Český rasismus a česká víra v eugeniku

22. 6. 2020 / Fabiano Golgo

čas čtení 20 minut
Smrt George Floyda a konflikty, které následovaly, vytvořily úrodnou půdu pro nejrůznější falešnou argumentaci na základě srovnávání s týráním a diskriminaci, jimiž trpí jiné skupiny, a na základě nesymetrických paralel s údajnými problémy bělochů.

Jen v Nigérii žije více černochů než v Brazílii. Více než 100 milionů Brazílců jsou černoši. Domorodých indiánů je v Brazílii jen asi 800 000, v národě čítajícím téměř 210 milionů lidí. Ovšem Brazílie má také 12 milionů občanů německého původu, je v tom na druhém místě za USA. K tomu je nutno přičít italské, portugalské, polské a další evropské imigranty a máme 47,7 procent brazilského obyvatelstva, kteří jsou etnicky běloši. V Brazílii také žijí 2 miliony lidí japonského původu.

Takže v kontextu Brazílie jsem já považován za bělocha. Nicméně, když jsem se odstěhoval do USA, označovali mě jako "latino". A v České republice patřím do kategorie cizince s tmavou kůží.

 
Skutečnost, že rasismus je naprosto relativní, jsem si poprvé uvědomil teprve, když jsem začal být považován za příslušníka menšiny. Než jsem se v devatenácti přestěhoval do Spojených států, byl jsem součástí vládnoucí elity, běloch. Má babička z matčiny strany byla Němka a můj dědeček z otcovy strany Francouz. Má matka a mé sestry mají světlé vlasy, můj bratr má zelené oči a velmi bledou kůži. Takže jsem byl poněkud zmaten, když mě registrovali na americké univerzitě a označili mou etnicitu slovem "hispánec".

Zaprvé tady vyšel najevo jiný rys diskriminace, rys, kterého si lidé málokdy všimají. Týká se předsudků mezi národy. Brazilci reagují velmi citlivě na to, když je někdo označí za "hispánce", protože my španělsky nemluvíme a byli jsme kolonizováni Portugalci, kteří v té době se Španělskem válčili. V důsledku toho je Brazílie od ostatní Latinské Ameriky izolována. Neposloucháme španělskou hudbu, nevyměňujeme si se španělsky mluvícím světem televizní pořady ani filmy a průměrný Brazilec ví o tom, co se děje ve španělsky mluvícím světě asi tolik, co průměrný Čech ví o tom, co se děje v Litvě či v Lotyšsku. Jedinou zemí, o níž slyšíme častěji, je Argentina, ale to je kvůli fotbalu a kvůli soupeření, existujícímu po řadu století.

Tato kulturní zvláštnost ukazuje, že diskriminace může být založena na jakémkoliv, relativně vnímaném rozdílu. Zatímco pro Evropana patří Argentinci a Brazilci do téže kategorie, v samotné Jižní Americe jsou považovány rozdíly mezi nimi za zásadní.

Chvíli mi to trvalo, než jsem na své americké univerzitě protestoval proti jejich označení mé osoby jako "hispánce". Je zajímavé, že o několik let později byla kategorie "hispánec" změněna na "latinskou" v důsledku zuřivého lobbováni Brazilci. V poslední době způsobila politická korektnost, že jsme byli zase přejmenováni, tentokrát na "LatinX" - to "X" označuje ty, kdo jsou černoši, domorodci nebo běloši podle rasy, ale zeměpisně podle narození "latinského" původu.

Až do té doby jsem si neuvědomoval, že se chovám vůči hispáncům rasisticky. Hispánci jsou totiž v brazilské lidové kultuře považováni za méně rozvinuté, za extremističtější v emocích, za násilnější a za méně bělošské. Když chtějí Brazilci něco nebo někoho urazit nebo říct, že je to špatné kvality, označují to za "mexické".

Avšak když jsem se přestěhoval do USA, poprvé v životě jsem pocítil, že jsem příslušníkem menšiny. Do té doby jsem byl Brazilec z vyšších vrstev. V Americe mě však vnímali jako nějakého hispánce z dolních vrstev - usuzovali tak podle toho, jak vypadám a odkud jsem.

