Daně a nájmy: Banky nepřechytračíte

6. 6. 2023

čas čtení 13 minut

Pane Čulík omlouvám se, že zase obtěžuji emailem, ale  rozhovor s panem Harašímem mne opět dostal, píše Peter Nešvara,

Na BL se opakovaně řeší otázky bydlení, výše hypoték a nájmů, výše daní především s ohledem na progresivitu, zdanění korporací a podobně. Používají se přitom do značné míry morální kritéria, co by vláda udělat měla a neměla. Spousta těchto představ je nesmírně naivních a vůbec se nepřipouští, že jsou věci, které by vláda sice udělat měla, ale prostě na to nemá sílu. Je to něco, co se nazývá „mechanismus moci“ a nemá s morálkou nebo spravedlností naprosto nic společného. Bohužel se nejedná jenom o naivitu mladých lidí a běžných komentátorů, ale realitu nevnímá ani vláda, což se jasně projevilo na její snaze zdanit z mimořádných zisků banky. Ty ji samozřejmě vysmály, poslaly někam a nezaplatily do rozpočtu nic. Zisky poslaly svým matkám do zahraničí a vláda s tím nic nenadělá. Také to Stanjura vzdal okamžitě, jak mu to někdo vysvětlil, a zakukal 60 miliard. Což je přesně ta částka, která dnes podle Kalouska chybí, ale ani Kalousek se neodváží ukázat prstem na ty banky a daň z mimořádných zisků. Takže se o tom mlčí a je spokojeně zapomenuto.

 

K této situaci došlo jakýmsi historickým vývojem. Většina lidí se domnívá, že podnikání dnes je totéž jako podnikání před sto lety. To je hluboký omyl. Dnes je celá ekonomika dána dluhem – což je sice rčení, které používá skoro každý, ale málokdo chápe, co to obnáší. Nemohu zde vysvětlovat, že dnešní peníze jsou „fiat money“ a jak se tvoří, že jsou vlastně dluhem a peněžní zásoba se v ekonomice zvětšuje pákovým způsobem v komerčních bankách při přidělování úvěru – to je komplikovaná záležitost a z hlediska běžného člověka je to vlastně jedno. Chci vysvětlit věci, které se běžných lidí týkají, a to je především o schopnosti vlády zdaňovat podnikatelské subjekty a o ceně bydlení.

Takže historie. V devatenáctém století a hned zkraje dvacátého, před první světovou válkou, existovala důvěra mezi podnikateli a vládami západních zemí, že jejich majetek je nedotknutelný. Jinými slovy, že velcí magnáti typu Carnegieho, Vanderbilta a dalších loupeživých amerických baronů, u nás Baťa, velcí průmyslníci jako Kolben a Daněk měli jistotu, že na jejich majetek stát nesáhne ani kdyby chudí lidé umírali hladem na ulici. Proto zisk z podnikání investovali zpět do svých firem a výsledkem toho bylo, že měli obrovský vlastní majetek ve výrobních prostředcích a nemovitostech.

Potom přišla první světová válka a s ní revoluce v Rusku, kde majetek bolševici znárodnili a bohaté lidi stříleli na ulicích. Nacisté arizovali židovský majetek, ale zabavili a továrny nespolupracujících árijců. V Británii Clement Attlee znárodnil velké podniky. Ve státech pod kontrolou Sovětského svazu proběhlo znárodnění, u nás nebyli majitelé továren zastřeleni, ale posláni do uranových dolů. V USA zavedli progresivní daně dosahující při vyšších příjmech až 90%.

O tom jsme my v devadesátých letech, jsa naivní, nic nevěděli. Takže jsem byl zaměstnán ve středně velké české firmě, která byla vedena postaru. Jinými slovy ředitel se snažil nemít žádné dluhy, zisk investoval zpět do firmy, dům s kancelářemi jsme měli vlastní, auta jsme kupovali svá ze zisku a co zbývalo se dalo na termínovaný účet jako rezerva na „zlé časy“. Potom firmu koupila holandská společnost a nestačila se divit. Peníze na účtech? Okamžitě vybrat a rozpustit v dividendách! Auta nechat dojet a další budou na leasing. Dům je potřeba prodat, peníze vyplatit v dividendách a podnikat z nájmu!

