Pravá agenda, o kterou jde: přepsat kolektivní paměť komunismu

21. 3. 2023 / Muriel Blaive

čas čtení 8 minut
 
Mohli bychom si rýpnout, že Karel Marx prozíravě analyzoval ÚSTR už dávno svou slavnou větou o tom, jak se dějiny opakují, poprvé jako tragédie, podruhé jako fraška. Upraveno do současného tvaru, nikdy nebylo překroucení názvu „Ústav pro studium totalitních režimů“ umělcem Pavlem Karousem na „Ústav s totalitním režimem“ vhodnější.

 
Lež jako manažerská technika

U „vědce“, kterého bývalá vědecká rada ÚSTR usvědčila z plagiátorství, to asi příliš nepřekvapí, ale ředitel Kudrna od svého nástupu do funkce opakovaně lhal a staví se k tomu arogantně.

Dovolte mi krátce připomenout, že v rozhlasovém rozhovoru, který poskytl Barboře Tachecí pro ČRo+ po svém zvolení ředitelem, obvinil historika Michala Pullmanna, bývalého děkana filozofické fakulty UK, a mě, že jsme Putinovi příznivci, protože to, co on chápe jako „revizionistické historiky“, musí v jeho primitivním chápání světa podporovat účast na Putinově „hybridní válce.“

Nevadí mu, že ani Michal Pullmann, ani já nijak nejsme Putinovými příznivci. Právě naopak, volala jsem po zatykači na Putina vydaném Mezinárodním trestním soudem a tleskala jsem mu,  stejně tak jsem vítala intervenci historika Timothyho Snydera před Radou bezpečnosti OSN, která rozdrtila Putinovo odsouzení rádoby rusofobie jako záminky k invazi na Ukrajinu – mimochodem  téhož Timothyho Snydera, který podepsal petici proti mému odvolání z ÚSTR organizovanou Pavlem Karousem.

Kudrna mě pak obvinil, že jsem ÚSTR připravila o více než dva miliony korun, když byl můj projekt GAČR osm měsíců před koncem tříletého období v roce 2018 předčasně přerušen. Dodnes tato „zpráva“ visí na webu ústavu. Požadovala jsem prostřednictvím zákona 106/1999 Sb. informaci, zda ÚSTR skutečně vrátil dva miliony korun z mého grantu, a dostala jsem odpověď podle které Ústavu bylo znemožněno vyčerpat zbytek grantu GAČR ve výši 599 000 Kč. Z „dvou milionů korun, které musel ústav vrátit“ se tedy stalo „599 000 korun, které bylo ústavu znemožněno v budoucnu utratit.“ ÚSTR nikdy nevrátil ani korunu z mého grantu Grantové agentuře ČR.

Poté jsem poprosila odborovou organizaci ÚSTR Kleió, aby intervenovala, a ta zaslala řediteli Kudrnovi dopis, v němž ho informovala o zavádějícím dojmu, který byl zanechán na oficiálních webových stránkách, pokud jde o ony „dva miliony korun.“ 
 
Dodnes, po více než měsíci, se ředitel Kudrna neobtěžoval odpovědět, ba ani potvrdit přijetí tohoto dopisu. 

Zaměstnanci jako rukojmí 

Ředitel Kudrna při zahájení reorganizace ústavu v září 2022 odborům slíbil, že žádného vědeckého pracovníka nevyhodí. Opět lhal, protože v říjnu 2022 vyhodil kromě většiny bývalého administrativního týmu i mě. Nyní vyhodil i vedoucího vzdělávacího oddělení Čeňka Pýchu a také redakční radu dvou časopisů ústavu. 

Tato odvolání byla natolik nečekaná a excesivní, že vyvolala veřejný rozruch. Ondřej Slačálek vydal vynikající článek o chaotické současné situaci v Ústavu a vznáší zajímavou poznámku o jeho názvu. 

Na rozdíl od něj jsem osobně byla pro změnu názvu ÚSTR na „Ústav paměti národa.“ Mým záměrem nebylo nijak zvlášť napodobovat Polsko a Maďarsko, i když je třeba zdůraznit, že polský Ústav paměti národa (IPN) byl v určitém historickém období, kdy se snažil potvrdit tvrzení historika Jana Tomasze Grosse v jeho publikaci Sousedé (2000) o míře antisemitismu polského obyvatelstva a jeho kolaboraci s nacistickým okupantem za druhé světové války v Jedwabném, váženou a respektovanou institucí. Teprve po návratu PiS k moci ztratil veškerý akademický kredit. Pro změnu názvu ÚSTR jsem byla jen proto, že ústav, který by skutečně pečoval o národní paměť a dějiny komunismu a nacismu, by byl v českém kontextu velmi vítaný. To je nyní irelevantní, ale ještě se k tomu vrátím.

