Křižáci proti kacířům?
25. 3. 2024 / Beno Trávníček Brodský
To, že v Evropě existují země, kde lze legálně požádat o eutanázii nebo jinou asistenci při ukončení života smrtelně nemocného člověka, je fajn. Smutné je, že je jich málo. Před nedávnem se k cíli prokousalo Španělsko, teď se ozývá Francie. Asi tomu nebude říkat eutanázie, ale nějaká asistence s úmrtím, zkrátka francouzský model... určitě nejde o slovíčkaření. Jde tu o skutečnou pomoc bližnímu. Jde o to, aby člověk nemusel trpět víc než zvíře, protože zvíře má u nás nárok být v případě fatáního zdravotního stavu utraceno už docela dávno, tedy(!) má větší humánní práva než člověk.
Je opravdu zvláštní, že aby člověk dostál nějakým morálním a vpodstatě i právním zásadám, nemá většinou problém nechat veterinářem uspat umírající a nadměrně trpící zvíře. Lidé jsou vesměs správně solidární a chtějí, aby zvíře netrpělo zbytečně. Diagnostikovat zdravotní stav neslučitelný s perspektivou dalšího života je většinou jen rutina. A takhle to vidíme i přes to, že i u zvířat samozřejmě dokážeme tlumit velkou část bolesti. Když se ale začnete bavit o právu člověka na stejně humánní odchod ze světa, tj. stejně humánní zacházení, často jako byste začali mlátit hlavou o kamennou zeď tupých předsudků.
Samozřejmě potkáte i rozumnější odpůrce, kteří správně hovoří o možném zneužití. Vycházel bych z toho, že žijeme stále ještě, doufám, v právním státě, kde tak jak budou věci fungovat je určeno především obecně závaznými předpisy. A ty je třeba napsat dobře. Poučit se ze světa, jak je psali oni a jak to funguje tam, kde už jsou zkušenosti z praxe. Hlavně nevymýšlet vymyšlené. Tedy soustředit se na diskusi a práci na způsobu provedení, nikoli se dětinsky handrkovat, zda je dobré člověka nechat na pospas devastačním nemocem „ať si to užije“... nebo mu umožnit zemřít skutečně v pokoji a klidu – smířeně. Pokud bude sám chtít, pokud bude disponovat svojí svéprávností a pokud (předem) svoji vůli deklaruje uzákoněným komisionálním aktem. A že se může stát noncens zneužití? Samozřejmě že může! Letadlo také může spadnout a tu a tam také spadne, ale kvůli tomu asi letecká doprava neskončí.
Mám osobní zkušenost (tj. nespornou vědomost) jak s eutanazií zvířete, které bylo skoro členem naší domácnosti, tak s nemožností dopřát ji hned několika nejbližším lidem v situaci, kdy úmrtí (konkrétně na rakovinu) mělo absolutní predikci. Museli si „povinně“ projít i super-utrpením několika (s jistotou) posledních týdnů. Bolest vám částečně utlumí léky. Související psychický stav nikoli. Tato opakovaná zkušenost je opravdu šílená a v 21. století v jinak vcelku rozvinuté Evropské unii NAPROSTO NEPOCHOPITELNÁ. Po mnoha diskusích s různými lidmi (protože z toho se prostě musíte nějak vypovídat) jsem si skoro jistý, že tím hlavním co nám brání zvolit v Česku takový či makový způsob řízené asistence s úmrtím jsou především církevní předsudky. Vlastně taková antipomoc bližnímu svému!
Působí to na mne opravdu trochu jako spor křižáků s kacíři. Je-li to tak(?), rád budu kverulujícím kacířem tak dlouho, dokud potřebná většina naší společnosti nepodlehne zdravému selskému rozumu a nezačne intenzivně myslet na to, jak pomoci bližnímu svému od naprosto zbytečného utrpení – pokud o to sám včas a relevantně požádá. Dokážu si představit i určitou finanční jistinu odpovídající sociálnímu stavu klienta, kterou by složil on či jeho rodina, aby zbytečně nedocházelo ke zneužití krizového institutu.
Tím, že se blíží Velikonoce a že mezi blízkými se objevují další obdobné problémy, rezonance tohoto problému ve mně graduje. A bude i dál. Poslední dovětek: Nejde tu vůbec o práva a názory lidí, kteří jsou okolo fatálně nemocného člověka. Jde jen o jeho vlastní = nezcizitelná práva. O možnost jeho vlastního zcela svobodného rozhodnutí!
Diskuse