Ano, historické filmy nejsou dokumenty. Ale musíme se ptát, co ta stylizovaná fikce sděluje
10. 3. 2025
/
Jan Čulík
čas čtení
10 minut
Je to o něco složitější.
V diskusi, kterou jsem na toto téma vyvolal mezi svými studenty na Glasgow University, jsem Mádlův film Vlny srovnal s Formanovým filmem Amadeus (o němž shodou okolností Fabiano Golgo také píše ve svém článku).
Když měl Formanův film Amadeus, o Mozartovi a jak ho utlačoval ve Vídni druhořadý skladatel Salieri, premiéru v roce 1984, vyrojila se celá řada článků od muzikologů, kteří protestovali, že Formanův film o Mozartovi neodpovídá historickým faktům, není o skutečnosti. Mou reakcí tehdy bylo: Vy hlupáci, proč píšete akademické muzikologické články o tom, jak Formanův Amadeus není historicky přesný, vy nevíte, jako akademikové, že film je stylizovaná fikce?
A tohle je, prosím, jádro věci. Jestliže se nějaké fikční dílo stylizací odlišuje od známých historických faktů (na to má plné právo) musíme se ovšem ptát, jaký sémantický význam obsahuje tato stylizace, jaké signály ta sémantická odlišnost od skutečnosti komunikuje.
Právě proto, doporučil jsem studentům, je docela plodné téma srovnat Formanův film Amadeus s Mádlovými Vlnami a ptát se u obou filmů na význam té od historických faktů odlišné stylizace. Fikční dílo totiž hodnotíme právě podle toho, jak sofistikovaná je ta jeho stylizace, odlišnost od věcných faktů, a jak přesvědčivě a inherentně fikční dílo komunikuje to, co chce sdělit tou stylizací, odlišnou od skutečnosti.
Fikční umělecké dílo je natolik úspěšné, do jaké míry se jeho autorům podařilo vytvořit přesvědčivou, plně pravdivě vyznívající paralelu se skutečností v rámci své struktury.
No a Formanově filmu Amadeus se to právě stoprocentně podařilo. Tam vůbec nezáleží na tom, že fakta v případě Mozart - Salieri byla v realitě jiná, protože dokonale vypracovaná struktura tohoto filmu, jejíž jednotlivé prvky jsou přesvědčivě vzájemně provázány, vytváří přesvědčivý samostatný svět. Jeho význam, to, co sděluje - je jasné - je to často ve Formanových dílech často opakovaný motiv, zjevně vyvolaný jeho frustrací z života za komunismu. Sdělením Formanova filmu Amadeus je vášnivý protest proti situacím, kdy je osobnost se zázračným talentem (Mozart) blokována a ničena druhořadými, hloupými státním byrokraty. Ve fikční struktuře filmu Amadeus nejsou žádné díry, které by způsobily, že by film působil jako nepřesvědčivý, i když se muzikologové mohli zbláznit, "že to tak ve skutečnosti nebylo". Forman vytvořil vynikající, přesvědčivé fikční dílo, které diváka převálcuje svou autentičností.
Bohužel, Mádlovy Vlny jsou naprosto opačný případ. Stylizace tohoto filmu, tedy jeho odlišnost od historických faktů, nic nového nebo objevného nesděluje, kromě tupého a řádně nereflektovaného antikomunismu. Režisér, který šedesátky nezažil a nic si o nich nenastudoval, dospěl k názoru, že se jeho příběh odehrál za komunismu, a tak to holt musel být útlak.
Problém je, že v důsledku tohoto ideologického předpokladu se Mádlovi struktura filmu rozpadá. Pokud vykreslí, ahistoricky, podzim roku 1967 jako řádění stalinské tajné policie, pak mu do toho nezapadá, jak je možné, že ti slavní rozhlasoví novináři, jejichž zapomenutá jména po desítkách let záslužně připomněl, vůbec mohli svobodně vysílat. Já už jsem o tom podrobně psal
ve svém článku o tomto filmu loni v červenci, kde se také zmiňuji o tom, jak mně na jednom intelektuálském setkání zorganizovaném Alexem Koenigsmarkem vyprávěl jeden z těch slavných rozhlasových novinářů ze šedesátek, Jiří Dienstbier senior, jak si
kdysi už v polovině šedesátých let stěžoval jakýsi komunistický ministr na jimi odvysílaný, "zcela kapitalistický" rozhovor s Henrym Kissingerem, a jak se celý rozhlas tehdy sjednotil na tom tuto stížnost svými interními akcemi neutralizovat, což se jim podařilo. Dienstbier mi řekl, že takovou spolupráci a solidaritu si v dnešním rozhlase vůbec nedovede představit. A to ještě dávno nebyl rok 1967.
