21. 8. 2025 / Matěj Metelec
Z některých vyjádření bylo možné nabýt dojem, že jediná ne snad spravedlivá, ale vůbec ospravedlnitelná pozice byla od počátku ta, na níž stojí dlouholetí skalní podporovatelé palestinské věci. Tato morální - či spíše moralizující - kritika přehlíží v daném kontextu mimo jiné skutečnost, že takoví lidé by nejspíš v médiích pracovat nemohli. Ne snad v důsledku proizraelského spiknutí (ačkoli proizraelské přesvědčení nemalé části českých elit nelze brát na lehkou váhu), ale prostě proto, že jejich jednostranný zápal by jim zásadně překážel v novinářské práci.
Hloubka morálního rozhořčení nad lhostejností nemalé části českých elit k utrpení obyvatel Gazy vůbec rozmlžuje českou recepci dění posledních dvou let a jeho příčiny. Navzdory tomu, že téma izraelsko-palestinského konfliktu je silně polarizující, většinu české společnosti příliš nezajímá – ani ti nejzapálenější příznivci Izraele či Palestiny si nemyslí, že se Gaza stane důležitým tématem podzimních voleb. Důvodem převahy proizraelských postojů mezi těmi, které konflikt zajímá, není jejich oddanost „zlu“, ale daleko prozaičtější příčiny. Stejně jako je význačnost izraelsko-palestinského konfliktu v světovém měřítku dědictvím studené války, je proizraelský postoj českých elit dědictvím „komunismu“.
Lépe řečeno následného antikomunismu, kdy postoje a spojenectví komunistického režimu byly po roce 1989 převráceny takřka zrcadlově. Představa Izraele, coby „blízkovýchodního Československa“, tedy jediné demokracie obklopené mořem autoritářství, se navíc vždy dobře napojovala na naši národní mytologii, a proto v devadesátých letech v tehdejší mladé generaci silně zakořenila – bez její dekonstrukce se sotva český postoj změní.
To by však debata mezi českými podporovateli Izraele a Palestiny v prvé řadě nesměla být tak zablokovaná. Ti první vidí v těch druhých přímočaře „podporovatele Hamásu“, ti druzí v těch prvních zase často „podporovatele genocidy“. Jakékoli důvody, které je mohou vést k jejich postojům vnímá protistrana jako propagandu a své protivníky vidí jako buď amorální nebo fanatické, případně obojí. Zpravidla se neobtěžuje pokusit se pochopit cokoli, s čím nesouhlasí – a přitom právě to je pro jakoukoli debatu nezbytné. Na jedné straně pak stojí až náboženská představa palestinského lidu jako univerzální, nevinné oběti, na druhé „právo Izraele na obranu“, třeba i genocidními prostředky.
Ve vzájemné neprostupnosti svých pozic si mohou obě strany nárokovat to nejhorší z dědictví Havlovy morální zahraniční politiky.
Když k takto polarizované a zablokované debatě přispějí podporovatelé Palestiny ještě tím, že budou odrazovat kohokoli, aby přešel na jejich pozice, protože mu budou vyčítat, že tam učinil příliš pozdě či příliš málo důrazně, prokazují nejen medvědí službu své vlastní věci, ale také úrovni české veřejné diskuze.
Nezbývá než doufat, že novinářská petice vyvolá nakonec rovněž reakci nad tím, kdo všechno ji podepsal a bude impulsem pro přehodnocení postoje aspoň některých našich ústavních činitelů.
Diskuse