Právě proto jsem chtěl argument, který obstojí i před člověkem, jenž s námi nesouhlasí. Vrátil jsem se k archivům BL, porovnával konkrétní případy s texty velkých českých médií a konfrontoval je s akademickými výzkumy, dobovými svědectvími i soudním rozhodnutím. Zajímalo mě, co tento deník od svého vzniku v roce 1996 do české veřejné debaty přinášel a co by se z ní jeho zánikem vytratilo.

Výsledkem je historie redakce, která opakovaně otevírala otázky nepohodlné také lidem přesvědčeným, že už stojí na správné straně. V různých obdobích se měnila témata, vlády, války i národní obavy, ale vracel se jeden problém: nakolik jsme ochotni uplatňovat vlastní zásady také na své oblíbence. Právě v této ochotě vidím podstatnou součást významu Britských listů.

O politické orientaci českého novinářského prostředí přitom nemusíme mluvit pouze na základě dojmů. Jaromír Volek a Jan Jirák ve studii zveřejněné v roce 2007 pracovali se vzorkem 406 novinářů. Na desetibodové škále od levice k pravici se 56 procent dotázaných zařadilo na pozice sedm až deset a dalších dvanáct procent zvolilo šestku. Studie Václava Moravce, Maríny Urbánikové a Jaromíra Volka publikovaná v roce 2015 pak nacházela výraznou podobnost profesních a politických hodnot napříč novinářskými generacemi, včetně příklonu k liberálně pravicové orientaci. Tato zjištění mají své datum a nelze je vydávat za dnešní soupis všech redakcí. Přesto dávají historický podklad zkušenosti, kterou mnozí čtenáři dobře znají: pluralita titulů ještě sama nezaručuje stejně širokou pluralitu předpokladů, z nichž jejich autoři vycházejí.

V takovém prostředí ani nemusí někdo telefonovat šéfredaktorovi a diktovat mu, co nesmí napsat. Stačí, aby se určitý výklad stal samozřejmým znakem slušného vzdělaného člověka a pochybnost o něm začala působit jako společenská indispozice. Výzkumy samozřejmě neměří národní statečnost a pravicové ekonomické přesvědčení samo o sobě z nikoho nedělá zbabělce. Podle mého je však právě podobnost profesního prostředí mnohem přesvědčivějším vysvětlením části novinářské konformity než představa nějakého vrozeného českého strachu. Když se s kolegy shodnete ještě před první otázkou, můžete mít upřímný pocit, že jste k témuž závěru všichni nezávisle došli.

Na konci devadesátých let se tento problém ukázal v debatách o Václavu Havlovi. Britské listy poskytly prostor diskusi o jeho kritické biografii od Johna Keana a o možnosti zkoumat listopad 1989 také mimo příběh jeho vítězů. Tuto jejich úlohu zachytila v červenci 2001 i recenze v časopise Euro. Nemusíme tedy spoléhat jen na vlastní jubilejní vzpomínání. Podstatná byla možnost podrobit demokratickou autoritu stejnému zkoumání, jaké běžně požadujeme u jiných politiků. Keanovy jednotlivé závěry tím samozřejmě nezískávaly automatickou pravdivost, získávaly však místo v debatě, kde bylo možné je prověřovat.

Čulík přitom dokázal v lednu 1999 Havlův novoroční projev také pochválit. Ten detail je důležitý, protože ukazuje, jak ochuzující je představa, že si novinář jednou vybere tábor a potom už jen hlídá jeho pomníky. Úcta k člověku může zahrnovat otázky po jeho rozhodnutích. Demokratický odkaz se nemusí spravovat jako pozůstalost, v níž se každý pokus otevřít zásuvku považuje za vloupání.

Podobně nepohodlná byla pozice BL za krize České televize na přelomu let 2000 a 2001. Jan Čulík a Tomáš Pecina zpochybňovali také jednání redakce a profesní poměry uvnitř instituce, kolem níž se mezitím soustředila občanská mobilizace. Dobový Respekt popisoval podporu protestům ze strany Mladé fronty Dnes a Práva i postupný příklon původně rozdělených Lidových novin k požadavku Hodačova odchodu. Čtenář může s tehdejším hodnocením Čulíka a Peciny polemizovat, aniž přehlédne hodnotu otázky, kterou kladli: kdo bude kontrolovat novináře ve chvíli, kdy sami vystupují jako veřejní představitelé svobody? Obrana nezávislosti televize přece nezbavuje její zaměstnance profesní odpovědnosti. Britské listy tuto otázku nepovažovaly za nevhodnou jen proto, že se nehodila do převládajícího příběhu.

Jiný případ nabízí docela hmatatelný doklad vlastní novinářské práce. V červenci 2001 Guardian výslovně připsal Britským listům získání dokumentů o neveřejných jednáních českých a britských úřadů v souvislosti s kontrolami cestujících Romů na pražském letišti. Tentýž článek popsal i reportáž České televize, při níž rozdílné zacházení s romským reportérem a jeho bílou kolegyní odhalilo diskriminaci. Oba příspěvky mají své místo a bylo by nepoctivé zásluhu ČT vymazat, abychom tu naši nafoukli. V prosinci 2004 pak diskriminační charakter letištní operace konstatoval i soudní výbor britské Sněmovny lordů. Britské listy pomáhaly odhalovat problém, za nějž nesly odpovědnost rovněž britské úřady; jejich název jim neposkytoval ochrannou známku bezúhonnosti.