Předpokládalo se, že pocházím z chudého prostředí, což vedlo k naprosto komickým (avšak urážlivým) situacím, když mi například bytný vysvětloval, jak funguje mikrovlnka, anebo když se mě profesor ptal, jestli jsme měli elektřinu, když jsem byl dítě.

Pak následovalo další neočekávané uvědomění o podstatě rasismu, což je slovo, které by se mělo zaměnit za přesnější výraz "předsudky proti fyzickému vzhledu". Nedávno jsem tu psal o Stevenu Riceovi, mém černošském spolužáku, jemuž jsem nabídl místnost ve svém nově pronajatém bytě a jehož reakcí byla nevíra, protože byl překvapen, že někdo, kdo není černoch, nemá problém s tím bydlet s černochem pod jednou střechou.

To, co jsem ale nevěděl, bylo, že tyto předsudky existují z více než jen ze známé strany této rasové dichotomie: po pár měsících, kdy jsme bydleli v jednom bytě jako spolubydlící, za mnou Steven přišel jednoho večera s prosbou. Nabídl mi, že mi zaplatí čtyři noci v hotelu, protože jeho bratranec z Texasu měl přijet na návštěvu do New Yorku a on přiznal, že nechce, aby jeho rodina věděla, že bydlí v jednom bytě s hispáncem. Teď jsem byl na řadě já, abych byl naprosto ohromen. Seznámil jsem se tak s méně známou charakteristikou amerického rasismu: je to trojúhelník. Většina bělochů diskriminuje černochy a lidi z Latinské Ameriky, černoši diskriminují bělochy a lidi z Latinské Ameriky, zatímco lidé z Latinské Ameriky diskriminují černochy, dokonce i ty ze své vlastní komunity (ty, co mají dnes tu klasifikaci X).

Během následujících šesti let, kdy jsem žil ve Spojených státech, zejména když jsem se přestěhoval do Gainesville na Floridě, byl rasismus všudypřítomnou a trvalou součástí mého každodenního života. V důsledku brazilského multikulturalismu a všeobecnému míšení plemen, nikdy jsem neuvažoval o lidech jako o součásti konkrétních rasových skupin. Avšak v každodenním životě v Americe je toto dělení jako nikdy nekončící zánět. V Brazílii je rasismus zamlžen elitářstvím. Bohatí pohrdají chudými a diskriminují je, bez ohledu na to, zda to jsou černoši nebo běloši. Příčinou diskriminace mezi společenskými skupinami jsou minimální příjmové rozdíly. Avšak vzhledem k tomu, že chudí běloši jsou diskriminovaní stejně jako chudí černoši, a vzhledem k tomu, že většina černochů je chudá, národ má v Brazílii pocit, že není vlastně rasistický, je vlastně "jen" elitářský.

Často se v této souvislosti používá fotbalová legenda Pelé jako příklad toho, že běloši přijímají kohokoliv, kdo není chudý, bez ohledu na jeho rasu. Něco pravdy na tom je, i když je rasismus vlastně zaměnitelný s jakýmikoliv předsudky, protože veškerá diskriminace pochází z jediného zdropje. totiž ze směsice nevědomosti, strachu a potřeby mít pod sebou někoho, kdo je na nižším společenském stupni než my. Každý člověk hledá lidi, na něž by se mohl dívat spatra.

