Oxfordské dějiny francouzské revoluce od Williama Doyla, čtvrtá část

10. 7. 2026 / Boris Cvek

Další důležitý zdroj opozice byl dvůr králova bratra, hraběte Artois v Turíně. Král dlouho odmítal bratrovy pokusy o vyvolání kontrarevoluce, odmítal taky myšlenku na to, že by mohl z Francie utéct. Královna naopak snila o útěku nebo přímo o tom, že ji a celou královskou rodinu vysvobodí vojenským tažením její bratr císař Leopold II.

Ve společnosti, zejména mezi radikálními jakobíny, zase rostlo podezření, že král chystá zradu a útěk. Na začátku roku 1791 utíkají královy tety. V té době král už plánuje útěk svůj i celé rodiny. Všechno je dobře naplánováno. Dvacátého června večer se královské rodině podaří uniknout z Paříže, ale s velkým zpožděním proti plánu. Do akce byla zapojena část armády pod vedením generála, kterému se podařilo dříve masakrováním zkrotit vojenská povstání. Velké zpoždění bylo pro vojáky, připravené na předem daných místech cesty, signálem, že útěk byl odvolán. Král tak uvázl a byl poznán. To byl další zlomový bod revoluce.

Bohužel se to stalo zrovna v době, kdy mnoho poslanců, i těch dříve radikálních, začalo přemýšlet o tom, že by bylo dobré revoluci zastavit a stabilizovat. Program, který dříve hájil na jaře 1791 zesnulý Mirabeau, se stával stále atraktivnější. Dokonce došlo k vnitřní krizi mezi jakobíny, od nichž odešli lidé jako Lafayette, aby založili klub tzv. feuillantů. Tito bývalí jakobíni chtěli konstituční monarchii a stabilizaci revoluce. Sám Robespierre, který byl zřejmě už dlouho předtím přesvědčeným republikánem, váhal a chtěl, aby o státním zřízení rozhodlo referendum. Na druhou stranu se začaly prosazovat radikální spolky, které požadovaly vyhlášení republiky.

Poslanci si nevěděli rady, co udělat po nuceném návratu krále do Paříže. Král navíc nechal v době útěku prohlášení, v němž odmítá prakticky všechno podstatné, čeho revoluce dosáhla. Označil se za vězně, který je držen násilím v Paříži. Poslanci si byli vědomi, že pokud krále zbaví funkce, budou muset hledat nějakého regenta, o republiku totiž nestáli. Takže nakonec vyhlásili, že král by unesen a že jeho odmítání revoluce je důsledkem špatných rádců.

Tento přístup samozřejmě rozzuřil republikánské radikály. Začali organizovat petici za odvolání krále, která měla být slavnostně podepisována masami na Martově poli. Lafayette v čele Národní gardy nechal do těchto radikálních davů ovšem střílet. Jeho strana tak dosáhla na nějaký čas naprostou převahu. Došlo k zavedení cenzury a zákonů na ochranu osobnosti před pomluvou. Radikální noviny umlkly, lidé jako Marat se stáhli do ilegality. Proti pracujícím, kteří se pod vlivem narůstající nezaměstnanosti začali organizovat a žádat vyšší mzdy a dostupnou práci, byl už před královým útěkem přijat zákon, který zakazuje organizování se pracujících (tento zákon platil pak přes 70 let v kuse). Byly taky zrušeny cechy, což vedlo k růstu nejistoty a nezaměstnanosti.

Poslanci kromě toho řešili otázku kolonií, přičemž se rozhodli nejen nezrušit otroctví, ale odmítli také přiznat svobodným barevným lidem práva zaručená Deklarací práv člověka a občana (zde byl Robespierre, který měl obrovskou lidovou podporu v Paříži, jež ho vynesla až do křesla prokurátora, pro zrušení otroctví i zrovnoprávnění barevných). Na samém konci svého mandátu – nové volby byly v běhu už v létě 1791, podle nových pravidel – poslanci také rozhodli, v září 1791, o anexi papežských území na jihu Francie.

V létě byla schválena ústava a král ve svém zajetí s ní souhlasil. Rakousko přes gesto Pilnické deklarace, kterou přijalo proti Franciispolečně s Pruskem, válku za osvobození královské rodiny nechtělo. Obě mocnosti se do války nijak nehrnuly. Ani papež, který z Francie už stáhl svého nuncia a který se už jasně postavil proti novým církevním poměrům v zemi, nesměřoval k radikální konfrontaci.

