Všichni (fotbaloví) dvořani Trumpovi

9. 7. 2026 / Matěj Metelec

čas čtení 3 minuty
Trumpem dojednané odpouštění červené karty americkému útočníkovi Folarinu Balogunovi před zápasem s Belgií je samozřejmě nejen dokonalou ukázkou mocenské zpupnosti, ale také ilustrací služebnosti a dvořanské mentality, která se kolem amerického prezidenta šíří. „Jediné, co jsem udělal, bylo, že jsem požádal o přezkoumání, protože jsem si nemyslel, že to byl faul. Viděl jsem tu akci. To nebylo porušení pravidel. Byla to srážka dvou hráčů, kteří do sebe v plné rychlosti náhodou narazili. Ale neříkal jsem jim, co mají dělat. Nemůžu jim říkat, co mají dělat,“ vysvětloval Trump v pondělí novinářům v Oválné pracovně Bílého domu. Správný dvořan pochopitelně explicitní rozkaz nepotřebuje, stačí, když mu vladař naznačí své přání, a sám už dobře ví, jak je nejlépe vyplnit (a je úplně vedlejší, že Trump fotbalu rozumí, jak koza náklaďáku). A šéf Mezinárodní federace fotbalových asociací (FIFA) Gianni Infantino takovým dvořanem nepochybně je, což je jasné přinejmenším od doby, kdy Trumpovi na sklonku loňského roku udělil jménem FIFAcenu míru, aby mu kompenzoval neudělení té „skutečné“, totiž Nobelovy.

Celá tahle velmi trapná zápletka by se dala přejít, ostatně Belgie tým Spojených států za pochybný zákrok amerického prezidenta vytrestala a utkání vyhrála s jasnou převahou 4 : 1. Co kdyby ale Američané vyhráli? Stal by se Trump spolutvůrcem globálně nejsledovanější sportovní události? I pro ty, které nechávají podobné sportovní události spíše vlažné, je Trumpovo odhodlání zasahovat do průběhu takto exponované sportovní události hodné pozoru. Jestliže se totiž poslední roky intenzivně řeší politizace sportu hlavně v souvislosti s Ruskem a účastí ruských sportovců na jakýchkoli velkých mezinárodních soutěžích (protože by znamenala legitimizaci agrese proti Ukrajině), Trumpova ingerence do podobných úvah hodila velkolepé vidle. Tady už nejde o rovinu politické soft power, kterou sportovní úspěchy nepochybně představují, pročež dává smysl dotazovat otázku ruské účasti (ostatně ale také účasti izraelské nebo dokonce americké). V případě zrušení červené karty pro Bologuna jsme byli svědky přímé intervence moci v monarchickém stylu do sportovní události. 

Skutečnost, že vyloučený a pardonovaný útočník je potomkem nigerijských imigrantů, a kdyby Trump úřadoval v Bílém domě v době jeho narození, pravděpodobně by se nikdy americkým občanem nestal, je už jen ironickou kodou celé bizarní zápletky. Vrcholový sport má už tak dost stinných stránek a problematických aspektů. Vměšování politiků, osobujících si monarchické prerogativy, mu ovšem moc nepomohou. Možná skutečně pobuřující na celé věci je, že se Trumpův zákrok odehrál tak nestydatě viditelně – zákulisní tlak by byl v posledku možná přijatelnější. Implicitně by totiž svědčil o vědomí neospravedlnitelnosti podobného vladařského gesta. Nejhorší však je, že se s ním celý fotbalový svět nakonec smíří. Fanoušci by mohli přestat sledovat zápasy, ignorovat zbytek šampionátu, prostě dát Infatinovi a FIFA najevo, že podobné ústupky mocným nezůstanou nepovšimnuty. Je to samozřejmě utopická představa. Ostatně, proč by se fotbaloví fanoušci měli chovat o moc víc jinak, než kdokoli jiný? Všichni tak nějak skousáváme Trumpovi výstřelky a doufáme, že to nakonec přejde. Otázka je, zda je jeho nástupce coby zavedenou praxi nakonec nezdědí.    

0
Vytisknout
191

Diskuse

Obsah vydání | 9. 7. 2026