Parlament schválil ztišení hlasitosti reklamy - ale je to právní paskvil

28. 9. 2012 / Štěpán Kotrba

Regulace hlasitosti kontinuálního programového proudu vysílání je v souladu se zájmy naprosté většiny spotřebitelů. Je tedy ve veřejném zájmu. Nicméně simulace provádění schváleného návrhu zákona odhalily závažné nedostatky při realizaci, jakož i exaktního a nezpochybnitelného vymáhání této povinnosti a odhalily i absenci sankčního procesu a určení výše sankcí.

V prvé řadě je třeba zajistit soulad s garantovanými principy rovnosti na trhu Evropské unie. Tudíž je třeba definovat povinnost, uloženou nejen provozovatelům televizního vysílání, ale i provozovatelům rozhlasového vysílání (§ 2 odst. 1 písm. f)) a provozovatelům převzatého televizního či rozhlasového vysílání (§ 2 odst. 1 písm. g)). To zajišťuje shodné parametry regulace a zároveň rovnost všech účastníků na trhu. Nemůže být namítnuto poškození jednoho segmentu provozovatelů. "Relevantním trhem" je na jedné straně trh rozhlasových a televizních vysílatelů, na druhé straně trh a zadavatelů reklamy.

Zákon 231/2001 Sb. o rozhlasovém a televizním vysílání zná nejen "provozovatele televizního vysílání", kterého zmiňuje jako jedinou povinnou osobu Menclem navržená a parlamentem schválená novela, ale zná i provozovatele rozhlasového vysílání či provozovatele převzatého rozhlasového nebo televizního vysílání. Nemá-li být mezinárodními arbitrážmi či u Evropského soudního dvora napaden tento zákon pro diskriminaci, musí zákon chtě nechtě regulovat veškeré vysílání – původní rozhlasové, původní televizní, převzaté rozhlasové i převzaté televizní vysílání. Jen tak bude zachována nediskriminace VŠECH účastníků na trhu s reklamou ve vysílání.

Navíc... Provozovatel televize Nova, firma CET21, má vlastníka investice občana USA, jehož zájmy jsou chráněny Václavem Havlem sjednanou a pro ČR velmi nevýhodnou mezistátní Dohodou o ochraně investic mezi ČSFR a USA 187/1993 Sb., která byla ovšem ratifikována českým parlamentem a tudíž je nadřazena všem vnitrostátním právním předpisům, včetně Ústavy.

Podle této dohody je "nediskriminační zacházení" zacházení, které je přinejmenším tak příznivé, jako je nejlepší ze zacházení národního nebo podle doložky nejvyšších výhod; "národní zacházení" označuje zacházení, které je přinejmenším tak příznivé, jako nejpříznivější zacházení přiznávané smluvní stranou společnostem nebo státním příslušníkům této smluvní strany v podobných případech; a "zacházení podle doložky nejvyšších výhod" označuje zacházení, které je přinejmenším tak příznivé, jako to, které je přiznávané smluvní stranou společnostem nebo státním příslušníkům z třetích zemí v podobných případech. Investici dle této Dohody bude vždy zajištěno spravedlivé a rovnoprávné zacházení a bude požívat plné ochrany a bezpečnosti a v žádném případě jí nebude přiznáno horší zacházení, než je v souladu s mezinárodním právem.

Rozpor formulace zákona s touto smlouvou znamená poškození investice a (vyhranou) arbitráž. Ta minulá stála Českou republiku 10 miliard Kč.

Schválená novela vypočítává explicitní seznam toho, co lze prostřednictvím jí regulovat: reklamu, teleshopping a označení sponzora. To je ale neúplný výčet. Regulovány musí být nejen reklama, teleshoppingu a označení sponzora, ale i veškerý zvukový doprovod všech částí programového proudu: programové předěly, znělky, programové upoutávky, oznámení provozovatelů vysílání a dalších oznámení (dle § 50 odst. 5), ale hlavně také prostředky oddělující reklamu a teleshopping od ostatních částí vysílání.

V technické části novely je třeba zajistit exaktní definování maximálních hodnot zvukové intenzity všech částí programového proudu pro jejich porovnání a sjednocení hlasitosti...

To je daleko širší rámec, než původně zamýšlel autor původní předlohy a znemožňuje u některých částí vysílání obcházení záměrů zákonodárce. Kdyby k tomu nedošlo, prostředky oddělující reklamu a teleshopping od ostatních částí vysílání řvát můžou, selfpromo také a hlasitost reklamy se pak definuje podle takto řvoucích částí vysílání. Výsledek takové regulace je pak nulový. Zákon sice existuje, ale pro srandu králíkům.

Návrh musí odpovídat mezinárodním normám, které zajistí, že technická zařízení pro omezení hlasitosti (úrovňové limitery zvukové stopy vysílaného signálu) budou sledovat a limiovat stejné hodnoty - je tedy třeba návrh zákona napojit na technické standardy radiokomunikační sekce Mezinárodní telekomunikační unie (International Telecommunication Union - Radiocommunication Sector) ITU-R BS.1770-2 a doporučení Evropské vysílací unie (European Broadcasting Union) EBU R128, což pro provozovatele vysílání znamená vyšší jistotu, stabilitu údajů danou mezinárodní koordinací a i neposlední řadě i dostupnost technických zařízení pro provádění ustanovení zákona - úrovňových limiterů vysílaného signálu.