“On 10 March (1791) the Pope broke his silence with a private letter to the bishops who had signed the Exposition of Principles, criticizing the Civil Constitution at length. On 13 April he asked them formally not to take the oath. On 4 May these texts were made public; and, although they still stopped short of explicit condemnation, all sides now took them for that. Many constitutionals now withdrew their oaths: in the end perhaps 10 per cent. In Paris the Pope was burned in effigy and hostile crowds prevented refractory priests and their congregations from exercising the freedom of worship vouchsafed as one of the Rights of Man and the Citizen. The Assembly returned to debating the annexation of Avignon. At the end of the month, the papal nuncio left the country. The breach between revolutionary France and the Roman Church was complete. Only now did counter-revolution begin to acquire the makings of a popular base beyond areas already torn by sectarian strife.” Str. 146

“The queen had been dreaming of flight and/or rescue by her Austrian brother's armies ever since the summer of 1789; but it seems to have been only towards the end of 1790, even as he was urging his exiled brother to drop rescue plans, that the king began to think seriously about escaping on his own initiative. It was ironic that he should be inclining this way just as the prospects for a popular rallying to the royal cause were beginning to brighten; and doubly so in that both developments could be ascribed to the same cause – the religious schism.” Str. 147

“But guilds had also been employer's associations, and their disappearance now encouraged various groups of workers to press for higher wages. Most prominent among them were the carpenters and blacksmiths, who by early June were hinting darkly at a “general coalition” of 80,000 workers determined to force masters into paying more. The carpenters were talking of a minimum wage enforced by strikes, and popular societies were encouraging them. The municipality made increasingly frantic attempts to resist the movement, but at length the National Assembly itself felt obliged to intervene. On 14 June… it voted to prohibit all organizations of workers, and concerted industrial action of any sort. (…) This law was to govern industrial relations in France for the next 73 years.” Str. 149

“The flight to Varennes was the Revolution's second great turning-point. Like the oath of the clergy, it forced everybody to make choices that most would have preferred not to face. Even if it had succeeded choices would have been unavoidable. (…) The monarch had renounced the Revolution, and had explained why at great length in the proclamation he left behind. He complained of imprisonment in Paris, violation of property, and “complete anarchy in all parts of the empire”. He denounced betrayal of the wishes expressed in the cahiers, the lack of power accorded to the Crown under the new constitution, the tentacular power usurped by the Jacobin clubs, and, implicitly, the new religious order. How could such a man remain head of state? The blackest suspicions of the Parisian populace and radical leaders were confirmed. Republicans now came into the open. All over the capital, symbols of royalty were attacked and defaced, and on 24 June the Cordeliers Club delivered a petition to the National Assembly to depose the king or consult the Nation on his fate in a referendum. A crowd of 30,000 escorted its presenters.” Str. 152

“On 17 July, accordingly, perhaps 52,000 people gathered on the Champ de Mars. By late afternoon 6,000 had signed. But long before that two unfortunates hiding beneath the patriotic altar were lynched by excited and suspicious crowds, and this gave Bailly, as mayor of Paris, an excuse for declaring martial law… Lafayette and the National Guard now marched to the Champ de Mars flying the red warning flag. They were greeted with a hail of stones and some shots. Thereupon they opened fire on largely unarmed crowd, shooting them down, as one participant put it, like chickens. Perhaps 30 people were killed and several more wounded as the crowds scattered.” Str. 154

“In aristocratic circles, in fact, the Feuillants received no credit for their efforts to restore a national consensus around a constitutional king. Every effort was made to block them. In the Assembly nobles… either abstained from voting or took a perverse pleasure in supporting Robespierre and Pétion. Despite its avowedly conservative aims, few right-wingers joined the Feuillant Club; yet it also failed spectacularly to win over most provincial clubs.” Str. 156

