Rozhovor Britských listů 675. Zákaz a zdanění cukru měly v Británii a v Austrálii silně pozitivní dopad

22. 7. 2024

Bohumil Kartous: Podle výzkumu, jehož výsledky nedávno vyšly v Journal of Epidemiology and Community Health, britském odborném časopise, se regulace, které britská vláda zavedla před několika lety týkající se cukru v obsahu takzvaných soft drinks, to znamená nealkoholických nápojů. Velmi pozitivně promítá do celkové konzumace cukru zejména mezi mladými lidmi, nejenom mezi nimi v celé populaci, ale i hlavně mezi dětmi a dospívajícími. Je to téma, o kterém bychom se, vážení diváci Rozhovorů Britských listů, dnes mohli pobavit s Katie Koch, která v Británii žije, pracuje ve zdravotnictví a má zkušenosti s výchovou dětí, ať už ve Velké Británii nebo v Austrálii. Dobrý den.

Katie Koch: Dobrý den, pane Kartous.

Bohumil Kartous: My jsme se před rozhovorem bavili o tom, že vy máte poměrně podrobné informace o tom, jak fungují regulace týkající se nejenom cukru a dalších řekněme dietických norem nebo řekněme oblasti stravování. Jak to funguje ve velké Británii? Jaké jsou s tím zkušenosti, jaký to má dopad podle vás?

Tak dopad to má enormní. Ta regulace, nebo tady ta legislativa vyšla s působením v roce 2015. V lednu 2015. Ale moje zkušenost předtím ještě z Austrálie je taková, že tam to byla norma daleko dříve. Ještě předtím, než to vešlo v platnost tady. A nejen že se to projevuje tady na zdraví dětí samozřejmě, ať už je to obezita nebo ať už je to diabetes, ať už jsou to různé jiné přidružené choroby, alergie a tak dále. Ale projevuje se to především na psychickém zdraví a na tom, že velice klesá diagnóza ADHD. Nebo třeba děti, které dříve byly na autistickém spektru, někde řekněme trošku uprostřed, tak na ně to má obrovský dopad taky, protože samozřejmě cukr jako takový, jak víme, asi každý, kdo má děti, nebo kdo s nimi, kdy přišel do styku, tak asi víme, jak se chovají děti, jež mají zvýšenou konzumaci cukru, než je nutné. A ta regulace se netýká tedy jen cukru, ale týká se i sacharidů, týká se červeného masa, týká se - teď nevím v češtině procesovaného -

Bohumil Kartous: Průmyslově zpracovaného -

Katie Koch: Průmyslově zpracovaných produktů. To znamená, že oni nesmí mít například více než jednou týdně nic, co je smažené, takže jako k něčemu třeba hranolky nebo nugety nebo cokoliv, to nemůže být více než jednou týdně, červené maso také jednou týdně. Nesmí být ve školách, co je s přídavkem cukru. A to tedy ani když je možnost si zakoupit například na těch středních školách džus, tak to musí být džus bez jakékoli přísady cukru. A musí být všude fontánky s vodou. Musí být voda pro všechny dostupná, takže například moje děti v Austrálii, tam je to vždycky jenom voda, od malička jsou zvyklí, že mají jednu skleničku džusu, což je většinou ráno, ale doma, ne ve škole určitě, ale jinak vždycky ve škole musí mít průsvitnou láhev, aby bylo vidět, že je to skutečně jenom voda. Je to i kontrolováno a oni jsou na to zvyklí, takže v podstatě nic jiného ty děti už neznají a přijde jim to naprosto v pořádku. Že je to voda a že je to bez cukru. Pokud je nějaká dejme tomu událost, jako že někdo má ve třídě narozeniny nebo něco takového, tak tam můžou být výjimky.

Třeba to dítě si může přinést do školy dort nebo nějaké muffiny nebo něco takového. Ale snaží se přesto nějakým způsobem motivovat ty děti, aby si vybraly zdravější verzi. A zrovna tak při obědech. Kde tedy máme normálně, jako to vidíme i v Česku, oni mají předkrm, což třeba v Česku je polévka. Tady je to většinou nějaký salát nebo něco takového, polévky moc ne. Hlavní jídlo tam už jsem říkala, že tady jednou za týden pouze červené maso, jinak tam musí být, přesně, tedy je to regulováno, kolik sacharidů, kolik proteinů. Kolik bílkovin – tedy, proteiny jsou bílkoviny - kolik zeleniny.

Samozřejmě nesmažené. Ne nějak procesované a potom jako dezert si mohou vybrat. Buďto je to moučník, což je absolutně taky bez cukru, nebo ovoce a z devadesáti procent ty děti jdou rovnou po tom ovoci a je to proto, že tady perfektně funguje, tuším, že v Česku se tomu říkalo. já nevím, jestli je to tak ještě stále. Jaká to byla výchova?

Bohumil Kartous: Výchova ke zdraví, možná něco takového?