To jsem si uvědomil, když jsem byl šéfredaktorem časopisu Nový Prostor, publikace, kterou prodávají bezdomovci, aby měli nějaký příjem. Zprvu jsem si povšiml, že mnoho bezdomovců má psa a myslel jsem si, že důvodem je to, aby měli nějakého přítele. Během času jsem se však začal hodně divit nad tím, že tolik bezdomovců se vůči svým psům chovalo velmi krutě. Psycholog, který jako dobrovolník spolupracoval s Novým Prostorem, uvažoval, jestli to není způsobeno tím, že většina lidí má vrozenou touhu mít někoho pod sebou. Většina lidí má v životě různé role. V některých případech jsou v moci šéfa nebo učitele, zatímco v jiných mají oni sami moc nad svými dětmi či nad spolupracovníky. Mohou si ventilovat svou frustraci nad šikanou od šéfa na svých dětech doma, anebo tím, že dávají góly soupeřícímu týmu při fotbale. Avšak bezdomovci pod sebou nikoho nemají. Tak pro některé z nich je pes jediným tvorem, jemuž mohou dominovat. A čím více na ně život činí nátlak, tím více to zvíře terorizují.

Začal jsem si proto uvědomovat, že kořenem rasismu není nutně rasa. Diskriminaci je možno nalézt všude, dokonce i v malých skupinkách rodiny nebo přátel. Lidé se navzájem hodnotí a určují, kdo je nad nimi. Nebo pod nimi.

Během svých let mezi "opravdovými" bělochy v Severní Americe a v Evropě jsem zažil četné a časté situace, kdy titíž lidé, kteří byli rádi mými přáteli a na mnoha úrovních jsem jim byl sympatický, okamžitě začali zneužívat mou etnicitu (nebo to, co předpokládali, že je mou etnicitou), když se nade mnou z nějakého důvodu rozčílili. Kdykoliv jsem vyjádřil názor, který vyvolal odmítnutí, nebo jsem jednal nikoliv v souladu s místní etiketou, celá moje totožnost byla zredukována na představu, že jsem "z tropů", že jsem jakási podřadná tmavá rasa. Používá se to jako definice slabosti, stanete se nepřátelským "jiným", v důsledku potřeby sebeujištění a sebepotvrzení.

Poté, co jsem přestal být bělošský Brazilec a stal jsem se v Americe "hispánským psem", byl jsem připraven na to, co se mi mělo dít v České republice.

Měl jsem už dost americké kultury a byl jsem alergický na brazilskou společnost, tak jsem se po rozhovoru s Magdou Vášáryovou v srpnu 1996 rozhodl přestěhovat do Prahy. Vášáryová byla předsedkyní takzvaného Českého domu během olympijských her v Atlantě. Pracoval jsem tehdy pro CNN a setkal jsem se s ní, abych připravil rozhovor, který s ní později měl natočit kolega.

Okamžitě se mi prezentovaly místní české soupeření a místní české antipatie, když jsem se snažil koordinovat logistiku toho interview s třemi různými mladými Čechy, kteří pracovali v tom Českém domě, což bylo jakési hlavní centrum pro společenské aktivity českých olympijských atletů a také místo pro setkávání s politiky, s médii a celebritami.

Jeden ten mladý člověk byl z Brna a brzo během našeho rozhovoru mě varoval před kolegou z Prahy, jehož úkolem mělo být najít nutných 8 elektrických zásuvek pro technické zařízení, které se mělo přivézt na ten interview. Ten mladík z Brna mě seznámil s celým seznamem údajných arogantních vlastností Pražáků.

A pak když ten člověk z Prahy zjistil, že nábytek v místnosti pro interview bude přesunovat jakýsi člověk z Ostravy, naučil mě české slovo "buran" a varoval mě, abych práci toho Ostraváka neustále kontroloval a pečlivě sledoval, protože "oni jsou neschopní a blbí".

Když byl v mé přítomnosti ten Ostravák, nadával na Vášáryovou, hvězdu z filmu Markéta Lazarová, a zuřil, že předsedkyní Českého domu je Slovenka. Poučil mě, že Slováci jsou daleko primitivnější než Češi.

Musím říci, že jsem byl ohromen tolika rasistickými předsudky uprostřed tak malého národa.

Když jsem se později zmínil českému honorárnímu konzulovi v Atlantě, že Magda byla vůči mě nesmírně přátelská a hovorná až do chvíle, když jsem se zmínil, že jsem homosexuál, načež nevysvětlitelně zmlkla a během několika vteřin se mě zbavila, konzul mi to vysvětlil: Slováci jsou strašně venkovští a strašně křesťanští.