“Its achievements had been enormous. In twenty-six months it had dismantled the ancien régime, the product of centuries of slow evolution. At the same time it had laid down the principles of a new order and established structures whose outlines were to endure down to our own day. When, later in the Revolution, or well into the next century, men spoke approvingly of the principles of 1789, they meant those accepted by Louis XVI in 1791, before the Revolution went to extremes. Yet the seeds of those later extremes had already been sown, and the Constituent Assembly was responsible for them, too. By forcing the clergy to choose between Church and State, it had split the country and given counter-revolutionaries a higher cause than self-interest. In its very last days the Assembly deepened this self-inflicted wound by unilaterally seizing papal territory. The religious schism made it impossible for millions to give the new order their whole-hearted support – beginning with the king himself. Only those who dared not think anything else believed, by September 1791, that his acceptance of the constitution was sincere. He had already shown, and said, what he really thought at the time of what he now chose to call his “journey” in June. But that created a further split, between constitutional monarchists and a rapidly growing republican movement all the more alarming in that its mainstay was the turbulent populace of Paris. As to the nobles who had done so much to launch the Revolution, most had by now opted out, hiding themselves in rural obscurity or slipping across the Rhine to join the princes.” Str. 157-158

 

William Doyle: The Oxford History of the French Revolution, Oxford University Press 2018.

 

Francie už těsně před revolucí a hlavně po jejím vypuknutí prakticky zmizela z evropského velmocenského prostoru, což jiné velmoci uvítaly. Ještě v 80. letech byla považována v Evropě za stabilní mocnost prvořadého významu. Evropská diplomacie tehdy nečekala, že by se zrovna ve Francii mělo stát něco zásadního. Problémy se čekaly v Rakousku v souvislosti s drastickými a chaotickými reformami Josefa II.

Když padla Bastila, vzdělaná Evropa, dokonce i mnozí vladaři a vysoká šlechta, jásala nad tím, že lidstvo vystupuje z otroctví. Bratr Josefa II., toskánský vévoda Leopold, psal o nové éře svobody a reformy všech států. Napříč Evropou se lidé tlačili do čítáren, aby si mohli přečíst novinky o dění ve Francii. Velké nadšení bylo zejména v Německu. Naopak Španělsko, papežský stát a Rusko uvalily na zprávy z Francie přísné embargo.

To se začalo měnit s tím, jak byl král unesen do Paříže, s církevní reformou a útěkem do Varennes (červen 1791). V Belgii a Polsku sice francouzská revoluce povzbudila místní vlastence v odporu proti cizí tyranii (v případě Belgie to byl odpor proti Rakousku a v případě Polska proti Rusku), nicméně šlo o jiný proces než ve Francii. Belgičané chtěli chránit staré tradice proti novotám, u Poláků šlo o reformy ve francouzském duchu, ale umírněné. Takže ačkoli v Belgii vznikly na necelý rok Spojené státy belgické svržením habsburské nadvlády, nový stát a jeho lidová podpora stály na straně církve a tradic proti osvícenským novotám. Také Poláci nešli proti církvi, i když Kateřina polské hnutí za návrat k národní samostatnosti považovala za jakobínské spiknutí.

Obecně jak rostlo zklamání z revoluce napříč Evropou, rostlo také podezření, šířené z Bavorska, kde skutečně ke spiknutí tzv. Iluminátů došlo, o osvícenském spiknutí, které vedlo k revoluci. Nicméně o válku proti Francii neměl kromě švédského krále (švédský režim také velmi brzy zavedl přísnou cenzuru na zprávy a spisy z Francie) žádný panovník zájem. Švédský král považoval nový francouzský režim za orangutany Evropy. Když rakouský císař začal shromažďovat vojsko na belgickém území poblíž Francie, kde dával ochranu také francouzským emigrantům, začalo ve Francii bujet první podezření, že vnější mocnosti chtějí potlačit revoluci. Evropské mocnosti naopak v důsledku revoluce začaly ukončovat vzájemná nepřátelství, došlo k ukončení rakouské války s Turky a všechno se chystalo k tomu, že si Rusko, Prusko a Rakousko rozdělí Polsko. Rakouský císař dokonce poté, co Ludvík XVI. schválil ústavu, měl za to, že král a revoluce se smířili, tedy problém je vyřešen.

Nejzajímavější je situace v Anglii. Angličané Francii před revolucí považovali za despotický systém a Francouze za otroky. Pád Bastily byl v Anglii vítán jako konečně krok ke svobodě. Dokonce i Edmund Burke byl nějakou dobu zmaten, co si vlastně myslet. Pro Burka byly bodem obratu všechny novoty, které revoluce přinesla, od rušení privilegií přes zajetí krále po církevní reformu. Burke pak napsal svůj slavný pamflet, který paradoxně měl největší vliv zejména na kontinentu, konkrétně v Německu, byť hlavní motivací k jeho napsání byly vnitropolitické problémy v Anglii. Burke v něm pronikavě argumentuje, že není možné stavět nový systém na zelené louce, že to znamená konec civilizace a že ve Francii zvítězí ateismus a vojenská diktatura. V tom druhém měl opravdu velmi jasnozřivý odhad.

