Octli jsme se v okamžiku zvratu: dokážeme obnovit své postoje a myšlení?
17. 8. 2020 / Hannah Čulík-Baird
Tento týden jsem četla výše citovaný článek od José Esteban Muñoze, když mě zaujala část, kterou jsem si vypsala a označila.
Na začátku koronavirové pandemie měla jsem onen pocit, že jsme všichni byli ve hře na jevišti, měli jsme na sobě kostýmy, drželi jsme v rukou rekvizity a říkali text své role ze známého scénáře. Náhle ten scénář a ta slova zmizela. A my jsme se octli v absurdním postavení, v kostýmech, které nám už nepadly. V tu počáteční chvíli, v březnu, bylo najednou podivné, a často člověk měl pocit, že chybné, nešlo pokračovat ve všem, jak to bývalo do té doby. Výraznost té krize odhalila kontury intelektuálních struktur a praxe, které jsme neodolatelně nosili s sebou, ale vědomě jsme to nechtěli dělat. Kultury, tradice, struktury myšlení přežívají prostřednictvím opakování, jejich zvnitřnění, citací - je to živoucí a ztělesněná praxe. Když koronavirus odhalil, co to vlastně děláme, co to ještě pořád děláme - byly to a jsou to okamžiky, kdy je nutno překoncipovat to, jaký vztah máme sami k sobě a k sobě navzájem. Takže se tedy vracím k Muñozovým slovům: