Podivná válka jako lekce z reálných dějin Evropy
4. 9. 2024 / Boris Cvek
Dokonce i doma v Německu z toho lidé nebyli nadšení, protože představa, že všechno nakonec proběhne tak hladce, jak proběhlo, nebyla samozřejmá. Hitler sázel na to, že Británie a Francie válku nevyhlásí, a pokud vyhlásí, tak do ní nepůjdou. A vyhlásily a nešly. Měl pravdu. Na obranu Polska neudělaly prakticky nic.
Až do napadení Francie na jaře 1940 pak probíhala tzv. podivná válka (phoney war), kdy se fakticky nebojovalo. Podivná válka se mi zdá výmluvným připomenutím toho, že tady nebyl kdysi nějaký lepší, statečnější svět, s Churchillem v čele (Churchill se stal 3. září 1939 ministrem námořnictva v Chamberlainově kabinetu a během podivné války se snažil „něco dělat“, aniž by ale dokázal zabránit potupné ztrátě Norska), který se vrhl do krvavých bojů na obranu východní Evropy proti tyranii a vraždění.
Je zajímavé, že tato banalita bývá dnes často zapomínána. Proto se mluví o změkčilém, neschopném, krátkozrakém, citlivůstkářském Západě, zatímco Churchill a Reagan by to udělali jinak. Víme, jak to dopadlo v roce 1940 s Francií, která se po první světové válce, v níž těžce krvácela (asi 1,4 milionu mrtvých vojáku a 4,2 milionu raněných vojáků), mohla cítit kontinentálním hegemonem.
Proti Německu by bez britské a americké (kontrolní otázka: kdy a proč vstoupily do války proti Hitlerovi USA? nevstoupily, Hitler jim válku vyhlásil) pomoci neměla šanci ani v té první světové válce. Premiér Clemenceau plakal, když se jako hlava zoufalé Francie dozvěděl, že Německo konečně kapitulovalo. Možná byl změkčilý a citlivůstkářský.
Diskuse