Burke staví do protikladu tzv. Slavnou revoluci v Anglii z roku 1688, která podle něj chránila tradice a privilegia proti despocii, a francouzskou revoluci, která privilegia a tradice úplně ničí. Také se snaží ukázat, že starý režim ve Francii nebyl žádná despocie a že stačilo pár úprav, aby se dostal na úroveň anglické svobodné společnosti. Burke se také ukázal velmi vlivný v šíření teze o vině osvícenců.

V samotné Anglii ovšem popularitu jeho reakce – a šlo jasně o bestseller – překonala reakce Američana Paina, který napsal spis o právech člověka, ve kterém nejméně tak brilantně jako Burke argumentoval, že není možné, aby minulé doby vládly z hrobu, že nové doby vyžadují nové věci. Obě díla jsou dodnes základem světové politické literatury. Pro srovnání: Burke dosáhl v Británii prodeje asi 30 tisíc výtisků, Paine 200 tisíc. Angličané byli rozpolceni, ale revoluční radikalismus a tlak na reformy v Anglii samotné měly krátkodobě navrch. Brzy, až do reforem v 19. století, zvítězil Burkův konzervatismus.

Stejně na kontinentu převládl odpor a zděšení z toho, co se ve Francii děje. Revolucionáři z kontinentálních zemí pak utíkali do Paříže, kde lobovali za vývoz revoluce do Evropy pomocí vojenských tažení, který se postupně stal nevyhnutelnou logikou revoluce samotné.

“Their apparent inability to restore financial or practical stability amazed and amused the rest of Europe, at least down to the summer of 1789. Until then, few onlookers knew what to make of it all. But with the fall of the Bastille, suddenly and simultaneously throughout the continent the meaning of what was going on in France seemed to fall into place. The Bastille was a state prison. Its storming marked the overthrow of despotism by subjects who until now had known no liberty under kingly rule. The news was romantic and thrilling. All over Europe people thronged bookshops and reading rooms, clamouring for the latest information. (…) The leaders of German literary life were almost unanimous in welcoming the events in France. Philosophers like Kant and Herder, poets like Klopstock, Hölderlin, and Wieland were enraptured by what they heard. Even those, like Goethe and Schiller, who were more sceptical right from the start followed the news avidly.” Str. 160

“Grand Duke of Tuscany since 1766, Leopold had sought to rule in Florence with the co-operation and participation of his subjects. He had positively welcomed the first news from France in the spring of 1789. “The regeneration of France,” he wrote on 14 June, “will be an example which all sovereigns and governments of Europe will be forced, willy-nilly, to copy. Infinite happiness will result from this everywhere, the end of injustice, wars, conflicts and arrests, and it will be one of the most useful fashions introduced by France to Europe.”” Str. 163

“Meanwhile, however, western Europe seemed to be adjusting to the new order in France. Much of the initial enthusiasm had cooled when the fall of the Bastille was followed by continued upheavals. The October Days in particular dismayed many observers of orderly disposition, and hardly anybody outside France thought the first anniversary of the fall of the Bastille worth celebrating. But the full extent of the Revolution's quarrel with the Church to which the vast majority of Europeans belonged was not evident until the spring of 1791; and pity and puzzlement rather than alarm were predominant attitudes in 1790. People were no longer sure what to think. In November of that year, however, a powerful and persuasive voice began to tell them, with extraordinary success. In that month, Edmund Burke published his Reflexions on the Revolution in France.” Str. 166

“Thus began a great debate which polarized British public life for the rest of the decade. Burke's Reflexions were a best-seller (30,000 in two years) but were easily outstripped by sales totalling perhaps 200,000 for Rights of Man as hitherto moribund reform societies revitalized themselves to promote its diffusion in London, the provinces, and Scotland and Ireland too. It was, reported the radical young Dublin lawyer Wolfe Tone on his first visit to Ulster in October 1791, the Bible of Belfast. The second anniversary of the Bastille's fall, in contrast to the previous year, was marked with banquets in major provincial towns throughout the British Isles. In London they drank to Burke – for having provoked the debate.” Str. 169

“It is remarkable how slow most governments were to recognize material emanating from France as subversive. Only in Spain, where the Inquisition had retained close control over all expressions of opinion, was French influence combated from the start.” Str. 171

“Monarchs everywhere saw it as an awful and perhaps portentous example. Their fears were certainly exaggerated, as the subsequent feebleness of non-French revolutionaries, even when everything was in their favour, showed. But they were not to know this, having witnessed the most glorious monarchy in Europe reduced to ignominy by its own subjects. Nor were they reassured by the defiant noises increasingly being heard from Paris in the aftermath of Varennes. In spite of their peaceable profession, the French revolutionaries had always believed that they stood for principles of universal validity. (…) The Varennes crisis encouraged them (BC: nyní je řeč o revolucionářích z Evropy, kteří utíkali do Paříže), and they were prominent in urging the French to defy the despots of Europe, whose power they claimed could never survive contact with armed apostles of French liberty. Nobody in the dying Constituent Assembly believed it, and nor did the royal family. The army was visibly falling to pieces as its officers decamped in their thousands to join the émigrés.” Str. 172-173

 

William Doyle: The Oxford History of the French Revolution, Oxford University Press 2018.

 

Na začátku října 1791 se schází noví poslanci, hodně odlišní od těch z roku 1789. Prakticky žádná nobilita, žádný klérus, typicky jde o komunální politiky, kteří se osvědčili v nových dobách a mají jasné ponětí o tom, co revoluce potřebuje. Zpočátku je mezi nimi převaha feuillantů, poměrně jasná, jenže ti pod vedením Barnava a Lametha (přičemž Lafayette vedl vlastní frakci) konají své schůzky bez účasti širší veřejnosti a běžného lidu, což na rozdíl od jakobínů neumožňuje masovou politickou profilaci a boj o přízeň lidu.

Podpora veřejnosti se tak přesunuje k jakobínům, kteří jsou ovšem sami vnitřně rozděleni – lépe řečeno: stojí zde Robespierre proti většině, již představuje Brissot. Robespierre je odpůrce trestu smrti, odpůrce války a zastánce plných práv pro barevné lidi včetně otroků. Tohle stojí za připomenutí. Navzdory jeho vlivu se ale ze všech stran začíná prosazovat touha po válce. Nové shromáždění totiž schválí tvrdé zákony proti emigrantům a vzdorným kněžím. Král je v souladu s ústavou vetuje. Poslanci vymyslí kompromis: král vyhlásí ultimátum německým církevním kurfiřtům, kteří na svých dvorech hostí nepřátelskou emigraci. A král to udělá. Král doufá, že válka bude znamenat konec revoluce – vítězství by přineslo posílení armády, což chtěl Lafayette využít pro ovládnutí politiky, prohra naopak příchod rakouské armády a konec revoluce. Obojí by králi vyhovovalo. Robespierre to viděl podobně, a proto válku odmítal.

Většina jakobínů a poslanců, včele s Brissotem, doufala, že válka umožní sjednotit národ a zatočit se všemi zrádci. Kněží, kteří by odmítali přísahu, by pak byli prostě váleční zrádci. Touha po krvi byla stále větší. Samozřejmě shromáždění přijalo deklaraci, že Francie bude válčit pouze s despoty, osvobodí zotročený lid a minimalizuje škody na civilistech. Ve skutečnosti válka pak dolehla na prostý lid velmi krutě. Nicméně to předbíhám.

Kurfiřti ke všeobecnému zklamání královo ultimátum poslechli. Nicméně císař Leopold pod vlivem svých diplomatů, kteří uvěřili, že tlak na Francii vede k dobrý výsledkům, začal hrozit – v dojednávané koalici s Prusy – válkou. Francie tedy vypovídá spojenectví s Rakouskem (obecně nenáviděné po desítky let) a vstupuje do války. Jenže na začátku března 1792 císař náhle umírá, což byla pro Francouze čára přes rozpočet. Jeho nástupce, zatím jen král uherský a český František II., byl mnohem bojovnější. Francie mu proto v dubnu vypovídá dlouho nenáviděné spojenectví s Rakouskem a vstupuje do války. První bitvy proběhnou v Belgii. Francouzská armáda utrpěla ovšem hroznou porážku. Vojáci zlynčovali důstojníka, takže první oběť této války byl francouzský důstojník zlynčovaný vlastními lidmi. Jiní důstojníci masivně utíkali z bojiště k nepříteli. Žádné vítání ze strany lidu neproběhlo.