Při čtení těchto archivů je patrné, že novinářský přínos může spočívat také ve výběru perspektivy. Dne 13. března 2003 zveřejnil Miloš Kaláb v BL text zprostředkovávající reportáž Hilary Mackenzieové z Bagdádu pro kanadskou službu CanWest. Čtenář se ještě před invazí setkával s lidmi, kteří dávali krev, sháněli léky a báli se přicházející války. Nešlo o vlastní zahraniční reportáž BL, ale o práci, díky níž byla zkušenost těchto lidí přístupná v češtině. Vedle tehdejších textů Respektu o postupu spojenců a strategických důsledcích války tak dostávala prostor jiná pozice pozorovatele: člověk, na jehož město mají dopadat bomby.

Z několika článků nelze vyrobit statistický rozsudek nad celou válečnou publicistikou. Lze v nich však rozpoznat redakční rozhodnutí, které má význam ještě předtím, než se ukáže výsledek války. Civilisté potřebují být vidět už ve chvíli, kdy se rozhoduje o jejich osudu. Pozdější bilance zničené země tuto práci zpětně nevykoná. Už tento příklad také ukazuje, že část přínosu BL spočívá ve zpřístupňování profesionální zahraniční žurnalistiky, která dokáže rozšířit zdejší představu o tom, co všechno lze o stejné události vědět.

Totéž platí pro sociální otázky. V červenci 2007 se na BL Miroslav Uhlíř zabýval pravidly exekucí a motivacemi těch, kdo je provádějí. Srovnání ukázalo, že iDNES už dvanáct dní předtím publikoval reportáž Běly Fialové o exekucích postihujících i lidi, kteří nic nedluží. Prvenství si tedy přivlastňovat nemůžeme. Když však k tomuto textu přidáme například Cvekovu úvahu o chudobě ze září 2010, vystupuje určitý způsob uvažování: vedle individuálního příběhu se zkoumají pravidla, společenská odpovědnost a zacházení s lidmi, kteří nemají dost peněz. Pro čtenáře to znamená možnost přemýšlet o chudobě i jinak než jako o vysvědčení z osobní morálky.

Výrazněji lze rozdíl v přístupu doložit v roce 2015. Michal Tkaczyk, Pavel Pospěch a Jakub Macek zpracovali soubor 507 příspěvků Událostí České televize a Televizních novin Novy z období od března do září. Jejich analýza uprchlické krize popsala převahu správních a bezpečnostních hledisek a omezenou pozornost věnovanou příčinám a integraci. Když jsou lidé představováni především prostřednictvím hranic, opatření a úředních sporů, publikum se může dozvědět mnoho o tom, co s nimi chtějí dělat vlády, a překvapivě málo o tom, co chtějí dělat oni sami.

V říjnu téhož roku publikovala na Britských listech Syřanka Leen Shreepa vlastní svědectví pod titulkem „Nechci soucit, chci mít možnost studovat a pracovat!". Do veřejné řeči vstoupil člověk s přerušeným vzděláním, s plány a s konkrétními překážkami. Ten text leží až za časovým rozmezím televizní analýzy, nemůžeme z něj tedy dělat výsledek přímého statistického souboje BL s televizemi. Přesto přesně ukazuje, jak lze změnit povahu vyprávění: někdo, o kom se rozhoduje, dostane možnost sám promluvit. Také Respekt tehdy publikoval humanitárně zaměřené texty a kritiku podmínek zadržování uprchlíků. Prospěch veřejné debatě vzniká tím, že taková místa existují a vydrží, nikoli tím, že si jedno z nich nárokuje výhradní licenci na lidskost.

U Gazy se po říjnu 2023 znovu vynořila otázka, zda budou lidskoprávní zásady platit i pro spojence. Čulík už 11. října otevřel na BL spor o postavení Gazy a blokádu. V prosincovém rozhovoru s Andrewem Stroehleinem z Human Rights Watch se pak probíralo, jak posuzovat zločiny bez ohledu na to, kdo je páchá. Také zde bylo nutné porovnat tvrzení BL s jinými zdroji. Analýza Jana Motala, Lucie Čejkové a Vojtěcha Dvořáka z Masarykovy univerzity, věnovaná dvěma pořadům ČT mezi 7. a 31. říjnem 2023, popsala asymetrie v kontextualizaci a v zobrazování obětí, zejména palestinských. Druhá analýza, z pracoviště CEMES Univerzity Karlovy, hodnotila plnění požadavků veřejné služby podstatně příznivěji, byť také obsahovala výhrady a doporučení.

