Mexiko si zvolilo loutku

4. 6. 2024 / Fabiano Golgo

čas čtení 10 minut
30753
 

Stalo se Mexiko, typicky mužská šovinistická latinskoamerická země, zemí pokrokovou, když si zvolilo do prezidentské funkce ženu? Ne, stejně jako Pákistán zvolil premiérkou dceru zavražděného bývalého premiéra Zulfikara Alího Bhutta, Bénazír Bhuttovou, a zůstal tak místem, kde mají ženy jen malou moc, Claudia Sheinbaumová vyhrála prezidentské volby pro své spojení s prezidentem Andrésem Manuelem Lópezem Obradorem, známějším jako AMLO. 


 
Protože Mexiko neumožňuje znovuzvolení prezidentů, musel levicový populista Obrador po šestiletém mandátu opustit svou funkci. AMLO se 1. prosince 2018 dostal k moci s ambiciózním levicovým projektem nazvaným Čtvrtá transformace, který  sliboval obnovit základy mexické společnosti. Novou mexickou prezidentkou se od 1. října stane 61letá Claudia Sheinbaumová Pardoová. Její odpůrci ji nazývali Ledovou dámou pro její bezcitný postoj a absence gestikulacií typických pro latinskou scénu. 

Přestože se Obradorovi nepodařilo splnit některé ze svých nejsymboličtějších předvolebních slibů, například dostat veřejné zdravotnictví na úroveň Dánska, a také propastně selhal v boji proti násilí, dosáhl na konci svého funkčního období 60% popularity, což favorizovalo současného vítězce voleb, které se konaly o víkendu. Mexickému prezidentovi se pro jeho rozdělující rétoriku, agresivitu vůči tisku, neúctu k menšinám, sdílení falešných zpráv, impulzivní chování a lapsy způsobené omezenou slovní zásobou a znalostmi přezdívá hispánský Donald Trump. Tyto druhy atributů našly velkou podporu mezi masami, které se nechají snadno oklamat antiestablishmentovým a protistátním diskurzem, jenž nikdy nepřestane okouzlovat ty, kteří se cítí zneuznáni politikou, která hájí méně majetné.

Zatímco současné panorama obsahuje více představitelů krajní pravice, jako je samotný Trump, Viktor Orbán, Robert Fico, Jair Bolsonaro, Giorgia Meloniová, Marine LePenová, Geert Wilders, levici reprezentují Obrador, Nicolás Maduro, Gabriel Borica a dokonce i Lula. Obrador si podobně jako Jair Bolsonaro dělal legraci z covidu a jeho dopadů a spolu s Trumpem a dalšími populisty zpochybňoval vakcíny, kromě jiných popíračských postojů, které jsme viděli šířit představitele opačného spektra jeho politické ideologie.

Všechny také spojuje očerňování tisku s cílem zdiskreditovat jakákoli obvinění z nepravostí a také zbožštění jejich jmen, což neumožňuje vznik stranických nebo ideologických kolegů, kteří by je mohli nahradit. Právě toto prostředí vyneslo k moci Claudii Sheinbaumovou a v minulosti i Dilmu Rousseffovou. Obě získaly hlasy machistického obyvatelstva, protože byly nominovány a podporovány svými populárnějšími (a populističtějšími) předchůdci. Obě mají skromnější a méně okázalý profil chování než jejich političtí kmotři. Obé byli zvoleny jako pouhý přívěsek populistických vůdců, kterým bylo znemožněno zůstat u moci. Jako se to stalo v případě Dmitrije Medveděva, když Vladimir Putin nemohl obnovit svůj mandát.

Dilma Rousseffová však překvapila Lulu tím, že se rozhodla vládnout sama, bez konzultace s ním a bez týmu blízkých spojenců tehdejšího exprezidenta, který doufal, že bude nadále diktovat politiku své chráněnkyně. Dilma tím odstranila korupční schémata, která Lula naformátoval, aby mohl vládnout s pravicovými spojenci, kteří výměnou za posty a úplatky hlasovali pro jeho sociální politiku. I kvůli tomuto postoji k vyčištění korupčních struktur ztratila podporu levice a stala se obětí parlamentního puče, který ji odstavil od moci.

Před vstupem do politiky se Sheibaumová věnovala akademické kariéře: vystudovala fyziku na Unamu (jedné z nejprestižnějších mexických univerzit) a postgraduálně se věnovala environmentálnímu inženýrství. Absolvovala také postdoktorandské studium na Kalifornské univerzitě v Berkeley ve Spojených státech a podílela se na práci Mezivládního panelu OSN pro změnu klimatu, za kterou v roce 2007 získala Nobelovu cenu míru.

Během svých studentských let byla Sheinbaumová politicky aktivní a v roce 1987 dokonce zorganizovala stávku proti zvýšení školného. Je to pro ni rodinná tradice: její rodiče byli levicoví a zapojili se do demonstrací v Mexiku v roce 1968 (studentské protesty v Mexico City toho roku nabraly obrovských rozměrů, až policisté zabili na náměstí asi 300 lidí, a to několik týdnů před zahájením tamních olympijských her).

V politice začínala Sheinbaumová jako tajemník pro životní prostředí v Mexico City. V té době byl starostou Obrador, který se později stal prezidentem se stranou Morena, kterou sám založil. Sheinbaumová doprovázela Lópeze Obradora v Moreně a poté, co vedla jeden z obvodů v Mexico City, se stala starostkou. 