V Paříži zavládne zděšení a hledání viníků. Poslanci proti ústavě odebírají králi jeho gardu a nahrazují ji svými vojáky. Nikdo neví, co se má dělat. Zrádcem může být kdokoli a samozřejmě na prvním místě král. Kromě toho v zámoří hoří už od podzimu 1791 největší vzpoura otroků vůbec, dochází k masakrům bílých, a Francie nedokáže účinně dirigovat, co se má dělat, protože zprávy mají do Paříže tři měsíce zpoždění. Brissot stojí na straně zrušení otroctví, ale tím ohrožuje zájmy svých hlavních stoupenců z Bordeaux, jejichž prosperita stojí na obchodu s otroky.

K tomu je třeba přidat, že dochází k citelnému snížení dodávek cukru a v severní Francii jsou opět bouře kvůli cenám obilí, mouky a chleba, protože zásobování Paříže bylo upřednostněno. Lidé rabují, vynucují si snižování cen. V Paříži ženy obsazují obchody s cukrem a prodávají ho za původní nízkou cenu. Opět hrozí anarchie. K tomu je třeba připočíst prakticky nezávislou politiku měst na jihu Francie, jako je Marseille, kde fakticky už došlo k občanské válce proti kontrarevoluci. A začínající nepokoje ve Vendée, kde naprostá většina, 90 %, kněží odmítla přísahu. V první polovině roku 1792 přichází na scénu také gilotina jako humánní způsob popravy.

“In fact such a course appealed to the king. A war against German princelings might drag in the Emperor, whose seasoned troops were bound to brush aside the shambles which the French army had become. Rescue and reversal of the Revolution would follow. Military men also saw advantages in war: Lafayette, now searching for a new role, thought it would reinvigorate the army, which could then be deployed to restore domestic stability. His opinion was shared by the count de Narbonne, reputedly a bastard son of Louis XV, who was appointed minister of war early in December. And so there was widespread political support when, on 14 December, the king came to the Assembly and announced that he had issued an ultimatum to the elector of Trier. If, by 15 January, the prince-archbishop had not put a stop to all hostile émigré activity within his territories, France would declare war. The Assembly exploded with enthusiasm, and applauded the monarch for minutes on end. All sides were relieved that the time of decision seemed at hand, and only the waning Feuillants were consumed with foreboding.” Str. 177-178

“On the twentieth Louis XVI appeared at a delirious Assembly, with all his ministers, to announce that France was now at war with the king of Hungary and Bohemia – for Francis II had not yet been elected Emperor. Only seven deputies voted against the declaration. It would be, it said, a defensive war of a free people against an aggressive king. There would be no conquest, and French forces would never be used against the liberty of any people. Only those guilty of forming a concert against France would suffer; and the French would neglect nothing to soften the impact of the war on lives and properties of those with whom they had no quarrel. Every one of these pledges would be broken in the course of a war that was destined to end only with the Revolution itself, and engulf much of western Europe.” Str. 180

“During the first weeks of war the confidence and enthusiasm which had swept the Legislative Assembly into it seems to have been widely shared. The Austrian alliance, always unpopular, had at last been broken and the Revolution was about to confront its enemies openly. The sense of defiance was well conveyed in the bloodthirsty words of the battle hymn composed for the army of the Rhine at Strasbourg on 25-6 April by Rouget de Lisle, a poetical infantry captain. Impure blood, impure blood, it exulted, would drench the tracks of the conquering French armies. And the blood of enemies found on the home front would be shed in a way that was also new that month: by the guillotine. The first proposal for a machine to make heads “fly off in the twinkling of an eye” had been laughed out of the Constituent Assembly in December 1789. But once the deputies had voted (over the protests of Robespierre) to retain the death penalty, something more reliable and humane than previous barbaric techniques seemed desirable; and in the course of 1791 a mechanical decapitator was devised. It was expeditious, egalitarian, and above all (experts agreed) painless. Though not the invention of Dr Guillotin, the original idea had been his and it took his name. Its first victim was a highwayman, who mounted the scaffold on 25 April.” Str. 183

