. Od násilného konce spektra, až po jeho sociální a politický konec.

Jsme dnes svědky, že se extremistické ideologie normalizují, stávají se ve společnosti a v politice stále více přijatelnými. Takže kromě analýzy, a digitální analýzy, tato hnutí se přesunula na internet, sledujeme je na internetu, také děláme v této věci strategickou práci. A snažíme se také najít způsoby, jak přímo komunikovat s těmito lidmi, o jejichž přízeň se ultrapravice uchází, velmi úspěšně, velmi agresivně, velmi technologicky sofistikovaným způsobem. A přesto tak málo lidí se odvažuje s těmito lidmi mluvit. Zdají se být nebezpeční a děsiví. My zkoušíme způsoby, jak s nimi komunikovat. Prostřednictvím legitimních způsobů komunikace. Používáme k tomu naše spolupracovníky - bývalé extremisty. Lidi, kteří sami prošli procesem radikalizace a deradikalizace. A tito lidé s těmi extremisty mluví a říkají, podívejte se, já jsem stál tam, kde vy stojíte dnes. Mohli bychom spolu mluvit? Reakce na to jsou velmi pozitivní. Uvědomujete si, že ti lidé chtějí, aby se s nimi mluvilo. Mají hlad po rozhovoru, který se s nimi často bojíme vést.

 
0
Vytisknout
7716

Diskuse

Obsah vydání | 13. 2. 2020