Teoretička náležení

30. 3. 2020

Judith Shklarová utekla před nacismem a stalinismem, než v afroamerické historii objevila dilema moderního liberalismu, napsali Samantha Ashendenová a Andreas Hess.

Jeden bystrý komentátor nedávno tvrdil, že Isaiah Berlin by byl největším politickým myslitelem pocházejícím z Rigy - kdyby nebylo Judith N. Shklarové. Sledujeme počátek procesu znovuobjevení Shklarové a jejího příspěvku k intelektuálnímu životu 20. století, ale zůstává čímsi jako odkazem pro zasvěcené. Kdo to byl a co měla říci, že je to tak důležité? Jak tato emigrantská židovská dívka z Lotyšska začala být mnoha právními a politickými teoretiky považována za jednoho z nejdůležitějších politických myslitelů 20. století?

Shklarová je nejčastěji citována jako kritička mainstreamového liberálního myšlení. Zejména během studené války liberalismus sloužil jako ideologická zbraň proti totalitární hrozbě bývalého Sovětského svazu a jeho satelitních států. Ale Shklarová byla znepokojena tíživými rozměry tohoto typu západního intelektuálního obranného mechanismu: Sloužil pouze k ochraně statu quo a byl velmi často pouhým fíkovým listem akumulace materiálního bohatství pro jiné, problematičtější aspekty západní kultury. Nevyvolal žádnou kritickou reflexi ani nenapomohl povědomí o tom, jak se svobody západní demokracie dostaly do tak údajně vysokého postavení. Mlčel také k faktu, že fašismus vznikl v zemích, které byly identifikovány coby pilíře západní civilizace.

V kontrastu s takovou sebechvalnou rétorikou směřuje kritika Shklarové primárně ke kontrole levného optimismu studenoválečného liberalismu, který si navzdory výzvám jeho autoritě udržuje v západních demokraciích přemrštěný obraz. Z pohledu Shklarové není liberalismus ani stavem, ani konečnou metou. Chápala lépe než většina jiných křehkost liberálních společností a chtěla zachovat svobody, které umožnily. Shklarová viděla stále dostupnější soukromé konzumerské volby a stále se rozšiřující katalog práv často navrhovaný jménem liberalismu jako hrozby vymoženostem západních demokracií. V kontrastu s ortodoxními liberálními argumenty, které míří na společné dobro (summum bonum), se Shklarová přimlouvala za liberalismus strachu, který upírá pohled na summum malum - krutost. Vyhýbat se krutosti a utrpení, jež působí, je hlavním cílem. Další neřesti jako pokrytectví, snobství, arogance, zrada a misantropie by měly být hodnoceny ve vztahu k té první.

Komunitariáni i někteří konzervativně smýšlející myslitelé ve 20. století prosazovali návrat ke klasickým republikánským ideálům založeným na preskriptivních seznamech ctností jako způsob, jak udržet nebo obnovit dobrou společnost. Vezměte filozofy od Alasdaira MacIntyra po Michaela Sandela, nebo moderní obránce konzervativních myšlenek jako Leo Strauss a Roger Scruton. Shklarová měla za to, že toto úsilí je odsouzeno k neúspěchu. Moderní individualismus a pluralismus znemožnily konsensus ohledně hodnot a není cesty zpět. Tento soud jí ale nebránil věnovat se některým klasickým republikánským tématům, aby vyslovila, co je špatné na moderních neřestech, které identifikovala, ale dospěla k závěru, že neexistuje shoda ohledně významu těchto neřestí. Trvala na tom, že velkou výjimku představuje krutost.

Kniha Běžné neřesti (1984) byla z velké části inspirována Michelem de Montaignem a Montesquieuem. Tito dva státníci a političtí myslitelé pro ni představovali osnovu, protože věnovali patřičnou pozornost tomu, čemu je třeba se za každou cenu vyhnout: krutosti, zbytečnému utrpení, brutálnímu trestání a strachu. Oba francouzští myslitelé coby zkušení politici dávali přednost spíše minimalistickému pojetí politiky zbavenému utopických ideálů. Jejich cílem a hlavním účelem bylo dosáhnout slušné společnosti vyznačující se absencí strachu, nikoliv pracovat na politickém ráji.

Tento vhled, tvrdila Shklarová, poskytl formu zdůvodnění a přimlouval se za typ politiky, které nakonec daly vzniknout moderní skeptické politické tradici. Vzala toto jemné vlákno vpletené do historie moderního politického života, vytáhla je a artikulovala s velkou jasností a silou. Liberalismus strachu se nikdy nestal státem, vládou nebo trvalou podmínkou, na niž byste se prostě mohli spoléhat. Spíše šlo o delikátní vymoženost, které vždy hrozilo zmizení nebo vyhlazení držiteli moci. Shklarová pochopila, že kataklyzmata 20. století vyvolala nezbytnost naléhavého prosazování skeptičtějšího liberalismu, který prioritizoval vyhýbání se krutosti. Jak na to poukazuje Shklarová, ve světle extrémních zkušeností minulého století (a zřejmě také tohoto století) "se liberální demokracie stává spíše receptem na přežití než projektem dovedení lidstva k dokonalosti".

Argument Shklarové je zvlášť přitažlivý v odkouzleném světě nerozhodnutelných hodnotových konfliktů. Její zaměření na summum malum a jak se mu vyhnout je negativně silné. Je schopno podepřít univerzalismus velmi zvláštního druhu. Jinými slovy, Shklarová měla teorii "zlého". Sází na to, že můžeme být schopni kolektivně vědět, čemu se chceme vyhnout, aniž bychom se museli shodnout na podrobném životním plánu nebo výčtu dober. Tento negativní univerzalismus stojí ve službách udržení politického pluralismu.

Podrobnosti v angličtině: ZDE

1
Vytisknout
3057

Diskuse

Obsah vydání | 1. 4. 2020