Otázkou zůstává, zda Claudia Sheinbaumová bude svému loutkáři věrná, nebo zda ho obejde vlastní cestou. Nebo zda se i v případě, že bude pokračovat v Obradorových kontroverzních projektech, jako je odstranění Nejvyššího soudu a jeho nahrazení sborem soudců volených přímo obyvatelstvem, rozhodne pro naléhavější úkol, kterým je ozdravení mexické ekonomiky, místo aby se soustředila na ideologické hádky, které pohánějí digitální svět a podporují kulturní rozdělení. 

Oslabení Nejvyššího soudu je další společnou ingrediencí populistického receptu. Vytoužený mexický projekt přímé volby soudců Nejvyššího soudu v zemi již má na kontinentu svůj protějšek, neboť Bolívie pod vedením levicového populisty Evo Moralese to udělala již před lety. 

V Brazílii se v boji proti antidemokratickému populismu nepochybně osvědčila moc, kterou aktivně vykonává soudce Alexandre de Moraes, známý pod superlativem svého jména Xandão, který formuje výklad svých ústavních pravomocí k výkonu policejních pravomocí, nařizuje zatýkání a zároveň sám zatčené soudí. Ačkoli jsou Moraesovy kroky kontroverzní, jsou považovány za nutné zlo v době, kdy krajní pravice pronikla do mocenských sfér a umí získávat podporu mas, podněcovaných k násilí proti institucím, zejména proti Nejvyššímu soudu, který byl v loňském roce fyzicky zničen vandaly podněcovanými Bolsonarem. 

Zatímco po léta zůstávaly Nejvyšší soudy obecně ve stínu a jednaly diskrétně, v posledních letech zaujal nejvyšší americký soud, stejně jako soud několika latinskoamerických zemí, energičtější postoj v boji nebo podpoře jedné či druhé strany politicko-ideologické bipolarity, která v posledních dvou desetiletích ovládla svět. 

Je tedy přirozené, že ten, kdo je u moci a dostal se k ní slibováním fantaskních řešení, která podkopávají společenskou strukturu a demontují instituce, bude nakonec muset být zkrocen vyšší soudní mocí, která má povinnost udržet momentální vůdce v mezích parametrů zakotvených v ústavách jednotlivých zemí a upřednostňovat nejen aplikaci litery zákona, ale i jeho ducha zamýšleného při jeho psaní. Právě v tomto ohledu se mi zdá rozdíl mezi současnou krajní pravicí a ostatními jasný: mají tendenci zaměřovat se na vše, co vychází z doslovného výkladu zákona, a na vše, co chtějí napadnout nebo rozvrátit. Zrcadlí protesty a nářky levice v hrubých a protichůdných verzích, ale lze je označit za podobné. Falešné ekvivalenty jsou kouzelnou hůlkou krajní pravice, která tvrdí, že je obětí cenzury a že její demokratická práva jsou ohrožena tím, že se bojuje za to, že chce svobodu hájit a šířit myšlenky, které vedou právě k cenzuře a nedostatku demokracie. Dnešní krajní pravice je v používání oxymóronů vynikající.

Nová mexická prezidentka se opírá o popularitu zvýšení mexické minimální mzdy a sociálních programů, které zmírňují část chudoby v zemi, ale bude se muset postavit drogovým kartelům, které ovládly zemi a mají na svědomí smrt více než stovky kandidátů v těchto volbách, kteří slibovali boj proti organizovanému zločinu. Stejně jako v celé Latinské Americe se zdá, že paralelní moc obchodníků s drogami je vládami tolerována, ať už z důvodu nedostatku nápadů na boj proti tomuto druhu zločinu, který je děravý, rozšířený a obtížně eliminovatelný, neboť obrovský trh s drogami zajišťuje, že když je jeden prvek tohoto schématu zatčen, je okamžitě nahrazen jiným, neboť mašinérie obchodníků živí mnohamiliardový trh. 

V jakési latinské „realpolitice“ politici jednají s drogovými gangy jako se šváby, kteří jsou nepříjemnou realitou, ale téměř nemožné je účinně eliminovat. 

Největším problémem mexického prezidenta je však vypořádat se se stínem, který na něj vrhá jeho soused strýček Sam, s nímž má vztah ne nepodobný vztahu dlouholetých sousedů, kdy jeden je bohatý a druhý chudý. 

Boj proti nelegálním přistěhovalcům, kteří využívají mexické hranice k invazi do Spojených států, se za Obradora zintenzivnil, ale zdaleka není tak účinný, aby zadržel skutečnou tsunami lidí, kteří se snaží dostat do země, o níž se domnívají, že pro ně má lepší životní příležitosti než jejich věčně chaotické, násilné, nespravedlivé a elitářské rodiště. 

Řečeno místními slovy, zdědí to, co zdědili všichni v Latinské Americe od doby, kdy ji Španělé a Portugalci přišli vzít původním obyvatelům: závratnou sociální nerovnost, abnormální rasovou, sociální a kulturní diskriminaci, zločinnost pod širým nebem s nádechem středověké krutosti, dělbu moci s obchodníky s drogami, bující a nestydatou korupci, jakož i zlo plynoucí z modlářské hyperpersonifikace hliněných svatých, kteří jsou považováni za spasitele vlasti a kteří nevyhnutelně nedokážou vyvést většinu obyvatel všech těchto národů z nelidské bídy, v níž vždy žili.

1
Vytisknout
2704

Diskuse

Obsah vydání | 6. 6. 2024