Záhadný nápis

4. 7. 2023 / Soňa Svobodová

 

Nevím jestli to bylo vnuknutí, ale Krumlov a Rožmberk jsem navštívila v souvislosti s jiným tématem na román. Jenže, když jsem uviděla portrét Perchty, byla jsem hned rozhodnutá, že se o jejím životě a prokletí musím dozvědět více. Je to naše nejznámější Bílá paní a proto jsem byla přesvědčená, že by téma mohlo zajímat i čtenáře. Nejzajímavější na tom bylo, že mě druhý den po návratu oslovilo nakladatelství Alpress, jestli bych o Perchtě nechtěla napsat historický román. Už jsem se rozhodovat nemusela, Perchta rozhodla za mne.

Přesně tak, neboť věci mezi nebem a zemí stále existují... ale, když se vás teď zeptám o kom ze slavného rožmberského rodu jste původně zamýšlela psát vyvstává mi na mysli Petr Vok a jeho žena Kateřina z Ludanic, nemýlím se?

Ano. Nemýlíte.

Při sběru podkladů k této knize jste pocítila nejen pomoc, ale i fluidum paní Perchty. Je to tak?

Ano. Už přesně nevím, ale byla jsem v nějaké společnosti, kde jsme se bavili o knihách, o tom, co píšu a budu psát, a tak jsem se zmínila, že sháním materiály k Perchtě. Nikdo se k tomu nijak nevyjádřil, ale za týden jsem držela v rukou útlou knížečku „Listy paní Perchty“, přišla mi poštou a odesílatel byl jeden z tehdy přítomných mužů. Co zapracovalo? Náhoda? Myslím, že dobrotivá Perchta prostě chtěla, abych o ní napsala a pomohla mi získat ty nejlepší informace o jejím životě.

Tak to je tedy krásná ukázka spolupráce a myšlenkového propojení nejen s reálným, ale i duchovním světem…

Je to tak, to propojení existuje, možná je to jakási síť, ve které se zachytávají myšlenky, emoce, energie nás všech a pak, když je to zapotřebí, vracejí se k nám v podobě, jakýchsi signálů z vesmíru.

Ano. To máte pravdu. Toto téma je velmi zajímavé a dalo by se dále rozvinout, ale tedˇzpět k dopisům. V této knížce jsou prý i ty, které psala svému otci Oldřichu II. z Rožmberka, ale bohužel své matce Kateřině z Vartenberka je psát nemohla, neboť jí ve čtyřech letech umřela. To musela být pro její velmi citlivou duši velká rána, i když byla jen dítětem?

Ztráta matky ve čtyřech letech je trauma na celý život pro každé dítě. Je těžké odhadnout, jak taková rána změnila Perchtin vnitřní život a ovlivnila celou její budoucnost, neschopnost postavit se otci a později tyranskému manželovi.

Ano. Tou další byla ta, když jí její otec místo milovaného Petra ze Šternberka provdal ve dvaceti letech za nemilovaného Jana z Lichtenštejna, který jí týral, ale současně to svědčí i o tom, že musela být nesmírně silnou ženou - osobností, když to bez možnosti změny trpělivě snášela?

O Perchtě se vědělo, že byla poslušnou dcerou, hodným a velmi zbožným člověkem, protože pomáhala chudým, i když sama trpěla hlady a zimou. Možná právě víra ji dala sílu přijímat rány osudu, přestože její život v Mikulově byl až nesnesitelně krutý. Týral ji nejen manžel Jan z Lichtenštejna, ale i její zákeřná tchyně a švagrové.

Jak na vás v této souvislosti zapůsobily její dopisy?

Musím přiznat, že jsem nad jejími dopisy žasla, co všechno si na ni vymysleli, nedávali ji jíst, zavírali ji do věže, kradli ji peřiny. Perchta byla týraná žena, velmi trpěla a dlouho všechno snášela.

V polovině sedmnáctého století, ale jezuita Bohuslav Balbín nalezl v třeboňském archivu dopisy, v nichž si Perchta bezvýsledně stěžovala otci na svůj úděl a prosila ho o pomoc. Proč jí její otec nevyslyšel?

Než prosila o pomoc otce, psala dopisy i bratrovi. Otec ji ze začátku ani neodpovídal, ale když její situace začala být neúnosná, pokusil se orodovat u krále Jířího z Poděbrad, který mu byl zavázaný za podporu u volby českým králem. Jenže neuspěl. Myslím, že Jiří z Poděbrad nevěděl, jak takový stav řešit a ani nechtěl, stejně jako Perchtin otec Oldřich.

Nehrálo v tom roli to, že měl špatné svědomí?

Určitě ano, neboť Janovi nezaplatil Perchtino věno a rozvod nepřipadal v úvahu.

Když jí konečně napsal, nabádal jí k poslušnosti, ať manželovi neodporuje a je hodnou manželkou. Perchta se pomoci nedočkala.