“Meanwhile the shock of the first defeats produced loud recriminations in Paris. Frantic to find scapegoats for reverses their own rhetoric had done nothing to prepare them for, the Brissotins (as the advocates of war in the Assembly and the ministry were now known) turned to denouncing everybody else. In the Assembly, noted a worried creditor of the State, “there are denunciations in all directions, from every quarter of the wind, and against everybody… against a real or alleged Austrian committee proved by anonymous letters written three or four months ago… It is a Tower of Babel; nobody understands any of it.”” Str. 184

William Doyle: The Oxford History of the French Revolution, Oxford University Press 2018.

 

Král, Lafayette i část jakobínů pod vedením Brissota vsadili na válku. Každý z nich sledoval své cíle, ale stalo se něco, co nečekal nikdo z nich. Pod vlivem prvních porážek francouzské armády se v Paříži chaoticky hledalo, kdo za to může. Ministr vlády Roland obvinil veřejně krále a král v odpověď celou vládu vyhodil, byli to Brissotovi lidé, a jmenoval Lafayettovy loutky. Pařížský lid tohle považoval za zradu, a když král vzdoroval, vydaly se desítky tisíc lidí, jde vesměs o prosté řemeslníky a obchodníky, kteří si říkají sansculoti, do královského paláce. Zde král hrdě vzdoroval, nasadil si nový symbol revoluce, frygickou čapku, a prohlásil věrnost ústavě, která je v té době ale fakticky už jen cárem papíru.

Lafayette v reakci na události obvinil jakobíny a spěchal do Paříže nastolit pořádek. Byl však poslanci obviněn ze zrady, protože opustil své místo na frontě. V červenci byl v Paříži opuštěn ústavní princip tzv. aktivních občanů a součástí místních zastupitelství se staly lidové masy, přičemž tato místní zastupitelská tělesa zasedala permanentně. Tím se změnila celá politická situace. Hrůza začínala jímat samotné poslance i Brissotovu frakci jakobínů. Do Paříže pochodovali dobrovolníci z Marseille a okolí za zpěvu písně, jíž se od té doby říká Marseillaisa. Poslanci vyhlásili stav nouze, přičemž vévoda z Brunšviku jako velitel pruské armády, táhnoucí na Paříž, vydal manifest, v němž hrozil Pařížanům brutální pomstou. Postup Prusů až do Paříže se zdál neodvratný.

Desátého srpna davy sansculotů vtrhly do královského paláce, zmasakrovaly jeho obránce a král utekl pod ochranu poslanců. Monarchie ve Francii tímto fakticky skončila. Poslanci byli zhrozeni a přehazovali vinu jeden na druhého. Pařížské obvody požadovaly sesazení krále z trůnu. Na stranu této republikánské revoluce se postavil Danton i Robespierre, který už nebyl prokurátorem. Jakobíni se rozdělili na Brissotovu skupinu zvanou Gironda a na radikály zvané Hora. Poslanci odmítli oficiálně obvinit Lafayetta ze zrady (sansculoti zuřili), ale ten i tak utekl do pruského zajetí.

Na začátku září utrpěly francouzské jednotky porážku u Verdunu a Prusům prakticky nic nestálo v cestě na Paříž. V Paříži se sansculoti vrhli na věznice, podle nich plné zrádců, a masakrovali vězně. Je fakt, že během srpna proběhlo masivní zatýkání všech byť jen podezřelých ze zrady, nicméně obětí lidového hněvu byli vesměs nevinní lidé nebo běžní kriminálníci. Šlo o dosud nejkrvavější dny revoluce. Tímto se ovšem lidu uvolnily ruce k masivnímu tažení proti Prusům. Lidé se přestali bát o své domovy, o domácí zradu, a vyrazili do války. Pozorovatelé znalí armádních věcí čekali, že tyto spontánní masy pouze uspíší pruské vítězství. Dne dvacátého září však u Valmy Francouzi dokázali zastavit pruská vojska. Goethe byl jedním z pozorovatelů, kteří čekali hladké vítězství Prusů. Když k tomu nedošlo, prohlásil, že právě se zrodila nová doba.