Katie Koch: Něco ke zdraví, ale za nás se to jmenovalo jinak. Za nás se to jmenovalo občanská výchova, ale tohlecto PSHE. Což je fyzická, sociální, zdravotní, ekonomická, výchova. Kde ty děti jsou samy motivovány nejen akademicky, ale aby byli schopni fungovat ve společnosti zdravě, aby věděli, jaký impact to má na ně samotné, jejich rozhodnutí, ale i na ty ostatní, takže se často stane, že třeba ty děti potom opravují mě, jako že třeba například McDonald, když člověk jednou za měsíc fakt jako nestíhá, tak to je pro ně za trest, protože oni vědí, že to je prostě nezdravé. A jsou tam samozřejmě i jiné aspekty, ale bavíme se teď o tom cukru a o té výživě, takže oni přesně oni přesně vědí, jenom řeknu, oni přesně vědí už od toho věku čtyř let, kdy nastupují do školy, tak mají takový talířek. To je to první, co udělají, papírový talířek, který mají rozdělený na sacharidy, bílkoviny, zeleninu, přesně co má být v jakém rozsahu a vědí přesně, co ten cukr s nimi udělá jak fyzické, tak po té psychické stránce.

Bohumil Kartous: K té výchově se ještě potom dostaneme, ale i u vás došlo k nějaké změně názoru. Když jsme se bavili o tom, že vy jste to původně vnímala, jako řekněme možná až příliš restriktivní a takováhle opatření, která v zásadě zasahují jakoby pravděpodobně i do toho, co jakým způsobem má rodina přistupovat k výchově, nejenom výchově, ale i i výživě, což třeba v Česku si nedokážu úplně představit. Dokážu si představit tu obrovskou vlnu lamentací o tom, jak je to zase prostě nějaký zásah shůry a omezování svobody. Jak se na to díváte s postupem času a s tou zkušeností právě s odstupem času?

Katie Koch: Tak, já osobně jsem to nikdy nebrala jako nějak restriktivní, protože jsem k tomu vedla děti od Austrálie to prostě byla norma, pije se voda, ale v momentě, kdy jsem zaznamenala pár případů ve škole, které se netýkaly tedy mých dětí, ale týkaly se dvou jiných žáků, kdy tedy zdravotní sestřička, potažmo škola, která ji upozornila, zjistila, že ten body mass index, že to dítě je zkrátka obézní, oni to nepodávají tak, že to dítě je obézní, ale že má tedy nezdravý životní styl evidentně. A potom tedy sociálka, nebo nevím, jak to přesně je u vás, Ospod tuším, že to je, s těmi s těmi zdravotníky to řeší s rodinou. V tom momentě já jsem v tu chvíli to vnímala, jako to už je moc. To už je jako zasahování do té rodiny. Ale teď, když se na to dívám, tak oni k tomu nepřistoupili tak, že by šli a tu rodinu nějakým způsobem šikanovali. Dívejte se , máte tady obézní dítě. Ale naopak je edukovali a rozebrali s nimi jejich jídelníček a zjistili, že ta rodina celkově má nezdravé návyky, což tedy předávají na to dítě, protože ta škola jako taková a ty regulace v té škole můžou fungovat reálně pouze tehdy, pokud jsou edukovaní rodiče, pokud ti rodiče, v rodině, jsou zdravé návyky. A to dítě, apriori ti rodiče vědí, proč to dělají. A v obou dvou případech zjistili, že ve škole sice to dodržuje, ale v rodině tam neustále jsou smažená jídla, nezdravá jídla a ono třeba i ten džus. Ono to neznamená, že člověk dává dítěti colu třeba nebo fantu, ale může to být, že třeba i džus by měla být fakt jenom sklenička denně, že to neznamená, že to dítě vypije dva litry džusu denně. A takže teď už to nevnímám jako restriktivní. Teď to vnímám jako edukační a bylo to přínosné nejen pro to dítě, ale i pro ty rodiče.

Bohumil Kartous: Ono to pravděpodobně souvisí s nějakým socioekonomickým statusem rodiny, protože velmi často čím řekněme, horší sociální ekonomické podmínky v té rodině jsou, tak tím větší problém je právě i třeba se stravováním nebo obecně s životním stylem. V nedávném jiném výzkumu, nebo spíše průzkumu mezi teenagery se ale ukázalo konkrétně zase ve velké Británii, reaguji na článek, který vyšel tuším před dvěma dny v deníku The Guardian. Je zjevné, že třeba mezi teenagery asi dvě třetiny té nutriční spotřeby denně přichází z toho průmyslově zpracovaného jídla. Což vytváří určité riziko, takže na jednu stranu je tady nějaká snaha o výchovu a o řekněme nějakou regulaci toho, jakým způsobem formovat svůj životní styl a na druhou stranu je tady určitá jakási nemožnost začít regulovat účinně mezi lidmi, kterým je řekněme těch 13 až 20 let, kteří začínají, řekněme se emancipovat.