Což pro ní muselo být velmi kruté zjištění, ale až smrt jejího manžela v roce 1473 jí přinesla vysvobození, ale jen na tři roky, neboť v roce 1476 zemřela a od té doby, se traduje legenda o jejím zjevování?

Je to tak. Podle svědků se začala paní Perchta zjevovat po své smrti na Krumlově, Rožmberku, ale i na jiných panstvích, vždy pravděpodobně podle toho, kde to bylo potřeba.

Já jen pro naše čtenáře dodávám, že ta další rožmberská sídla jsou Jindřichův Hradec, Třeboň a Telč…

Při svém zjevování prý také skrze barvy svého oblečení dává vědět, o jakou událost půjde?

Máte pravdu,neboť barva jejích rukavic předpovídala buď radostné události, to byly bílé, nebo jednou ji také zahlédli v rudých rukavicích a to došlo k požáru.

Často se také v odborných kruzích hovoří o tom, že na nevydařených rodinných vztazích má velký podíl karma jednotlivých členů rodiny. Nebyl to ten hlavní důvod toho, proč její duše zůstala na zemi?

Tato otázka mě velmi zajímala. Proč vůbec zůstala její duše na zemi? A když jsem začala pátrat po odpovědi na ni, zjistila jsem, že ji manžel Jan na smrtelné posteli prosil o odpuštění za všechna příkoří, ale Perchta mu odpustit nedokázala. Proto ji proklel a zabránil tak odchodu její duše na „onen svět“.

Její zatím poslední zjevení proběhlo v roce 1996 přímo na hradě Rožmberk a jeho svědkem byl lakýrník, který zde právě pracoval?

Svědků o jejím zjevování je několik. Zajímavá jsou i její zjevení v době druhé světové války, kdy chránila rožmberská sídla a hrozila nepřátelům.

A lakýrník ji zahlédl oknem, když sledovala jeho práci. Myslel si, že ho nějaká paní kontroluje z lešení na vnější zdi, ale když vyhlédl z okna, zjistil, že lešení bylo odstraněno a žena se musela vznášet ve vzduchu

To pro něj musel být velmi silný a nádherný zážitek, který asi pravděpodobně inspiroval v roce 1999 televizi Prima?

Televize Prima v tomto roce natáčela na Rožmberku pořad s názvem „Záhady a mystéria“. Jak jeho výrobní štáb zmínil, nechali běžet kameru celou noc a ráno, když si štáb záznam prohlížel, pouze dvě ženy Bílou paní zahlédly. Prošla před kamerou a obě shodně a nezávisle na sobě popsaly její postavu i oblečení. Z toho vyplývá, že není každý schopný její duši vnímat a uvidět.

Ale chůvy malého Petra Voka prý vylekala, neboť působila jako ochránkyně tohoto posledního rožmberského vladaře, jehož prý hlídala a opatrovala od kolébky?

To je pravda. Paní Perchta několikrát vylekala chůvy malého Petra, když se zjevila u jeho kolébky, uspávala ho nebo i uklidňovala, když plakal. Je to pochopitelné, koho jiného by měla chránit, než posledního z rodu Rožmberků?

Mimochodem Petru Vokovi a Kateřině z Ludanic jsem věnovala román „Rozmary lásky, poslední paní Rožmberská“, neboť příběh jejich života je velmi zajímavý a okolnosti k zamyšlení.

To určitě ano, neboť jejich věkový rozdíl byl 25 či 26 let, neboť Petrovi bylo 41 a Kateřině 14 či 15 let, což se přesně neví dodnes, že?

Pro mě nebyl důležitý jejich věkový rozdíl, ale život plný jak zvratů, tak i pochopení a souznění.

S jeho ženou je také spojen hrad Helfštýn, kde rod Ludaniců, z něhož pocházela sídlil…

Ano. Helfštýn je od nás z Hranic hodinku jízdy na kole a jeho historie mě odjakživa lákala nejen proto, že tam žil rod Ludaniců, ale i že tam i vyrůstala mladá Kateřina, než jí její otec zemřel a ona se provdala za Petra Voka. Měli se rádi, Petr chránil její citlivou duši a i když byl pěkný rošťák, byl jí oporou. Díky poznání jejich společného života jsem navštívila rožmberská sídla, obdivovala společnou ložnici a vzdělanost Petra Voka, až jsem se dopracovala k Perchtě, dalšímu tématu ke zpracování.

Ano. To je ta v úvodu již zmíněna kniha, ale kromě ní máte na svém spisovatelském kontě i mnoho dalších nejen historických, ale i současných románů a jste známa tím, že daná místa před zahájením psaní i navštívíte. Zavedla vás některá z vašich knih až do Belgie a Bruselu?