Poctivý argument musí tuto rozdílnost přiznat. Část kritiky vyslovované na BL dostala nezávislou odbornou oporu, odborný závěr však nebyl jednotný. A když Milan Rokos zveřejnil rozhovor se Stroehleinem na Seznam Zprávách 29. listopadu 2023, stalo se to před rozhovorem v BL; Čulík ostatně tuto publikaci sám připomněl. Smysl existence Britských listů spočívá i v tom, že v české debatě udržují prostor pro tento spor o měřítka, souvislosti a lidské životy. Bylo by zvláštní obhajovat jejich potřebnost tím, že zamlčíme práci jiného novináře, který v téže věci položil důležité otázky.

Archiv navíc uchovává i omyly a vzájemné polemiky. Dvacátého února 2022 vyšla v BL převzatá analýza Joergena Oerstroema Moellera, podle níž Putin patrně na Ukrajinu nezaútočí. Ve stejný den Čulík tuto úvahu napadl a varoval před představou, že lze Putinovo rozhodování poměřovat racionalitou demokratických politiků. Moellerova předpověď selhala a nelze ji připsat Čulíkovi. Pro čtenáře je ovšem podstatné i to, že námitku nemusel hledat někde za zdmi redakčního tábora: byla součástí stejného veřejného prostoru. Otevřenost má cenu tehdy, když dovoluje argumenty napadat a ověřovat; pouhé publikování neobvyklého názoru jeho hodnotu nezaručuje.

Zůstává otázka, proč právě Čulík dokázal takový prostor dlouhodobě udržovat. Jeho působení na univerzitě v Glasgow podle mého hraje roli, kterou nelze odbýt jako položku v životopise. Akademický titul samozřejmě nikoho nechrání před předsudky a pobyt v cizině automaticky nevyrábí odvahu. Důležité je, co člověk s tímto prostředím udělá. V roce 2016 Glasgow ocenilo spolupráci Čulíka a Mirny Šolić s Human Rights Watch týkající se zacházení s uprchlíky. V únoru 2022 zase BL přinesly rozhovor s Amy Mackinnonovou, absolventkou Glasgow a tehdejší reportérkou Foreign Policy pro národní bezpečnost, která se právě vrátila z Kyjeva. To jsou konkrétní doklady propojení univerzity, mezinárodních kontaktů a novinářské práce.

Průběžný kontakt s jinými generacemi a intelektuálními prostředími může člověku připomínat, že to, co jeho vlastní kruh považuje za samozřejmé, jinde samozřejmé vůbec být nemusí. U Čulíka pokládám za důležité právě toto neustálé srovnávání. Českou kulturu zná zevnitř, ale české profesní prostředí není jeho jediným měřítkem přijatelnosti. Zahraniční diskuse mohou zdejší veřejnosti zpřístupňovat otázky, které se doma obtížně prosazují, a české poměry se naopak mohou dostávat před zahraniční publikum. Tím vzniká užitečné narušení místního pohodlí, v němž se lidé navzájem ujišťují, že jiný výklad přece nemůže brát vážně nikdo rozumný.

Ve své letošní rozsáhlé rozhovorové bilanci s Čulíkem jsem se ptal i na smysl pokračování Britských listů. Historické srovnání mi k té otázce dalo pevnější podklad. Ukázalo práci různých autorů, spory uvnitř redakčního prostoru i souvislost mezi zdánlivě vzdálenými tématy. Při debatě o Havlovi, o televizní krizi, o Romech na letišti nebo o lidech v Gaze se znovu rozhodovalo také o tom, koho jsme ochotni vyslechnout a koho podrobit kontrole. V této dlouhodobé schopnosti zpochybňovat vlastní pohodlné hranice vidím veřejný užitek, který nelze spočítat jen podle návštěvnosti.

Právě proto záleží na tom, zda čtenáři tuto práci finančně umožní. Příspěvek na Britské listy není závazkem souhlasit s každým zveřejněným názorem; rozumná redakce takovou věrnost ani nemůže očekávat. Peníze však dávají možnost věnovat čas hledání dokumentů, rozhovorům, překladům, porovnávání a redakčnímu rozhodování. Tyto činnosti nejsou méně náročné jen proto, že výsledek čtenáři otevře prohlížeč během vteřiny. A také médium podporované čtenáři musí mít možnost publikovat něco, co část jeho podporovatelů nepotěší. Jinak bychom si finančně udržovali především službu potvrzující vlastní přesvědčení.

Když tedy Britské listy žádají o příspěvek, stojí za to mít před očima i tuto třicetiletou zkušenost. V českém prostředí už pomohly otevřít otázky, které bylo pohodlnější odsunout, zprostředkovaly lidem hlas a vystavily kontrole autority, jejichž příznivci o kontrolu příliš nestáli. Pokud považujete za důležité, aby takovou práci mohly dělat dál, přispějte prostřednictvím platebních údajů zveřejněných přímo na jejich stránkách; můžete-li, podpořte je pravidelně. Až příště narazíte na text, s nímž budete zásadně nesouhlasit, budete stále moci požadovat lepší argumenty, napsat polemiku nebo se obrátit na redakci. Právě zachování prostoru, v němž se tohle všechno může odehrávat, je dobrým důvodem, proč jeho pokračování nepřenechat někomu jinému.