Už pak v České republice jsem si pomalu začal uvědomovat, jak údajně liberální česká totožnost skrývá v sobě bigotní konzervatismus.

Namísto toho, abych tu vypočítával četné situace, kdy jsem byl záporně označován jako "on je z Jihu" (zvláštní český způsob jak vyjadřovat svou nadřazenost - lidé z jižní Evropy a z jižní polokoule jsou pro Čechy, všeobecně vzato "divočejší"), chci se raději zmínit o tom, kdy tento podvědomý všudypřítomný český rasismus byl k mému prospěchu: magazín Týden vydal článek o dní, kdy začal vysílat kanál ČT24 a já jsem tam byl prvním, hostem v interview pořadu Před půlnocí, který moderoval Petr Žantovský.

V tomto rozhovoru reportér, namísto toho, aby prostě napsal moje jméno, měl potřebu dodat před to "brazilský novinář s olivovou kůží".

Také jsem byl ohromen, když jsem se pak na ten rozhovor díval a povšiml jsem si, že Česká televize nenapsala pod mé jméno v titulcích v tom půlhodinovém pořadu "novinář" nebo "šéfredaktor Mladé fronty Plus", ale "brazilský novinář".

Dovolte mi to vysvětlit, protože si jsem jist, že většina Čechů si neuvědomuje, co je s tím za problém, stejně jako většina lidí nepovažuje za problém, že česká média ve svém zpravodajství uvádějí národnost či etnicitu lidí, zejména pokud jde o trestné činy.

To, co takový popis činí nepřesný a problematický, je skutečnost, že já nepracuju pro žádnou brazilskou publikaci, nepíšu pro nikoho portugalsky, nejsem dopisovatelem žádných brazilských médií. Naopak, píšu pro česká média a tehdy jsem psal jen o českých záležitostech.

Pouze nedávno jsem tuto svou zvyklost porušil a začal jsem pro Britské listy psát o absurditách brazilské politiky. Takže proč by mělo být moje jméno spojováno s vyvsvětlením, že nejsem Čech?

Oblíbenost eugeniky mezi Čechy

Ve většině Čechů se skrývá eugenik. Češi si to nemyslí, mají o sobě představu, že jsou údajně skromné, mírumilovné bytosti, kteří si většinou myslí, že česká kultura je nejracionálnější a nejvyrovnanější na světě. S tím jdou ruku v ruce představy, které byly přehnány, ale částečně jsou přece jen pravdivé, o tom, jak Češi vnímají jiné národy, jak to vyjádřilo kontroverzní dílo Davida Černého pro Brusel, v roce 2009, nazvané Entropa. Urážlivé přejmenování evropských zemí, které provedl David Černý, přesně reprodukovalo české názory.

Nicméně Češi vždycky zuří, když někdo řekne, že jsou to rasisti. Zaprvé, srovnání s Ku Klux Klanem a americkou Společností Jima Crowa dává Čechům argument, který je ospravedlňuje. K takové otevřené krutosti v takovém měřítku v ČR skutečně nedochází. Nevyhnutelně se tu naskytne otázka Romů, avšak český rasismus vůči Romům Češi okamžitě odmítají poukazem na to, že se Romové chovali "neslušně" a "kriminálně". Argumenty, že ti Romové, kteří se koncem devadesátých let odstěhovalI do Velké Británie a do Kanady, se tak nechovají (například, v Británii tehdy jedna romská školačka přesvědčivě zvítězila v celostátní britské [! Británie má více než 60 milionů obyvatel] matematické olympiádě), Češi nevnímají a nenašel jsem mnoho Čechů, kteří by zuřivě nepožadovali, aby romské děti byli posílány jen do zvláštních škol, protože Češi všeobecně usuzují, že Romové mají jaksi genetický sklon k určitému chování, a mají také nižší IQ, což by všechno znamenalo, že dobří mírumilovní zdraví bělošští čeští chlapci a dívky by byli zpomaleni ve svém vzdělávání, kdyby ve třídě proboha byly i romské děti.

