Jak mohou selhat nejnovější snahy Donalda Trumpa o vyjednání dohody s Ukrajinou

11. 8. 2025

Pokud jsou dnešní zprávy pravdivé, Trump upustil od sankcí, kterými hrozil, a je stále odhodlán hledat kompromisní „dohodu“ nezbytnou k ukončení války na Ukrajině, která trvá již téměř čtyři roky.

Problémem je, že jeho administrativa dosud postupovala ad hoc, improvizovaně a zdánlivě ignorovala moderní historii úspěšného zprostředkování násilných konfliktů podporovaného USA.

Na začátku února prezident a jeho poradci navrhli měsíční příměří. Trvalé zastavení nepřátelských akcí je však obecně spíše výsledkem mírových jednání než jejich předpokladem. Mezi nedávné příklady patří Bosna, Demokratická republika Kongo, Mosambik, Severní Irsko a Súdán.

Trump se později ustoupil, když ruský prezident Vladimir Putin stanovil tvrdé politické podmínky. Američtí představitelé se setkali samostatně s ukrajinskými a ruskými předáky a odmítli potenciálně užitečnou spolupráci s evropskými zeměmi a na globálním Jihu.

Tváří v tvář diametrálně odlišným mírovým plánům protivníků administrativa předčasně předložila svůj vlastní jednostránkový návrh a prosadila tři neúspěšná setkání ruských a ukrajinských představitelů – to vše s malým nebo žádným výsledkem.

Trump dal průchod své frustraci a přecházel od hrozeb, že opustí svou mírovou iniciativu, přes pozastavení vojenské a zpravodajské pomoci Ukrajině, až po obnovení této pomoci, slibování nových, převážně obranných zbraní a hrozby uvalení 100% cel na země obchodující s Ruskem, pokud Putin nevyjádří souhlas s neurčitou „dohodou“ v nerealistické lhůtě 10–12 dnů. S blížícím se termínem Trump ohlašuje svou nadcházející schůzku s Putinem. Ministr zahraničí Marco Rubio však varuje, že nejdůležitější úlohou prezidenta bude „uzavřít dohodu“. Dosud však nebyl zahájen žádný vyjednávací proces.

Celkový dojem je takový, že se jedná o nepromyšlenou, chaotickou iniciativu, která má velkou šanci na neúspěch.

Nemusí to tak být. Ať už je to kvůli Trumpově nezkušenosti s mírovým vyjednáváním a netrpělivosti, nebo kvůli amnézii ministerstva zahraničí, administrativa nedokáže uplatnit poučení z mírového vyjednávání, které zanechali čtyři předchozí prezidenti. Jak podrobně popsalo mnoho odborníků, za vlády Ronalda Reagana, George H. W. Bushe, Billa Clintona a George W. Bushe se USA podařilo zprostředkovat tucet trvalých urovnání složitých vnitřních a mezistátních konfliktů v Bosně, Burundi, Kambodži, Demokratické republice Kongo, Salvadoru, Etiopii a Eritreji, Guatemale, Nikaragui, Mosambiku, Namibii a Angole, Severním Irsku a Súdánu. Tři z těchto válek – v Demokratické republice Kongo, Mosambiku a Súdánu – si vyžádaly více obětí než dosud odhadovaných 350 000 mrtvých na Ukrajině.

V každém z těchto případů panovala zpočátku nejistota – stejně jako na Ukrajině –, zda jedna nebo více stran jsou skutečně připraveny vyjednat ukončení konfliktu. To však mírotvůrce neodradilo. V každém případě bylo nakonec dosaženo úspěchu po formálním zřízení jedinečné mírové struktury (nebo řady struktur) vedené relativně neutrálním zprostředkovatelem z třetí strany, který využil svých profesionálních dovedností. Tímto zprostředkovatelem mohla být regionální organizace, orgán OSN, jedna nebo více vlád, dokonce i nevládní organizace.

Bohatá literatura, včetně mnoha osobních svědectví, popisuje, jak zprostředkovatelé podporovali mírové dohody v konfliktech, které byly buď „zralé k řešení“ – což znamená, že strany si uvědomovaly, že nemohou vyhrát a že náklady na pokračování války jsou vyšší než náklady na potenciální urovnání – nebo potřebovaly delší čas.

Co tito zprostředkovatelé konkrétně dělali? Pravidelně svolávali bojující strany k přímým jednáním nebo „blízkým rozhovorům“, pozorně naslouchali jejich obavám, vysvětlovali jim jejich rozdíly a snažili se najít spravedlivý kompromis. Rozhodovali o tom, jak do jednání zapojit sponzory bojujících stran a další důležité země a regionální skupiny jako „přátele“ tohoto úsilí. Zajistili technickou pomoc při provádění dohodnutých mírových plánů. Postupným budováním politické a osobní důvěry mezi účastníky zmírnili jejich obavy a dali jim pocit společné odpovědnosti za politický dialog.

Vytvořili také strukturu pro dosažení konsensu: stanovili program jednání, termíny pro přijetí rozhodnutí, určili, kdy navrhnout příměří a kdy trvat na tom, aby strany přijaly doporučený kompromis, jinak budou obviněny z krachu celého úsilí.

V průběhu procesu využívali zprostředkovatelé a jejich „přátelé“ různé formy nátlaku na protivníky. Nejčastěji se jednalo o ekonomické a vojenské prostředky (včetně poskytnutí neutrálních mezinárodních mírových sil). Tyto pobídky a hrozby byly obzvláště účinné, protože byly uplatňovány v kontextu probíhajících politických jednání, kdy účastníci a jejich státní sponzoři začínali alespoň tušit možnost uspokojivé politické alternativy k pokračujícím bojům. Bez takovýchto rozhovorů budou „tvrdá“ jednostranná opatření – jako například dodatečné sankce proti Rusku a jeho obchodním partnerům navrhované prezidentem Trumpem – pravděpodobně méně účinná.

Navzdory těmto působivým diplomatickým úspěchům, kdy se podařilo nahradit násilné konflikty v citlivých regionech udržitelnými politickými ujednáními, neexistuje žádná záruka, že zprostředkování bude fungovat na Ukrajině. Například ve Rwandě, Angole a Sýrii se nakonec nepodařilo dosáhnout míru. To však bylo do značné míry způsobeno nedostatky v ujednáních nebo slabostmi mezinárodní spolupráce. Další varování: vyjednávací proces trvá dlouho, obvykle nejméně dva roky, i když příměří může být dosaženo mnohem dříve. Přesto je to nejlepší model, který máme pro řešení takových konfliktů.

Trumpova administrativa by měla překročit svůj současný ad hoc přístup k zajištění „dohody“ o Ukrajině. Její prioritou by mělo být podřídit konflikt strukturované mediaci vedené USA, za účasti klíčových evropských aktérů a globálního Jihu (včetně zainteresovaných zemí, jako jsou Brazílie, Indie, Čína, Turecko, Saúdská Arábie, Katar a Spojené arabské emiráty). Svolání bojujících stran by nemělo být obtížné, protože se během války již několikrát setkaly.

 

Celý text v anglickém originále ZDE