Co jsme měli říct a neřekli
31. 7. 2024 / Bohumil Kartous
Lidský život utváří do určité míry vztahy. Hluboce osobní výpovědi, které tvoří hlavní součást výstavy umělkyně Ester Geislerové v pražské Kunsthalle, vás zaručeně dovedou k citové archeologii vlastního života.
Vztahy, v nichž jsme se ocitli, aniž by se nás někdo ptal, vztahy, do nichž vstupujeme zdánlivě dobrovolně, ačkoliv posléze zjistíme, že jsme byli vedeni jakousi neviditelnou přitažlivostí, po jejímž vyprchání často zbude jen údiv.
Vztahy jsou tektonikou lidských životů. Zanechávají nesmazatelné stopy, jež možná často vůbec nevidíme, nebo nechceme vidět. To jim ovšem ani v nejmenším nebere jejich mocnou sílu tvarovat náš život v jeho průběhu do podob, které jsme si nedokázali představit a které jsme nepředvídali. Jako když do sebe narazí zemské desky a na povrchu vyrostou hory. Vše se děje pod povrchem a teprve v určitém okamžiku se projeví to, k čemu se dlouho schylovalo. Trvá pak celé věky, než se jejich ostrá vrcholky ohladí, většinou ale zůstanou, kde jsou a člověk s nimi prostě dožije. Ať už chce, či nechce.
Ke vztahům, jakkoliv mají na náš život obrovský vliv, býváme často němí. Bolest, neporozumění, nesouhlas, ale i radost, souznění a lásku bereme jako skutečnosti, o kterých se nemluví. Částečně proto, že jde o příliš intimní vrstvy našeho bytí, částečně proto, že kultura těsných konvencí vytvořila okolo těchto témat vysoký plot tabu. Nejen veřejného, ale právě i toho intimního života lidí, mezi nimiž se vztah odehrává. Kohokoliv z nás. Byť každou minutou jejich trvání nesmazatelně proměňují naše životy, neumíme a nedokážeme o nich mnohdy něco podstatného říct.
Umělkyně Ester Geislerová se proto rozhodla prolomit tento stav výstavou Co jsme měli říct a neřekli. Absolventka ateliéru nových médií pražské Akademie výtvarných umění ve svém videoartu spojila sobě vlastní umělecký přístup s tématem, kterému se v jiné oblasti své veřejné činnosti věnuje posledních několik let. Společně s párovým terapeutem Honzou Vojtkem vystupují se svou vzdělávací performance Terapie sdílením. Ta samotná navázala na vysoce oblíbený koncept sdílení zpráv, které Ester a její kamarádce, návrhářce Josefíně Bakošové, začali posílat lidé, kteří se právě rozcházeli, seznamovali nebo prožívali ve vztazích nějaká jiná kritická období.
Nápad na Terapii sdílením vzešel z potřeby poskytnout na často komicky znějící zprávy určitou odpověď v tom, jak ve vztazích žít. A dát lidem příležitost, aby se zeptali na to, co je zajímá, trápí, těší, neboť ve vztazích neexistují jednoduché šablony, podle kterých by se dalo úspěšně postupovat od začátku do konce.
Nejen Terapie sdílením, ale také osobní život a zkušenost z něj dovedl Ester Geislerovou k potřebě vyjádřit se k tématu vztahů i ryze umělecky. Citlivě pojatý videoart, který tvoří trup výstavy, zachycuje umělkyni a její blízké v působivých výpovědích, ať už za použití obrazu, obrazu a zvuku nebo obrazu a slova. A nejenom ji. V rolích, v nichž na základě důmyslně vytvořeného konceptu hrají sami sebe, uvidíte další protagonisty, včetně Honzy Vojtka. A v některých rolích se protagonisté ocitají jako “čistí” herci ztvárňující hluboký dotek vztahu v životě někoho jiného, konkrétně Luděk Sobota.
Archeologie cizích vztahů se nemůže vyhnout vnitřní citové rezonanci diváka. Výstava Co jsme měli říct a neřekli nabízí možnost podívat se hluboko pod povrch toho, co se v našich životech projevuje jako tektonická činnost vztahů. Okamžitě odkrývá vlastní, čerstvě rozkvetlé, čerstvě vyprahlé, často i dlouho utajené krajiny našich vlastních životů. Buďte připraveni na to, že se budete dojímat, smát se, brečet, ustrnete, zasníte se, rozčílíte. Pohodlně se proto usaďte do scénograficky promyšleně připravených sofa a lehátek, pokud u toho potřebujete rozjímat s pocitem intimního bezpečí. Anebo si to dejte ve stoje, pokud zrovna čelíte nelehké situaci a cítíte potřebu stát jí tváří v tvář. Každopádně zajděte, stojí (sedí, leží) to za to.
Co jsme měli říct a neřekli, Kunsthalle Praha (výstava trvá do 13. 9. 2024)
Diskuse