Zpět do současnosti: situace kolem ÚSTR se stala natolik groteskní (viz shrnutí Albína Sybery v IntelliNews), že se musíme ptát, o co řediteli Kudrnovi jde. I bývalí kolegové z ÚSTR, s nimiž jsem nedávno hovořila, sdílejí přesvědčení, že ústav nyní stojí v takovém koutě, že jediným řešením, které zbývá, je jeho zrušení. Několik takových názorů jsem si přečetla i na sociálních sítích. O tom, že ÚSTR, který se bude muset brzy vystěhovat ze svého současného sídla v Domě radosti, dostane jako nové sídlo vytoužený Petschkův palác (příznačně bývalé sídlo pražského gestapa), lze pochybovat. Kam se přestěhuje? Za jakým účelem?

Skutečný program, o který jde: ať vznikne muzeum, které má přepsat kolektivní paměť komunismu 

O tom, že ředitel Kudrna, nebo ten, kdo ho tahá za nitky, vůbec směřuje k tak radikálnímu „řešení“, jakým je likvidace Ústavu, svědčí právě to, že útočí na Vzdělávací oddělení, nejprestižnější a nejznámější oddělení Ústavu, jediné, které se těší širokému uznání veřejnosti, a podle všeho je i společensky nejužitečnější.

Zde je snad na místě připomenout, že se připravuje zřízení nové instituce, Muzea paměti XX. století. Toto „muzeum“ podivně připomíná původní sen ÚSTR: je to politický a finanční nástroj ušitý na míru téže skupině aktivistů vydávajících se za vědce, kteří posledních dvacet let instrumentalizují ideologický antikomunismus k politickým účelům a kteří na něm budují svou rádoby „vědeckou“ kariéru (jak přesvědčivě analyzuje Ondřej Slačálek, Kudrna skutečně netuší, co je to vědecká práce.) 

Jak jsem upozornila jinde, Česká republika je také nápadně jednou z mála postkomunistických zemí, která nemá vlastní státní muzeum komunismu. Tato anomálie má být brzy napravena, i když ne v důsledku nového sociální „vyjednávání“ o dějinách: naopak jako obnovené vnucování státního ideologického narativu.

Jednou z nejzábavnějších podobností mezi starým ústavem a novým muzeem je název nového muzea, který je zvolen stejně špatně, jako byl svého času zvolen název pro ÚSTR: přesně tak, jako ÚSTR předem diktoval výsledky svého rádoby vědeckého bádání tím, že v samotném názvu tvrdil, že komunistický režim byl „totalitní“, nové muzeum nyní tvrdí, že je muzeem nikoliv historie jako naprostá většina muzeí, ale paměti. Co je to „muzeum paměti“? Stejně dobře by se dalo rovnou nazvat muzeem dokumentujícím antikomunistickou ideologii a její využití a zneužití po roce 1989 – „muzeem pokusu o přepsání kolektivní paměti komunismu.“

Nyní, když „hoši“ přeorganizovali svůj cíl, se zdá, že ztratili zájem o ústav, s nímž už nikdy nebudou moci manipulovat tak, jak původně plánovali. ÚSTR se jim vymkl z rukou tím, že se stal příliš profesionálním a stanovil vědecké standardy, které je nyní trapné ignorovat. Nový tým si jistě bude chtít udržet štědrý rozpočet ÚSTR a možná nebude tak snadné ústav zrušit, protože byl zřízen zákonem; na druhou stranu je dost reálné propustit všechny schopné vědecké pracovníky a nahradit vzdělávací oddělení novým „muzeem“ jako hlavní činností nového ústavu.

Závěr: koneckonců opravdu jako v Polsku a Maďarsku

Velkým poraženým budou samozřejmě jak pracovníci ÚSTR, tak česká společnost, která bude mít opět jen velmi málo návodů, jak překonat nejen komunismus, ale i postkomunismus. Opět, a tentokrát opravdu jako v Polsku a Maďarsku, se v postkomunistické České republice ukazuje, jak obtížné je vybudovat demokracii od nuly, zejména v naší době populismu. Postkomunistické období bude brzy stejně dlouhé jako samotný komunismus, ale jeho zhoubné působení po 33 letech se jen prodlužuje.

2
Vytisknout
3481

Diskuse

Obsah vydání | 23. 3. 2023