Katie Koch: Můžou si koupit, co chtějí. Po škole. Pak to funguje zase v tomhlectom, tedy to velice kvituju, jak se k tomu postavily třeba řetězce, jako je právě McDonald, KFC a tak dále, tak tady je všeobecná regulace, že cokoliv by prodávali s cukrem, tam tedy nenajdete tady nic s cukrem. Všechno je to bez cukru. I ty soft drinky, jako je cola, fanta a tak dále, tak je bez cukru. Třeba pro happy meal pro děti tam nesmí být žádný cukr, kromě tedy džusu.

Ale jinak tady zavedli taxu, což znamená ještě více daní, oni platí větší daň z nápojů, které obsahují cukr, takže pro toho teenagera se potom nevyplatí, aby si kupovali něco s cukrem, protože je to znatelně dražší. A další věc, kterou se právě zabývá potom ta sociálka nebo ministerstvo zdravotnictví je, aby to jídlo zdravé bylo dostupnější než třeba ten McDonald. Což právě si myslím, že je i ta motivace těch teenagerů, že se že se sejdou v tom McDonaldu, je to pro ně prostě levné. Je to něco, co si můžou - Nevím, jestli to v Česku ještě tak je, ale to se mi vždycky nelíbilo, že si to můžou kupovat za stravenky v těhle fast foodech.

Bohumil Kartous: Že to pořád nějak funguje, tady tohle.

Katie Koch: No a to si myslím, že v momentě, kdyby tohle nebylo, tak to dítě asi těžko, nebo nebo hůře půjde a koupí si za ty peníze nějaké nezdravé jídlo, takže co se snaží dělat, je, že tady je spoustu jiných, teda chainů. těch řetězců fastfoodových, které nabízejí stejné prostředí, které je atraktivní pro ty teenagery. Kde by se mohli scházet, které je stejně dostupné finančně a mají tam tedy zdravější výběr by se dalo říct.

Bohumil Kartous: Zeptám se a tyhle byznysy vznikly na základě pak té změny té regulace?

Katie Koch: Jsou tady od té doby. Ano, ale já si myslím, že tohle to nebylo, tedy jako regulace přímo na ty děti, aby to, v závislosti na výchově dětí, ale bylo to celkově na populaci, aby populace celkově byla edukovaná, protože opět je to o těch rodičích, protože škola může dělat, co chce, pokud rodiče nebudou spolupracovat a pokud rodiče si neuvědomí, že mají takové a takové návyky, které jsou špatné, tak to fungovat nebude.

Další věc je ta socioekonomická sféra a to je tedy, že v případě, že se zjistí, že ta rodina má ty návyky takové, protože se jim finančně nedostává natolik, aby kupovali spoustu ovoce a nahrazují to prostě různými sušenkami a tak dále a sladkostmi, které jsou tedy levnější, tak tady zase funguje program Ovoce do škol, kdy je zaručeno, že to dítě má tedy alespoň jeden nebo dva kusy ovoce ve škole. Stejně tak je to i s tím mlékem. Mléko musí být polotučné, nesmí být něco tučného.

Bohumil Kartous: No tak ono podobné programy existují i v České republice, ale z mé osobní rodičovské zkušenosti to často vypadá, jako že se někdo chce zbavit něčeho, co by neprodal, tak to dá těch škol.

Katie Koch: Asi záleží právě na té edukaci těch rodičů. Tady fakt jsou to opravdu dobré produkty a musím říct, že tady hodně školy celkově zavedly program, kdy tady berou ovoce, zeleninu kromě tedy zimních měsíců, stejně tak jako masné produkty od lokálních dodavatelů, to znamená od těch farem pěstitelů. Berou jejich produkty a dávají většinou což tedy velice kvituju to, co je v sezóně. Takže pokud je sezóna jahod dostanou jahody, pokud je sezóna jablek, dostanou jablka, což je daleko lepší než dávat dětem v létě banány.

Bohumil Kartous: Ještě krátce a prosím krátce jenom k tomu výchovně vzdělávacímu přístupu. Jste mluvila o tom, že se týká vůbec obecně přístupu k životnímu stylu. Ty děti, jk jste říkala, si to samy osvojí tady tohle?

Katie Koch: Nejen že si to osvojí, ale ony jsou motivovány, takže ve škole mají různé boards a teď zase nevím, jak to dát do češtiny správně. Mají rady.

Bohumil Kartous: Komise.

Katie Koch: Rady. Ano a oni si můžou, mají radu třeba životního prostředí. Mají charitativní radu, kde se rozhodují, pro jakou charitu budou budou třeba vybírat. Nebo nebo pracovat, ale potom mají taky radu právě tady toho zdraví a tam oni sami můžou přispívat, čím si myslí, že by mohli třeba to menu obědové nějakým způsobem obohatit, aby bylo zdravější, aby bylo lákavější, aby bylo chutnější. A v momentě, kdy to dítě zapojíte do toho celkového procesu, oni jsou motivovanější a oni jsou nadšení. Oni v podstatě mají nad tím, jakousi kontrolu, což to dítě potřebuje.

Bohumil Kartous: Super. Děkuju, děkuju za rozhovor, děkuju vám diváci za pozornost a u některého z dalších rozhovorů se budu těšit na viděnou.

Katie Koch: Na viděnou.