Adventní povídka

3. 12. 2025 / Beno Trávníček Brodský

čas čtení 2 minuty
František si sedl na chodbě na starou židli a... čučí tupě z okna do nikam. Snaží se z hlavy vytěsnit všechen ten vlezlej kancelářskej šum. Je tady skoro čtvrt století a už mu ten open-space fakt leze na mozek. V uších mu hučí jako když piští konvice s vodou. Nebo spíš v hlavě? Čím víc zmatků, tím silnější pištění. Ale co by vlastně chtěl - po šedesátce. Někteří v jeho věku už koukají na kytky odspodu a jiní sotva unesou vypouklej pupek.

Syndrom open-space se na něm zkrátka podepsal v celé své nádheře. Ještě že v Česku vůbec „neexistuje“. Nejsou na něj zdravotnické tabulky. Nemá číslo diagnózy. Není škatule = nemáš problém! Co na tom, že člověk blbě spí, v noci občas bloudí po bytě, protože ho prudí zažívadla a prášky na bolehlav má místo cucavejch bonbónů. Honorace to ale považuje za skvělý systém. Klienti dohlídnou na personál a personál se kritickým okem ohlídá navzájem. „Brigáda kapitalistické práce!“ Ideál šéfa, pod kterého kancelář spadá. Všichni pěkně na povel (a nikdy jinak).

František zírá z okna, aniž by za ním cokoli vnímal. Zapomněl na čas, den, století, nevnímá kde je a proč... jen cítí, jak pomalu, pomalinku odchází z jeho hlavy ta hnusná bodavá bolest...

„Co se tady flákáte!?“ ozvalo se najednou za jeho zády tak, že leknutím skoro spadl ze židle. „Nemáte nic na práci?!“... „A co si vůbec o sobě myslíte!?“ Cukl hlavou dozadu. Za ním stál rozkročený šéf a kroutil očima schovanýma za vyzývavým obrýlením. „Já...“ špitl František. Víc už toho neřekl. Sesul se pomalu k zemi. „Spát...“ si ještě stihl pomyslet...

Probudil se už za tmy, když ležel mezi bílými stěnami uprostřed hadiček a cvakání přístrojů. Nad ním se sklání pěkná sestřička. „Tak jak Vám je?“ šeptá ohleduplně. „Dobrý, už dobrý“ na to taky šeptem František. „Vypadáte jako anděl,“ dodal už polohlasem „Asi budu v nebi?“

0
Vytisknout
197

Diskuse

Obsah vydání | 3. 12. 2025