Belgii a Brusel jsem navštívila, i když to nebylo v souvislosti s psaním. Je to krásná země se zajímavou historií, ale i velmi moderní a otevřená. Mám s čím srovnávat, protože jsme procestovali většinu Evropských zemí, ale musím přiznat, že mě vždy více lákaly země Blízkého východu, Sinaj, Jordánsko, Izrael a památky Egypta. Vystoupali jsme nad ránem na Mojžíšovu horu, navštívili klášter svaté Kateřiny, na velbloudech projeli kamenné město Petra. Nemohu všechno vypisovat to by bylo na cestopis. Ale mám v duši plno vzácných vzpomínek a nezapomenutelných zážitků.

A neuvažujete o nějakém románu, jehož děj by byl zasazen, do některé z těchto vámi navštívených zemí?

O tom jsem zatím nepřemýšlela, nepřišel ten správný nápad. Možná to chce ten pravý čas. Ale ze svých cest a poznávání jiného světa a života mohu čerpat poučení pro život i psaní.

Autorem v úvodu zmíněného obrazu byl malíř Bedřich Ströbl a záhadný nápis, který paní Perchta svou hůlkou napsala je prý proveden v písmě enochian, o němž se ve svých denících zmiňují alchymisté rudolfinské doby John Dee a Edward Kelley a tímto písmem byl napsán i Voynichův rukopis, což je velmi zajímavé?

Voynichův rukopis se mi vloudil do děje románu „Zakázaná láska“. Je známé, že se

o jeho rozluštění pokouší vědci snad po celém světě, ale dosud se to nikomu nepodařilo a je spousta teorií o jeho vzniku. Je to stejná záhada, jako Perchtin obraz a tajemné písmo u jejích nohou. Já osobně si myslím. Že Perchtina podoba i písmo samotné je pouhou fantazií umělce. Navíc je známé, že mu Perchta vzhledem k pozdějšímu času vzniku obrazu nemohla stát modelem. Ale je krásný a tajemný. A co my víme, můžeme se jenom domnívat, předpokládat.

A myslíte, že někdy dojde k jejich rozluštění?

Víte, není důležité, co si myslím. Líbí se mi, jak se vědci a záhadologové po celém světě

snaží přijít na tajemství třeba Bermudského trojúhelníku, najít Svatý grál, vypátrat kde ležela Atlantida, rozluštit Voynichův rukopis.

A mně by se líbilo, kdyby tajemství zůstala tajemstvími. Myslím, že nám prostě není souzeno všechno pochopit a rozluštit. Co by se změnilo? Některé věci v přírodě se nezmění, i když jejich tajemství budou odhalena. Zjistit, kde ležela Atlantida by bylo jistě zajímavé, pochopit minulost a život našich předků je poučné, ale co by způsobilo rozluštění písma na Perchtině obraze? Byla by vysvobozena? Chce být vysvobozena? A z čeho, když pro duši není čas důležitý, že Voynichův rukopis je možná podvrh, možná je z jiného světa, stejně tak, jak se pohybují v jiném světě zbloudilé duše, strážní andělé a všechny ostatní bytosti světla. Ale i temna.

Ať tedy Bílá paní Perchta zůstane zjevením, které některým napoví, že věci mezi nebem a zemí existují, i když není souzeno všem je vnímat. Ať připomíná svoji krutou minulost, ať varuje, stráží a předpovídá budoucnost dokud se všechna rožmberská sídla nerozpadnou v prach.

Víte, velmi moc by mne zajímala odpověď na tuto otázku – proč, když se všechno v prach obrátí je na světě tolik zla a nenávisti, je to jen z důvodu honby za mocí, bohatstvím a penězi, nebo je to tím, že ti, kteří ho tvoří neví, jak naložit se svým životem a svobodou?

To je velmi těžká, hluboce filozofická otázka. Taky si ji často kladu a s přibývajícím věkem docházím k tomu, že když je člověk mladý chce všechno a hned, čím je starší, tím méně potřebuje a přestává toužit po moci a slávě. V tom je ta nerovnováha, která vládne světu ale i člověku. Lidé v chudých zemích se snaží dostat do bohatých zemí, dochází k migraci. Chudí závidí bohatým a z toho vzniká nenávist. Bohatí chtějí ještě více majetku, peněz. Je to velmi zjednodušené, ale ta nerovnováha je v každém z nás. I dítě řádí jako čert a spinká jako andílek. Každý v sobě máme dobro i zlo a v současné době je těžké být dobrým a přejícím člověkem. Možná to tak Bůh (vesmír, osud) chtěl. Možná hledání rovnováhy světa i v duši lidí bylo jeho záměrem a dobře věděl, že rovnováhy dosáhnout nelze. A možná o tom je život. A tak si mohu jenom přát, aby to dobré v nás bylo silnější, než všechny naše špatné vlastnosti, ať už si je uvědomujeme nebo popíráme.

Děkuji za rozhovor.