Tenkrát jsem se domníval, že jsou to grázlové. Pak jsem změnil místo a zaměstnal jsem se v jedné z největších britských společností. A tam to fungovalo úplně stejně. Kanceláře v nájmu, jakýkoli zisk okamžitě do dividend. Ředitel měl možnost výhodně koupit nemovitost, na kterou jsme si mohli bez problémů vydělat. Z Londýna zamítnuto, zisk do dividend a nadále platit nájem.

Až po nějaké době jsem pochopil, že toto je historická zkušenost z výše uvedeného a že se jedná o logickou a správnou ochranu podnikání před zvůlí státu. Žádná firma (ani výrobní) dnes nemá majetek, který by jim stát mohl znárodnit. Pokud je nějaká fabrika, tak je na ni, na budovy a na strojní vybavení úvěr od banky. A na výrobu jsou provozní úvěry. Menší podnikatelé mají společnosti s ručeným omezením (s.r.o), které mají základní kapitál sto anebo dvě stě tisíc korun. Pokud jim to stát bude chtít sebrat, ať si poslouží. Narazí na banky a ty mu vysvětlí, že to by nešlo. Že to by se nesplácely úvěry, padly banky, a nakonec by padla i koruna. Že to spíše nechají padnout toho premiéra. Protože banky mají mnohem větší faktickou moc než premiér a vláda. Dalším ohrožením podnikatelů jsou někdy až absurdní rozhodnutí soudů - především v USA. Za politím horkým kafem miliony dolarů odškodného? Zavřu business s majetkem pár tisíc dolarů a nazdar, soudní rozhodnutí nebude podloženo penězi. Kdyby podnikatel měl v podnikání majetek, to by byla jiná.

Jsou bohatí lidé, ale ti mají majetek většinou schovaný v daňových rájích.

Takže se můžeme vrátit k těm hypotékám a nájmům.

Není nic objevného, že zaměstnavatel potřebuje zaměstnance poslušné a pracovité. Otroctví a také nevolnictví bylo zrušeno a zaměstnanci se začali hlásit o svá práva. Pro zaměstnavatele bylo řešením, že se spojili s bankami a dali na háček krásný dům. Ovšem aby na něj zaměstnanec dosáhl musel se zavázat, že dvacet nebo třicet let bude ze svého příjmu odvádět polovinu bance. Z toho také vyplývalo, že nemohl být vzpurný a musel se bát o místo, protože ztráta zaměstnání by byla životní katastrofou. Nastoupil by exekutor, přišel by o dům, o vše ostatní a pravděpodobně v důsledku toho i o rodinu. Ze zbylé poloviny platu rozhodně neušetřil na to, aby mohl být chvíli nezaměstnaný. Hypotéka je ve své podstatě otroctví.

Dnes to už ani v USA tak perfektně nefunguje, mnoho mladých chce bydlet s rodiči a posléze ten dům zdědit. Což sice obnáší placení vysoké dědické daně a vysokých daní z nemovitostí, ale už to není celoživotní otroctví. Proto bylo nutno nalézt alternativní zdroj zotročení zaměstnanců a tím se staly půjčky na studium. V Americe může mladý člověk klidně bydlet v domě u rodičů, ale splácet univerzitní vzdělání je opět záležitost na celý život, a tedy zotročení podobně jako je tomu u hypoték. Proto je univerzitní studium v USA a Anglii tak drahé, což nevylučuje vedlejší motivace, o kterých v BL píšete. (například Zavedení univerzitního školného způsobilo v Británii vysokým školám katastrofu | 2. 6. 2023 | Britské listy (blisty.cz) )

Toto je také důvod, proč se chce zavést školné v ČR (Když hypotéky pro mladé přestávají být dosažitelné).

Co se týče těch nájmů. V BL jsem četl příběh nějaké mladé naivní studentky, která se snažila tvrdit, že „Pronajímatel by měl pochopit, že odpouštět dluhy je normální“. Přečetl jsem si i originální článek v Alarmu a také reakci pana Harašíma, který tuto slečnu z morálních důvodů podpořil. No a dnes si v rozhovoru BL pan Haraším stěžuje, že v Orlové stojí nájem dvojpokojového bytu 18 000 korun měsíčně.

