Britské listy plně závisejí na finančních příspěvcích čtenářů. Prosíme, přispějte. ➥

Hrozba bezpečnosti, nebo demokracii?

4. 4. 2024 / Matěj Metelec

čas čtení 3 minuty

Když ministr zahraničních věcí Jan Lipavský obvinil Andreje Babiše, že je „bezpečnostní hrozbou“ vyvolalo to další kolo nekončících přestřelek mezi vládní koalicí a opozicí a v důsledku Babišova špatně adresovaného mailu i mimořádnou schůzi Sněmovny, které jsou pro současné volební období už skoro trademarkem. Na tom by ostatně nebylo nic zvláštního, podobné střety k parlamentní demokracii patří. Ačkoli větší veřejné pobouření vyvolal zmíněný uniklý mail, pozoruhodnější je snaha ministra zahraničí přitvrdit v označení vůdce opozice coby hrozby „bezpečnostní“. Babiš je už dlouho označován svými kritiky za „hrozbu demokracie“, a kumulací svých mocí jí skutečně představoval a představuje. Jan Lipavský zašel přece ale jen o krok dále. Jako by skutečnost, že demokracie může být ohrožená kombinací politické a ekonomické moci už pomalu nikoho nevzrušovalo, a bylo třeba přitáhnout na scénu vnitropolitického boje za rukáv ještě přízrak Vladimira Putina.

Podobné výroky, které každý politik, jenž se je rozhodne vypustit z úst, měl mít podložené, přispívají k oné chronické polarizaci společnosti, o níž se poslední roky pořád dokola mluví. Pokud podložené nejsou, mohou také vyvolávat představy paranoidních scénářů, jaké předvedl sám Babiš. Ten obvinil vládu, že jeho účelové kompromitování má za cíl, že nebude prezidentem pověřen sestavením vlády po příštích volbách, které má v plánu vyhrát. Tato obvinění možná patří k jeho tradičnímu rejstříku. To však nic nemění na tom, že vzájemné obviňování politických aktérů z neochoty odevzdat moc může, když bude dostatečně intenzivní, nakonec vyvolat obavy tak silné, že se ji v nějaké chvíli jeden z nich skutečně nebude chtít vzdát.

K tomu není potřeba povstání, o něž se pokusil prostřednictvím svých příznivců Donald Trump po posledních amerických prezidentských volbách v lednu 2021. Uzurpace se může odehrávat plíživěji a v zásadě zákonnou cestou. V Maďarsku to prováděl Viktor Orbán zcela legálně, změnami volebních zákonů a gerrymanderingem, tedy účelovým manipulováním s hranicemi volebních obvodů, jež zvýhodnilo Fidesz a učinilo ji to podle některých komentátorů takřka nesesaditelnou. Ostatně podobnou cestou postupného vyhnívání demokratických principů na pouhou vnější formu postupoval během svého dvacetiletého vládnutí v Rusku zmíněný Vladimir Putin.

Demokracii může ohrozit i její okázalé, ale bezhlavé „bránění“, totiž pokud její hrozby přibarvujeme ještě černěji, než se samy o sobě jeví. Jestliže podle ministra dopravy Martina Kupky (ODS) je Babiš hrozbou protože „dává najevo náklonnost Robertu Ficovi“, dostáváme se právě do těchto vod. Ostatně právě Robert Fico dost možná vnímal svou pozici tak, že buď vyhraje volby, nebo půjde do vězení, a je představitelné, že udělá všechno proto, aby podobnému scénáři už nikdy nemusel čelit (Což dělá výsledek nadcházejících slovenských prezidentských voleb ještě významnějším). Nasazovat Babišovi psí hlavu je sice osvědčená strategie, na růst jeho preferencí ovšem podle všeho nemá vliv. Na druhou stranu se může stát, že Babiš sám v ní uvěří aspoň natolik, že pokud v příštích volbách skutečně zvítězí, stane se pro něj racionálnější strategií pokusit se zůstat u moci pro jistotu raději navždy.