Představa v České republice, že Romové mají nižší IQ jako vrozenou rasovou charakteristiku, je tu téměř všeobecně sdílená. Nikdo tu neřeší, že klasické testy IQ: jsou věcí minulosti a nejsou seriozním měřítkem inteligence, která závisí na mnoha dalších faktorech, na kontextu i na prostředí a nelze ji určit simplistním testem logiky.

Tato představa, že jsou Romové geneticky podřadní, je důkazem eugenického uvažování u Čechů.

A jde to ještě daleko hlouběji. Použiji jen jeden charakteristický příklad, z mnoha obdobných situací, které jsem zažil za dobu více než dvaceti let života v ČR.

To, co způsobuje, že to, co teď popíšu, je pevným důkazem vrozené obliby eugeniky u Čechů, je skutečnost, že se to stalo na narozeninovém večírku takzvaných typických "pravdoláskařů", kmene, který prezident Zeman přejmenoval na "lepšolidi", také známé pod přízviskem "havloidi". Hostitel pracuje v České televizi jako dokumentarista, jeho přátelé jsou umělci, filmaři, novináři a jiní, kteří patří do kategorie globalizovaných myslí s liberální morálkou a levicovými názory.

Proto jsem strnul, když jsem slyšel, stejně jako to slyšelo asi 30 dalších lidí, že jeden z přítomných řekl, že se vedle v domě právě nastěhovali nějací černoši.

Jedna filmová režisérka reagovala: "Aha, dělají příliš velký hluk?" (Proč jí napadlo zrovna tohle?) a jeden novinář z České televize dodal: "Oni dovolili nějaké černošské rodině nastěhovat se i do mého domu, a tak musíme teď zamykat". (Jestliže ta rodina platí stejnou činži, proč by to měli být zloději? A kdo jsou to ti "oni", kteří jim "dovolili" se tam nastěhovat? Jsem si tiše pomyslel...)

Žena, která měla na krku  a na rukou spoustu afrických náhrdelníků a náramků řekla, "No jo, ale jestli to jsou, řekněme, Britové, pak je to v pořádku. Problém je, jestli jsou z Afriky, protože pak smrdí." V tuto chvíli jsem si zase uvědomil, jak jsou předsudky relativní, protože pro průměrného občana z Latinské Ameriky mají právě bělošští Evropané velmi špatnou osobní hygienu.

Byl jsem ohromen a snažil jsem se proti tomu něco říct, ale všichni se na mě podívali spatra, což jsem interpretoval "samozřejmě, je jasné, proč to říkáš, ty taky nejsi běloch".

Následovala dlouhá hodina argumentace proti mně. Absolutně ani jeden z těch umělců a volnomyšlenkářských hostů se mnou nesouhlasil. Odmítali věcnou skutečnost, že v chování jakékoliv rasy či etnicity není vůbec nic genetického. Chování je vždycky osobní a je ovlivněno kulturou. Barack Obama je černoch, ale vychovali ho bělošští prarodiče na asijsko-americkém území.

Byla to ztráta času se snažit jim vysvětlit, že žádný Rom ani Afričan nemá předem určené vzorce chování. Všichni byli přesvědčeni, že Romové prostě mají od narození nižší IQ a že mají charakteristický způsob chování, který je důsledkem jejich rasy, a také, že černoši jsou lepší ve sportu a ve zpěvu v důsledku své genetiky. Byli přesvědčeni, že běloši jsou logičtí a pořádní a ostatní rasy to v nejlepším případě jen napodobují.

A je zbytečné vůbec i otvírat téma toho, co si Češi myslí o Arabech, protože by se diskuse ztratila ve výmluvách o radikalismu a primitivismu islámu.

Obliba eugeniky je hluboce zakořeněnou součástí české kultury, a tak není překvapivé, že tolik Čechů nechce přiznat, že jsou rasisté a stoupenci eugeniky.
 

3
Vytisknout
18470

Diskuse

Obsah vydání | 29. 6. 2020