Ten příběh holčičky mi připomněl přelom 70tých a 80tých let, kdy jsem já studoval gymnázium. Tehdy s očima na vrch hlavy přinesl můj spolužák noviny, kde se psalo, že někde v USA přistoupil starý pán ke zcela neznámému mladíkovi a dal mu spoustu peněz s tím, že on už je starý a peníze nepotřebuje, že peníze potřebují mladí. No a několik mých spolužáků uvěřilo, že se jedná o nový světový trend a týdny hned po škole se chodili procházet na náměstí, kdyby tedy nějaký starý člověk jim chtěl darovat své celoživotní úspory. To je prostě mládí, a tak nějak na mne působilo přání té slečny, že pronajímatel by měl pochopit a dlužný nájem jim odpustit.

 Co se týče výše těch nájmů tak jsme zase u toho, že dnes je situace jiná, než byla před sto lety. Tehdy si nějaký člověk za úspory celé rodiny koupil barák s nájemnými byty a z výnosu nájmů žil. Když byla krize, tak nájmy snížil, protože bylo lepší dostat něco než nic a nájemníci na víc neměli.

Dnes je situace zcela jiná. Pokud se někdo rozhodne investovat do nájemného domu, tak si především udělá ekonomickou rozvahu, s tou jde do banky a pokusí se získat úvěr. Když se mu to podaří, zakoupí pozemek, zainvestuje sítě a postaví objekt. Stavební náklady na ten dvoupokojový byt včetně ceny za pozemek budou dejme tomu 2 miliony korun. Ty dva miliony jsou úvěr od té banky a za úroky a splátku úvěru splácí dejme tomu 7000 korun měsíčně z milionu úvěru. Takže za ten dvoupokojový byt musí odvést bance 14 000 korun měsíčně. K tomu musí platit správce, účetní a podobné náklady, dejme tomu 2000 korun na byt. Takže když chce pronajímatel 18 000 korun měsíčně, tak 16 000 z toho jde okamžitě pryč. To nemá s příjmem, invalidním důchodem, zdravotním stavem ani ničím jiným nájemce nic společného. Myslím, že vykládat v bance, že úvěr se nesplácí kvůli sociální situaci nájemce by nebylo příliš úspěšné.

Takže jak píšu. Spoustu věcí, které by vláda udělat měla a chtěla, prostě udělat nemůže. Na banky ani korporace prostě nemá sílu, menší podnikatelé programově a účelově žádný majetek nemají. Takže to dopadne jako vždycky. Vybírání daní je jako rybaření do sítí. Síť musí mít oka dostatečně velká, aby proplul potěr a mohl vyrůst. Zároveň si rybář musí dát velký pozor, aby nechytil moc velkou rybu a ta mu nepotrhala sítě. Takže to odskáče jako vždycky střední třída. No a pokud to rybář/vláda přežene, tak si střední třídu udaní a udělá z nic chudáky. A pak stát zbankrotuje.

Reakce JČ:

Pane Nešvaro, zajímavé, ale ono to všude není tak apokalyptické jak píšete. Například Macronovi se docela úspěšně podařilo realizovat windfall tax a zabránit nárůstu cen energií o více než 4 procenta. Windfall tax realizovali dokonce i idioti v londýnské vládě, poněkud úspěšněji než Fiala.

Školné se nemusí platit. Viz Skotsko :)

Podívejte se také na skandinávské země.

Konzervativci mají v Anglii obrovský skandál, protože před lety zprivatizovali vodárny, a ty se začaly chovat tak, jak popisujete - všechno rozdávají na dividendách a nic neinvestují do infrastruktury. Důsledkem je, že vypouštějí do řek miliony tun splašků.

Kupodivu v Evropě ani ve Skotsku se tohle neděje. Skotsko vodárny nezprivatizovalo protože vodu považuje za strategický státní zdroj. Takže se tu dá v moři koupat, na rozdíl od Anglie, kde nyní lidé žalují vodárny, protože jim dítě vleze do řeky a okamžitě onemocní nákazou ze splašků.

Samozřejmě, že kdyby česká vláda k něčemu byla, tak zavede zákony bránící likvidaci kapitálu podniků a jeho rozdávání formou dividend. Stačí přece udělat podmínku, že firma musí mít  vlastní operační kapitál dosahující určitého procenta jejího obratu.


1
Vytisknout
8721

Diskuse

Obsah vydání | 8. 6. 2023