Mahmoud vede online přednášku na notebooku ve svém stanu

Mahmoud, vedoucí katedry inženýrských věd a užitého umění na Univerzitní škole vědy a technologie v Khan Younis a přednášející na univerzitě al-Aqsa, nevypadá frustrovaně. Je na to zvyklý.

Svým obvyklým klidným a profesionálním tónem nahrává hlasovou zprávu pro své studenty: „Ahoj všichni… Zdá se, že máme problém s internetem, takže přednášku nahraju, nahraju ji na YouTube a pošlu vám odkaz.“

Takto vypadá jeden den v životě vysokoškolského lektora v Gaze.

Svítání

Už samotné usínání je boj. Spát v stanech není snadné. Vše ovládá úzkost… protože chybí pocit stability.

Porovnáváte, jaký byl váš život před válkou, s tím současným, a psychicky nejste schopni tuto realitu přijmout. Žijete ve stanu, který vás před ničím nechrání a neposkytuje žádné soukromí. Kvůli hluku nemůžete ani v klidu pracovat.

A to nemluvím o úzkosti z toho, že by došlo k nějaké mimořádné události. Už dříve došlo k útoku na stany kolem nás. Máme strach o děti, o to, že by se něco stalo někomu z rodiny. Máme strach, že budeme znovu vysídleni. Byli jsme vysídleni více než patnáctkrát, a to i z místa, které bylo nepohodlné, nestabilní a nevhodné pro lidský život, na místo, které bylo ještě horší; někdy jsme museli opustit veškerý svůj majetek, jen abychom si zachránili život. Tři nebo čtyři noci jsme spali na ulici, na chodníku.

V noci cítíte úzkost. Probudím se kolem úsvitu, pomodlím se a zapnu mobil. Uvařím si šálek kávy a sednu si před stan, abych odpověděl na zprávy od studentů a kolegů, které přišly přes noc. Část baterie v telefonu si šetřím právě na tento úkol. Je pro mě snazší posílat jim hlasové zprávy než psát. Takhle začínám svůj den.

Ráno

Prvním úkolem Mahmoudova dne je donést vodu

Ranní povinnosti začínají donášením vody. Mahmoud vezme plastovou nádobu a jde k místu, kde zastavuje cisterna s vodou. Často mu pomáhají jeho děti – tři synové a dcera, kteří studují inženýrství, ošetřovatelství a informatiku. Vodu přinese zpět do stanu a nalije ji do jejich nádrže, poté do kbelíků různých velikostí a barev před stanem.

Tyto kbelíky používáme k uskladnění části vody pro každodenní potřebu, aby nám vydržela co nejdéle, protože nádrž pojme jen 200 litrů.

Žádné další nádrže nemáme. Všechny byly zničeny, když byl náš dům vybombardován. A voda k nám nedorazí každý den.

V uprchlickém táboře čelíme věcem, které jsme v životě nečekali. Stan neustále potřebuje opravy. K tomu přibývá vyčerpávající úkol, jak nabít mobilní telefon a notebook, abych mohl začít den a věnovat se práci.

Někdy snídáme, jindy ne. Momentálně máme mouku, takže těsto hněteme a pečeme přímo ve stanu, ale chléb se v tom horku kazí a pak není co snídat. Jídla nejsou pravidelná, ale když se ponořím do práce, na jídlo úplně zapomenu.

Odpoledne

Mahmoud začíná připravovat vše na dnešní přednášku. Jakmile připojí svůj notebook k prodlužovacímu kabelu, systém se vypne. Naučil se základy solární technologie, aby zvládl tyto opakující se poruchy. Popadne smeták, vyleze na plastovou židli a očistí solární panely na střeše stanu od prachu. Nahrává přednášku o designu muzea a pak je čas vyrazit do kanceláří Scholars Without Borders, dočasného ústředí vysoké školy.

Ne všechno se odehrává online; jsou tu schůzky a studentské záležitosti, u kterých je třeba být osobně přítomen. Vzdálenost ke Scholars Without Borders je asi 6 km.

Většinou chodím pěšky, protože doprava je velmi obtížná: silnice jsou rozbité a všude je plno stanů a vozíků. Dnes jsem použil vozík tažený starým autem – je to ten typ, který obvykle táhne kůň nebo osel – a pak ojetý tuk-tuk. Cesta mi trvá hodinu.

Být v těchto podmínkách a přesto být schopen pokračovat, dávat ze sebe všechno – upřímně řečeno, přijde mi to neuvěřitelně těžké. Aby člověk mohl ve své práci vynikat, musí mít zajištěny základní životní potřeby. Lidé v současné době nemají ani to nejnutnější k životu.

Aplikace a praktická stránka učení se staly nesmírně obtížnými. Většina výuky probíhá online. K většině základních nástrojů a materiálů potřebných pro výuku je nyní obtížný přístup, nebo nejsou vůbec k dispozici.

Už od počátku války jsme si všimli, že univerzity jsou záměrně terčem útoků. Univerzita má určitý symbolický význam. Sdružuje všechny budoucí talenty a potenciál, ať už jde o studenty, nebo o pedagogický sbor.

V jednu chvíli jsme byli vysídleni do oblasti mezi Rafah a Khan Younis, odkud byla moje univerzita vidět z dálky. Na vlastní oči jsem viděl vojenské útoky na univerzitní budovy a zařízení. Když bylo porušeno příměří, objevilo se video zachycující demolici všech univerzitních budov, úplné srovnání areálu se zemí.

Pokračujeme s určitou dávkou trpělivosti a vytrvalosti.

Večer

Před válkou jste mohli vzít rodinu na večeři do restaurace.

Jako architekt jsem se také docela zajímal o archeologická naleziště a památky a občas jsem se zastavil v některých obchodech s antikvitami, abych se tam porozhlédl.

To vše je nyní pryč. Na volný čas není čas; stěží si zajišťujeme to nejnutnější. Náš život běží jako stroj. Každý den je stejný jako ten předchozí.

Moji rodiče a dva sourozenci žijí v stanech nedaleko, asi 10 minut chůze odtud. Moji rodiče – kvůli válce, nemocem a stáří – jsou tím opravdu poznamenáni. Je to moje zodpovědnost, takže je navštěvuji téměř každý den, abych se ujistil, že nic nepotřebují.

Někdy sedím před svým stanem a povídám si s ostatními, abych si po dlouhém dni odpočinul. Pak se znovu věnuji komunikaci se studenty. To nepřestává, dokud neusnu.

Zdroj v angličtině ZDE 

Vytisknout