Velmi mě znepokojuje obnovení národoveckého diskursu v České republice

25. 3. 2014 / Jan Čulík

Motto:

"Antikomunismus všech podob považuju za největší pohromu či nemoc dnešní české společnosti. Hned vzápětí nastupují další choroby a nebezpečí - národovectví (nacionalismus) spojené s xenofobií, s antigermánstvím a protievropanstvím, dále rasistické předsudky a postoje, nejvíce anticiganistického typu, a v neposlední řadě i stále přetrvávající autoritářství a paternalistický antifeminismus. A následuje konzumenství a technokratické vidění světa."

Petr Uhl, Dělal jsem co jsem považoval za správné. Rozhovor se Zdenko Pavelkou. Torst, Praha, 2013, 600 stran. Recenze ZDE

Česká média sice xenofobně obviňují Rusy a Rusko z nacionalismu a šovinismu, ale je varovné, že český diskurs je velmi podobný. Naštěstí nemají Češi skoro žádnou armádu ani moc... :)

Vlna nacionalismu se, zdá se, v ČR znovu vyvalila v důsledku neobratného výroku ministryně Válkové, že se za nacistického protektorátu "Čechům zas tak mnoho nedělo". Souhlasím s kritiky tohoto výroku, že je necitlivý, neinformovaný a urážlivý. Implicitně je i rasistický, protože pomíjí osoby židovského a romského původu, které nacistický režim vyvraždil. Že by to podle paní Válkové nebyli Čechoslováci?

Je ale možné pochopit, že se prostě paní Válková vyjádřila jen neobratně a hloupě. Snad chtěla naznačit, že nacistický teror byl v jiných zemích daleko horší, a je to určitě pravda, jen pohleďme na Ukrajinu či do Polska. V Protektorátu Čechy a Morava byli na tom občané, kteří nebyli židovského či romského původu a nepodíleli se na žádných subverzivních akcích, až do heydrichiády relativně v bezpečí - a dělnická třída ještě v důsledku četných Heydrichových ekonomických pobídek s nacistickým režimem nadšeně kolaborovala.

Velmi znepokojující je však - v reakci na výrok paní Válkové - znovu se vynořující šovinisticky národovecké lpění na černobílé představě, že Češi byli vždycky jen ti dobří, nevinní a dokonalí a vinu vždycky nesla jen ta druhá strana. Mimo jiné je to názor v dnešní době naprosto zastaralý, protože historikové uznávají, že historie nikdy není černobílá, ale je to škála šedi, kde si zadali a vinu či nevinu nesli různou měrou v podstatě všichni. Udržovat se v černobílé ideologické představě, že my nic, my jsme ti čistí, znamená žít ve virtuálním světě, který nemá nic společného s realitou, a nebezpečné je to proto, že pak vůbec nevnímáme skutečný svět, nedokážeme registrovat, jak nás vidí jiní, a nejsme schopni si vytvořit inteligentní strategii na přežití v globálním světě. Velmi aktuální je v tomto smyslu varování historičky Muriel Blaivové, vyjádřené v tomto článku.

Co se týče poměrů v české kotlině v letech 1938-1939 a 1945-1948, toto jsou fakta:

Druhá československá republika, která existovala od října 1938 do března 1939, byla otevřeně autoritářským státem, podobně jako třetí republika v letech 1945-1948. Vládla vydáváním nedemokratických dekretů bez mandátu, podporovala rasismus, neutralizovala politické odpůrce, zakládala koncentrační tábory a pronásledovala židy a cikány, a to čistě z vlastní vůle, bez jakéhokoliv vlivu nacistického Německa. Československé úřady začaly otevřeně praktikovat politiku etnického očišťování.

Pomnichovské Česko-Slovensko reagovalo velmi zlobně na příchod německých židovských uprchlíků z Hitlerova Německa. Česko-slovenská vláda lobbovala od října 1938 u britských politiků, aby využili svého vlivu v Berlíně a přesvědčili Německo, aby do Česko-Slovenska neposílala "židy, které nechceme", a stěžovala si, že prý britská vláda projevuje sympatie "židům a německým sociálním demokratům na úkor Čechů a Slováků". Česká vlastenecká organizace Sokol vydala 23. října 1938 rezoluci, která naléhala na všechny židy, kteří se usadili v Československu po roce 1914, aby se "vrátili do svých domovů". 20. listopadu 1938 se Praha dohodla s Berlínem, že bude česko-slovenský zákon změněn tak, aby už uprchlíkům z Německa a Rakouska po Anschlussu neposkytoval ochranu. Kurt Weisskopf, německý levicově orientovaný židovský student nevěřil svým očím, když byl svědkem toho, jak byla skupina německých sociálních demokratů, projíždějících Prahou, zatčena na pražském Masarykově nádraží a odeslána do Německa, kde musela skončit v koncentráku. Když si Weisskopf stěžoval u úřadů, český úředník na druhé straně telefonu mu sdělil, že je "smradlavej žid" a "rudá svině" a práskl mu telefonem. V červnu 1939 vydali Češi antisemitský zákon, jehož cílem bylo ochránit počeštěné židy a potlačit práva německých židovských uprchlíků, kteří přišli do Československa od roku 1935.

Podle zákona z 2. března 1939 byli všichni nezaměstnaní muži nad 18 let posíláni do českých táborů nucených prací. Téhož dne Češi založili z vlastní iniciativy koncentrační tábory pro Cikány v Letech a v Hodoníně. Studenti na pražské filozofické fakultě spontánně zničili sochu T. G. Masaryka. Protižidovský rasismus byl v Čechách založen na etnicko-jazykových předsudcích, na Slovensku měl náboženský základ.

