Živá i mrtvá minulost druhé světové války. Osmdesát let od vylodění v Normandii
6. 6. 2024 / Matěj Metelec
Nejde přitom jen o přímé účastníky bojů, a vlastně ani pouze ty, kteří válku sami zažili. Mizí i rodinné vzpomínky na válku. Současní třicátníci a čtyřicátníci jsou nejspíš poslední generací, která ve svých rodinách běžně zažila přímý kontakt s pamětníky okupace. Moje babička a její sestra na válečnou dobu vzpomínaly často. Jejich rodiče, odbojáři, byli po většinu války v koncentračním táboře a válka byla to nejhorší, co prožily. Díky těmto vzpomínkám pro mě druhá světová válka představovala živou minulost. Pro moje děti už to budou nevyhnutelně „pouze“ dějiny. Navzdory tomu se musím přiznat, že v dětství pro mě podobu války utvářely spíš americké válečné filmy než babiččino vyprávění, jehož význam jsem plně docenil vlastně až tehdy, když už tu nebyla.
Vyrůstal jsem v devadesátých letech, ústředním médiem byla televize a po celé mé dětství se 6. června nešlo minout s filmy jako Nejdelší den, Velká červená jednička, a později, během dospívání, Zachraňte vojína Ryana. Den D pro mě dlouho symbolizoval druhou světovou válku par excellence. Představu o ní jsem čerpal z filmů, jejichž neustálé reprízování tvořilo nedílnou součástí tehdejšího televizního dětství: Děla z Navarone, Kellyho hrdinové, Tucet špinavců, Kam orli nelétají, Patton… Druhá světová válka, kterou jsem z nich znal, se odehrávala na západní frontě. Že ta byla otevřena až během posledního válečného roku, mi dlouho vůbec nepřišlo na mysl.
Bylo to vlastně logické – jestliže před rokem 1989 byl místní pohled na válku politicky omezen na sovětskou perspektivu, východní frontu a přínos a válečná zkušenost západních spojenců byly vesměs ignorovány, došlo, jako v mnoha jiných věcech, po roce 1989 k obratu o sto osmdesát stupňů. Sovětské filmy byly nahrazeny americkými a na místo herojů od Stalingradu nastoupili hrdinové z pláží Utah a Omaha (pláže Gold, Juno a Sword, kde se vyloďovali Britové a Kanaďané, se v americké kinematografii objevovaly řádové méně často). Díky tomu nebylo těžké vyrůstat v domnění, že válka byla vybojována především, pokud ne výhradně, na západě.
Vlastně pochopitelná kompenzace jednostranného pohledu na válku v době komunistické diktatury se pro ty, kteří vyrůstali v devadesátých letech, přehoupla do více méně nulového povědomí o významu východní fronty, kterou audiovizuální převaha hollywoodské kinematografie jen podporovala. Sovětský podíl na válečném úsilí spojenců byl bez pochyb kontaminován tím, že se stal předpokladem expanze do Střední Evropy. V devadesátých letech se i v Rusku otevřel prostor k méně zaujatému pohledu na válku a došlo například k přiznání zodpovědnosti za katyňský masakr. Po nástupu Vladimira Putina se však válka začala znovu stávat ideologickým svorníkem obnovující se ruské imperiální ideologie, a po začátku konfliktu na Ukrajině se tento proces více a více prohluboval.
Nic z toho nemůže změnit skutečnosti, že těžiště války, kterou dodnes, snad poněkud nešťastně, považujeme za paradigmatický konflikt, bylo na východě. Což je však právě kvůli (znovu) hluboce ideologické interpretaci druhé světové války zejména, ale nikoli výhradně, v dnešním Rusku, obtížné přetavit do jakéhokoli přímočarého „příběhu“, který by umožnil výše zmíněnou historizaci a relativně ideologicky a emociálně nezatížený přístup, s nímž dokážeme nahlížet například na válku první světovou. Dostáváme se tak do paradoxní situace, kdy sice přicházíme o skutečné pamětníky, válka ale zůstává předmětem paměťových sporů namísto aby docházelo k jejich postupného opouštění ve prospěch reflexe vedené sine ira et studio.
Diskuse