Už se tady opakuju, a psal jsem o tom také už loni v červenci: potíž je, když zkreslíte historii liberálního roku 1967 (nezapomeňte na sjezd Svazu československých spisovatelů v červnu 1967 se slavnými projevy Milana Kundery a Ludvíka Vaculíka - mimochodem ten projev Milana Kundery je v Britských listech
ZDE. Srovnejte stalinské bláboly komunisty Antonína Novotného v Mádlově filmu
Vlny s projevem jiného komunisty v témže roce, komunisty Milana Kundery) a když vytvoříte dojem, že rok 1967 byl vlastně v Československu totéž jako rok 1952, pak je naprosto nevysvětlitelné, jak se mohl v lednu 1968 dostat k moci Dubček a jak mohlo vůbec vzniknout liberální Pražské jaro. Struktura filmu proto Mádlovi v tomto bodě nefunguje,
Ano, dojemné a autentické jsou scény z rozhlasu v den invaze, 21. srpna 1968. Tam samozřejmě už ideologický antikomunismus nezasahoval, k tomu neměl co říct, to tedy nezkreslil, takže tato pasáž filmu je autentická.
Jenže problémem je ta antikomunistická stylizace toho roku 1967. Z toho by opravdu žádné Pražské jaro nevzniklo.
Oni to prostě Mádl a jeho lidi nechtějí přiznat: To Pražské jaro bylo dílem reformních komunistů. Komunistická strana byla v roce 1967 v podstatě už skoro celá rozložená, stalinistů v ní zbývalo možnu tak pět deset procent. Ano, stalinistou byl ten Hoffman, který se 21. srpna 1968 pokusil umlčet rozhlasové vysílání vypnutím vysílačů, jenže zdaleka neměl po celou dobu takovou moc a vliv, jakou vykresluje Mádlův film, stejně tak je velmi problematické zobrazení mocné Stb v roce 1967. Mám někde svědectví jednoho českého filmového režiséra z té doby, který svědčil o tom, že oficiálně cenzura ještě existovala, ale už nic necenzurovala, jen mechanicky se starala o to, aby se veřejně neurážel Sovětský svaz. (Že prý mu vyškrtli z dialogu větu "Eseseser [tj. SSSR] , jen se neposer!") Měl jsem v rodině dva příbuzné, které komunisté v padesátých letech zavřeli: jeden z nich zemřel v uranových dolech na radiaci, druhého propustili v roce 1960. V roce 1960 byla rozsáhlá amnestie, drtivá většina politických vězňů byla propuštěna. Jak kdosi poznamenal, ve vězení už pak nebyli kněží, politikové, filozofové, ale opravdoví zločinci. Až na absolutní výjimky roce 1967 opravdu nebyli v Československu političtí vězni. Jednou z těch výjimek byl Jan Beneš, kterého chtěl prezident Novotný potrestat jako exemplární příklad spolupracovníka s exilovým časopisem Svědectví, ale ono se mu to vymstilo, protože do případu byla zapletena Novotného příbuzná. Už to byla dost komedie.
Já vím, že si to nikdo už nepamatuje, ale druhá polovina šedesátek byla v Československu na úrovní lidové kultury naprosto posedlá americkým Divokým západem - nemluvilo se v médiích skoro o ničem jiném. Zpěváci jako Waldemar Matuška se stylizovali do kovbojů. (Film Limonádový Joe si z toho dělal legraci.) V Československu se hrály (německé) filmy "z Divokého západu" (natočené v Jugoslávii) podle románů Karla Maye, s Vinnetouem, vzorným indiánem, a jeho kamarádem Old Shatterhandem a na různých místech v pražských ulicích se konala lidová setkání, kde si lidi vyměňovali snímky z těchto filmů! Neuvěřitelné. Československo nemělo diplomatické styky s Izraelem, na Příkopech v té proluce, kde je teď nákupní centrum Myslbek, studenti po dlouhé týdny seděli se stánkem a sbírali podpisy veřejnosti pod petici požadující obnovení diplomatických styků s Izraelem. Vedle toho stánku lidi vzrušeně diskutovali. Taky na Václavském náměstí u koně.
Psal jsem tady také už v tom článku z minulého července, že zmlácením studentů v září 1967 policií byla komunistická strana konsternována a její ústřední výbor o tom dlouze debatoval po celý podzim, že to není možné, aby nám policie "takhle mlátila naše děti". Diskuse pak byla v prosinci 1967 odročena na 5. ledna, protože soudružky už musely jít péct vánoční pečivo, a 5. ledna byl zvolen Dubček.
Mádlův film nezaznamenává také ještě jednu důležitou věc, a proto také jeho struktura nepřesvědčivě skřípe. I když byla druhá polovina šedesátek v Československu liberální, komunisté byli stále občané prvního řádu, kdežto nekomunisté občané druhého řádu. (Podle svědectví mého otce se tohle obrátilo až při čistkách v roce 1970, kdy se stali reformní komunisté terčem brutální režimní pomsty, kdežto nekomunisty režim nechal na pokoji.) Takže pozor, liberalizace a reformní hnutí bylo od samého začátku v Československu dílem komunistů. To byli právě většinou i ti rozhlasoví novináři - jejich členství ve straně Mádlův film moc nezdůrazňuje. Proboha, v dnešním nemyslivém antikomunismu, jehož propagandistickou obětí je i tento film, není možné přiznat, že by komunisti mohli kdy udělat co dobrého. Jenže ono to tak bylo a dění roku 1968 se bez toho nedá vysvětlit. A Mádlův film ho taky nevysvětluje, příchod Alexandra Dubčeka a Pražského jara je deus ex machina.Ta ideologie, která nemá vazbu na historickou skutečnost, ten film prostě poškozuje.
2502
Diskuse