Ústavní zásada "ukládání povinností pouze zákonem" definovaná v článku 4 odst. 1 ústavního zákona č. 2/1993 Sb. ve znění ústavního zákona č. 162/1998 Sb., Listiny základních práv a svobod určuje, že pokud má dojít k sankcím za nedodržení nějakých parametrů, musí tyto parametry (jednotky a jejich hodnoty, včetně tolerancí) být popsány v zákoně, nikoliv v prováděcí vyhlášce. Jen tato konstrukce právního předpisu neumožní vyhnout se sankcím za porušení povinností poukazováním na porušení zásady o ukládání povinností pouze zákonem u soudu. Je tedy třeba přímo zákonem definovat sledovaný fyzikální pojem "jednotně normalizované hlasitosti kontinuálního programového proudu" (programme loudnes level), jednotky (LUFS), definovat i jejich číselnou hodnotu a odchylky.

Porušení povinnosti dle § 49 odst. 3 tohoto zákona by mělo být trestáno sankcemi, jinak je naprostou zbytečností takový paragraf mít. Schválený návrh ale žádné sankce a způsob jejich udělení neobsahuje. Je třeba určit za jakých okolností a podmínek bude sankce udělena (například nemá smyslu vydávat "upozornění") a v jakém rozmezí se sankce budou pohybovat. Zákon v řadě jiných případů exaktně určuje, v jakých případech a za jakých podmínek dochází k udělení jak vysokých sankcí. Čili je nutno novelizovat i např. § 59 odst. 4 a § 60 odst. 4 zákona tak,aby se vztahoval na porušení § 49 odst. 3 a nebo příslušného prováděcího právního předpisu.

Dalším naprosto ignorovaným problémem schválené novely zákona, regulující hlasitost reklamy je, že neřeší rozpor s autorským zákonem. Autorský zákon dává autorovi výsostné osobnostní právo určovat všechny parametry díla – včetně úrovně špičkové hlasitosti zvukového záznamu nebo zvukové stopy zvukově obrazového záznamu. Jeho limitování třetí osobou (vysílatelem) bez souhlasu autora (resp. správce práv k užití díla – například reklamní agentury) je nemožné bez porušení práv autora. Omezit něčí práva lze pouze nezbytně nutném rozsahu na základě zákona a ve veřejném zájmu. Zákon tedy musí jasně definovat, že omezení hlasitosti reklamy JE ve veřejném zájmu a že omezení špičkové úrovně hlasitosti vysílatelem – povinnost určená zákonem, NENÍ porušením oprávněných zájmů autora, aby jeho reklama co nejvíce řvala...

Autorský zákon zná ale práva dalších osob, které se podílejí na zveřejnění a šíření autorského díla. Je tedy nutné říci jednoznačně, že provozovatelem vysílání či provozovatelem převzatého vysílání upravená hlasitost dle § 49 odst. 3 tohoto zákona není neoprávněným zásahem či porušením práv autora, práv výkonného umělce, práv výrobce zvukového záznamu, práv výrobce zvukově obrazového záznamu či práv vysílatele jednotlivých pořadů, programových prvků, programových předělů, znělek, programových upoutávek, oznámení provozovatelů vysílání a dalších oznámení, prostředků oddělujících reklamu a teleshopping od ostatních částí vysílání, reklamy, teleshoppingu a označení sponzora dle zvláštního zákona (autorského zákona).

Zákon musí řešit i kompetence jednotlivých správních orgánů, tak, aby byla zajištěna věcná příslušnost i odborná kompetence a kapacity k sledování vysílání, jeho dokumentaci a dokladování porušení zákona pro případné soudní spory.

Je tedy nutno definovat jednoznačně rozdílné kompetence mezi ČTÚ, který vydá vyhlášku, neboť ta se týká technických parametrů vysílání (obsahové služby elektronických komunikací) v síti elektronických komunikací (jejíž provozování je regulováno zákonem č. 127/2005 Sb. o elektronických komunikacích); a RRTV, která v souladu s § 5 písm. f) zákona č. 231/2001 Sb. ukládá sankce za porušení tohoto zákona – zákona, který reguluje provozování rozhlasového a televizního vysílání (v terminologii zákona č. 127/2005 Sb. "obsahové služby elektronických komunikací").

Zvuk (ve významu sdělení informace) je obsahem vysílání (regulován RRTV dle kompetencí ze zákona č. 231/2001 Sb.) ale úroveň jeho hlasitosti (bez ohledu na obsah) je technický parametr signálu (regulovaného ČTÚ - v zájmu spotřebitelů dle §5 odst. 3 písm. b) zákona č. 127/2005 Sb.). Z praktických provozních důvodů ale dodržování ustanovení zákona včetně tohoto technického parametru musí zůstat v kompetenci RRTV, neboť ta disponuje technologií monitorování rozhlasového a televizního vysílání a zařazení technického zařízení pro monitorování a záznam hodnot jednotně normalizované hlasitosti kontinuálního programového proudu do technologického řetězce pro ni není technickým problémem a nepřináší výrazně vyšší náklady ani investiční, ani provozní.

Diváci televize s jásotem přivítají ztišení reklamy. Pokud k němu ovšem dojde. Regulátor sice navrhl a parlament schválil potřebnou novelu, ovšem arogantní právní diletantismus poslanců způsobil, že byl ve výsledku přijat nepoužitelný právní zmetek. Ještěže existuje Senát, který může nejkřiklavější opomenutí napravit. Pokud u takto specifické normy dojde k jeho přidělení nejen Stálé komisi Senátu pro sdělovací prostředky, ale také ústavně právnímu výboru Senátu, kde přeci jen sedí právníci a ne právní diletanti.

Sněmovnou schválené znění tisku 592/0 ve znění pozměňovacích návrhů 592/3