Afghánské iluze zaslepují USA v otázce Ruska a Ukrajiny

7. 9. 2023

Přesto většina mainstreamových médií a think-tanků přistupuje ke vzpomínkám na americkou válku v Afghánistánu nikoli jako ke zdroji reflexe, ale jako k trapasu, na který je třeba co nejrychleji a úplně zapomenout.

To je obdoba přístupu amerického mainstreamu ke vzpomínkám na Vietnam - a výsledkem byla katastrofa v Iráku. Jednou z nejpřekvapivějších věcí v americké debatě před invazí do Iráku bylo všeobecné nezohlednění nebo dokonce nezmínění toho, co by mohla zkušenost z Vietnamu americké stratégy naučit. Dnes se toto selhání týká především angažmá USA na Ukrajině.

Neúspěch v diplomatických jednáních s Tálibánem před americkou invazí do Afghánistánu lze vysvětlit a omluvit vztekem, který Američané přirozeně pociťovali v souvislosti s teroristickými útoky z 11. září 2001, a odmítnutím Tálibánu okamžitě vydat vedení Al-Káidy, které za ně neslo jasnou odpovědnost. Nicméně vzhledem k děsivým nákladům, které americká invaze přinesla, stojí za to se ptát, zda by přístup, který by Tálibánu umožnil zachovat si tvář a zůstat věrný svému přesvědčení, nepřinesl lepší výsledky jak pro Američany, tak pro Afghánce: například prozkoumat možnost, že by se Tálibán dal přesvědčit, aby předal vedení Al-Káidy jiné muslimské zemi.

V případě Iráku k upřímnému diplomatickému úsilí vůbec nedošlo, protože Bushova administrativa již o invazi rozhodla.

Druhá lekce z Afghánistánu je stará jako válka sama a zdůraznil ji již vojenský teoretik Carl von Clausewitz: že v žádné válce nemůže být nikdy jistota dlouhodobého vítězství, už jen proto, že válka, více než jakákoli jiná lidská činnost, může vyvolat nezamýšlené následky.

V případě Afghánistánu se mise, jejímž cílem bylo zlikvidovat Al-Káidu a odstavit Tálibán od moci, změnila v mnohem větší úsilí o vytvoření moderního demokratického afghánského státu prostřednictvím zahraniční intervence.

To pak souviselo se snahou zničit staré a mimořádně silné spojení mezi islámskou vírou a paštunským nacionalismem, které vytvořilo Tálibán, velkou část odporu proti komunistickému režimu a sovětské intervenci v 80. letech 20. století a předtím četná povstání proti britskému impériu.

Vzhledem k tomu, že většina Paštunů žije v Pákistánu, nevyhnutelným důsledkem bylo rozšíření konfliktu do této země, což vedlo k pákistánské občanské válce, v níž zahynuly desetitisíce lidí. Odmítnutí nebo neschopnost Pákistánu vyhnat afghánský Tálibán vedly k hrozbě přímé intervence USA v Pákistánu, která by v případě, že by k ní došlo, způsobila mnohem větší katastrofu než v Afghánistánu a Iráku dohromady.

Neschopnost předvídat důsledky zhoršuje konformismus a kariérismus; ne že by tyto tendence byly v americkém establishmentu horší než jinde. Ale americká moc a schopnost zasahovat po celém světě jejich negativní důsledky ještě umocňují. Novináři se připojují k úředníkům v bezmyšlenkovité poslušnosti vůči momentální linii establishmentu, která může mít s realitou v dané zemi jen velmi úzký vztah.

Po návratu do Afghánistánu po pádu Tálibánu jsem se setkal s novináři, které jsem znal z doby, kdy jsem v 80. letech informoval o válce mudžahedínů proti Sovětům a komunistům. Pobavilo mě, když jsem zjistil, že papouškují novou verzi linie, kterou Moskva a Kábul razily v 80. letech: že afghánský odboj nemá žádnou skutečnou místní podporu a není ve skutečnosti afghánský a že je výhradně dílem vnějších sil (včetně Pákistánu.

A to navzdory skutečnosti, že Tálibán rekrutoval úplně stejné lidi z úplně stejných oblastí jako mudžahedíni, kteří bojovali z úplně stejných důvodů.

Situaci ještě zhoršuje záplava "expertů", kteří se okamžitě objeví, když se Spojené státy pustí do nové zahraniční akce. Jsou vybíráni spíše pro své konexe ve Washingtonu než pro skutečnou znalost dané problematiky, takže by nedokázali napravit chyby americké politiky, ani kdyby k tomu měli morální odvahu. Navíc jsou díky své neznalosti místní historie a kultury strašně vnímaví vůči zištným představám svých místních informátorů.

Jakmile se obě politické strany zavážou k určité strategii, je pro washingtonský establishment nesmírně obtížné přiznat chyby a změnit kurz - k této tendenci někdy katastrofálním způsobem přispívá i americká armáda.

Právě proto však Amerika potřebuje politické vůdce (včetně těch s osobní vojenskou zkušeností, jako byli Truman, Eisenhower, Kennedy a Carter), kteří mají znalosti a odvahu říci generálům, kdy je čas vyhlásit stopku.

Místo toho se v Afghánistánu (jak dokumentuje zvláštní generální inspektor pro rekonstrukci Afghánistánu a další) generálové a úředníci administrativy spolčili, aby vytvořili optimistické lži, které pak šířila důvěřivá a poddajná média. Dnes hrozí, že se totéž stane i v případě Bidenovy administrativy, která odmítá přiznat, že ukrajinská protiofenzíva selhává, a že je tedy načase začít vyvíjet politickou strategii, která by ukončila boje na Ukrajině a ekonomické a politické škody, jež začínají dopadat na životně důležité spojence USA v Evropě.

Poslední poznámku o výsledcích USA v Afghánistánu snad ani není třeba uvádět, protože ji od padesátých let minulého století opakovaně uváděla celá řada velkých amerických myslitelů, včetně Reinholda Niebuhra, Hanse Morgenthaua, George Kennana, Richarda Hofstadtera a C. Vanna Woodwarda. Jedná se o tendenci amerického politického establishmentu kolosálně zveličovat jak zhoubnost momentálního nepřítele, tak nebezpečí, které představuje pro Spojené státy.

Namísto komunisty vedeného nacionalistického hnutí za znovusjednocení Vietnamu byli vietnamští komunisté líčeni jako síla, která může zahájit svrhávání "domina", jež skončí vítězstvím komunistů ve Francii a Mexiku. Saddám Husajn se stal namísto regionálního diktátora jaderným nebezpečím pro americkou vlast. S Tálibánem, výhradně afghánskou silou, bylo údajně třeba bojovat v Afghánistánu, abychom s ním nemuseli bojovat ve Spojených státech.

A dnes se americkým představitelům v jejich rétorice nějak daří kombinovat údajné přesvědčení jak o tom, že Rusko je tak slabé, že Ukrajina může zcela porazit ruskou armádu a katastrofálně podkopat ruský stát, tak o tom, že Rusko je tak silné, že pokud nebude na Ukrajině poraženo, bude představovat smrtelnou hrozbu pro NATO a svobodu na celém světě.

 

Celý článek v angličtině ZDE