Prusové okamžitě chtěli vyjednávat o příměří, ale museli od toho upustit, když poslanci v Paříži vyhlásili republiku. To už udělalo nově zvolené ústavní shromáždění. Protože bylo jasné, že ústava je mrtvá, bylo nutné udělat novou ústavu, tedy nové volby. Kromě sluhů a nezaměstnaných mohl volit každý. Nicméně okolnosti byly chaotické a volební účast byla asi deset procent. I tak většina nových poslanců byli dobře situovaní právníci. Kromě nich byli mezi poslanci i šlechtici, ale taky vůbec poprvé obyčejní řemeslníci. Do shromáždění byl zvolen i Marat, jehož volání po masakrech a řekách krve bylo stále aktuálnější.

Hlavní problém pro nové shromáždění byl osud krále. Girondinci chtěli krále nechat pod ochranou v zajetí a otázku jeho osudu odložit na budoucnost. Sansculoti to vnímali jako zradu a obmyslné naděje v obnovení monarchie. Navíc v královském paláci se našly listiny, které jednoznačně prokazovaly, že král doufal v možnost, jak revoluci zradit. Proces s ním byl nevyhnutelný. Gironda chtěla referendum o králi, radikálové se báli, že to povede k občanské válce. Král byl proto souzen samotným shromážděním (3. prosince 1792 padlo toto rozhodnutí a od 11. prosince byl král obviněný ze zrady), které jej naprostou většinou shledalo vinným.

Jen těsná většina vyžadovala trest smrti. Král se hájil statečně, vymohl si obhájce a na mnoho lidí udělal velký dojem. Nicméně poslanci stáli před jasnou volbou: pokud ho nenechají popravit, dojde ke vzpouře pařížského lidu, masakrům a zřejmě také k lynčování a roztrhání krále na kusy (pařížský lid si tak natrhal už mnoho lidí a nosil jejich kusy na píkách po městě jako trofeje). Poprava byla nakonec nejdůstojnější řešení.

Jednadvacátého ledna 1793 byl Ludvík XVI., nyní už jen občan Ludvík Kapet, popraven. Brissot byl před procesem s králem vyloučen z jakobínů. Všechno to přitom začalo touhou Brissota a girondistů ovládnout politiku pomocí jimi rozpoutané války a snahou vrátit se do vlády poté, co je z ní král vyhodil na základě Rolandova veřejného útoku na královskou autoritu. Brissot se do vlády nevrátil, král byl popraven a reálné moci se chopili sansculoti a Hora. Revoluce přešla do fáze neodvratně se valícího balvanu hrůzy. Navíc samozřejmě poprava krále přinesla mnohem více problémů než řešení.

“But events were now slipping beyond the deputies' control, to the alarm of none more than those who had hoped to gain from the fateful demonstration of 20 June: the dismissed ministers and their supporters among the Brissotins and the eloquent deputies from the Gironde. They had hoped that popular discontent would force the king to restore them to power. They had not expected a movement to develop for his total overthrow.” Str. 188

“They had fewer guns, but those they had were superior, and handled by graduates of the outstanding pre-revolutionary gunnery schools. So they outgunned the enemy, and when they followed up their advantage the French charged to cries of Vive La Nation! and of Ça ira. They fought with an enthusiasm and determination not seen on European battlefields for generations, and they stopped the invaders in their tracks. Watching all this was Goethe, brought along by the Duke of Weimar to enliven the expected military promenade. In the stunned disappointment of the Prussian camp that damp night he offered Job's comfort to his fellow invaders. “Here and today,” he told them, “a new epoch in the history of the world has begun, and you can boast you were present at its birth.”” Str. 193

“Thus the republican revolution, brewing since Varennes, and militant since 10 August, reached its logical climax. The destruction of the ancien régime was surely now complete, and intended as irrevocable. Regicide meant there would be no compromise, no going back. But, as a handful of deputies realized when they voted to execute the king only when the war was over, or he entire Bourbon dynasty deposed, the execution of Louis XVI was not so much a victory as a challenge. It satisfied the sansculottes, but throughout Europe, and probably France, too, it made the Revolution far more enemies than friends. It also immeasurably strengthened those who were already its enemies, giving ne impetus to their quarrel. The blood of the Most Christian King offered defiance to all who questioned the French Revolution's achievements, or its direction. So the regicide Republic could scarcely complain when, in the course of 1793, the multifarious interests took up its challenge.” Str. 196

William Doyle: The Oxford History of the French Revolution, Oxford University Press 2018.