Zdroj: ZDE

Poté, co Beneš podepsal r. 1943 v Moskvě se Stalinem dohodu o spolupráci se Sovětských svazem, komunisté připravili složení poválečné československé vlády, které Beneš přijal. Z vlády byli vyloučeni antifašističtí sudetští Němci i ostatní československé menšiny. Nekomunistům nevadily totalitní prvky v Košickém národním programu, zájem projevovali jen o potrestání "zrádců národa". 4. dubna 1945 zasedala v Košicích Fierlingerova nevolená vláda: začala připravovat retribuční spravedlnost. Situace byla podobná jako po první světové válce: opět diktovala nezvolená vláda exilových politiků zemi zásadní změny. Tak jako po Mnichově byly v Česko-Slovensku zakázány levicové strany, teď byla vytvořena tzv. "Národní fronta" a byly zakázány strany pravice.

Na rozdíl od vybombardované Británie nebo Německa prožily Protektorát Čechy a Morava i první Slovenská republika poměřováno hrůznými poměry té doby relativně fešáckou válku. Výhodné bylo, že výrazně postoupil proces homogenizace obyvatelstva: za války se Češi i Slováci zbavili většiny Romů i téměř všech židů a po válce pak i Maďarů a Němců. Benešovi se podruhé podařil zázrak: přimět západní spojence, aby znovuvytvořili Československou republiku. To zdaleka nebyla automatické. Teď mělo Československo existovat v daleko výhodnějším postavení: bez menšin. Jenže Beneš byl úzkoprsý nacionalista a socialista, který se chtěl svým etnickým a politickým nepřátelům bezodkladně pomstít. Československo po roce 1945 tak už nebylo demokratické: praktikovalo etnické očišťování, nezvolená vláda diktovala zemi, co se jí zachtělo, pomocí dekretů a začala rychle budovat policejní stát.

Od nacistů se poválečné československé úřady dobře naučily jak neutralizovat politický disent: pečlivým rozdělováním potravinových lístků, populismem, mzdovou politikou a přerozdělováním zkonfiskovaného majetku. Do 27. října 1945 schválil nezvolený prezident Beneš 27 prezidentských dekretů a 91 zákonů. Provedl tak brutálně nacionalistickou a radikálně socialistickou revoluci.

Hned po válce začalo české obyvatelstvo spontánně vraždit Němce. Jen Němci byli "zrádci" a "fašisti", jako by český a slovenský národ s nacistickým režimem vůbec nekolaboroval. Prezident a ministři vyzývali obyvatelstvo, aby se zbavilo "Němců a Maďarů". 12. května 1945 požadoval ve vládě jeden ministr, aby se apelovalo rozhlasem na obyvatelstvo, aby nezabíjelo nevinné německé civilisty. Vláda to odmítla jako "zbytečné". 16. května 1945 zdůraznil Beneš v projevu, že je v zájmu jednotného státu zapotřebí "vylikvidovat Němce a Maďary".

Poválečný československý režim se choval k československým Němcům přesně tak, jak se choval nacistický režim k židům. Počet potravinových lístků pro německého občana byl snížen natolik, že se z toho nedalo žít. Německé školy byly násilím uzavřeny. Stejně jako židé za války směli Němci nyní nakupovat jen v určitých hodinách, nesměli používat veřejnou dopravu a nesměli se stěhovat. V internačním táboře pro Němce u Ostravy a v kolínském táboře pro "kolaboranty" se mučení, znásilňování a vraždění vězňů stalo tak běžnou věcí jako v nacistických koncentrácích, které řídila SS. V táboře Vojna u Příbrami bylo vyvěšeno nacistické heslo "Práce osvobozuje", tentokrát v češtině. Vznikala síť tajné policie, do níž byli verbováni nacističtí zločinci. Podle Benjamina Frommera odsoudily "mimořádné lidové soudy" 97 procent obviněných. Právo na odvolání bylo zrušeno a popravy se konaly do 2-3 hodin po rozsudku. V prosinci 1945 vedly stížnosti, že československá policie běžně mučí obviněné, k požadavkům, aby byla policie denacifikována.

Odsud Maďarů ze Slovenska za jejich údajný "fašismus" byl neuvěřitelným pokrytectvím, protože fašistický stát na Slovensku ustavili Slováci, nikoliv Maďaři. Z Československa však byli deportováni i němečtí antifašisté: Němci si směli s sebou každý odvézt 30 kg, ale žádné cennosti. Balíky s cennostmi se soupisem položek a řádně uklizené byty musely být před odsunem odevzdány československému státu.

Po odsunu Němců a Maďarů však pro Čechy zůstával problém Slovenska. Ve volbách v květnu 1946 zvítězila na Slovensku pravicová Demokratická strana. Slováci požadovali osvobození šéfa Slovenského štátu Tisa, avšak české úřady ho nechaly v dubnu 1947 schválně popravit, aby "navždy vyřešily otázku slovenského nacionalismu". Přitom český šéf protektorátní vlády Rudolf Beran byl odsouzen pouze do vězení.

Nekomunisté i komunisté ve vládě od r. 1945 spoléhali na mstivost davů, na lidové soudy, na potlačení práva na odvolání, na rychlé popravy podle retrospektivně vytvořených zákonů a na kriminalizaci etnického míšení obyvatelstva. Až na poslední chvíli před komunistickým převzetím moci si začali uvědomovat, že tyto autoritářské praktiky semelou i je. V Československu zvítězil r. 1948 komunismus právě v důsledku českého národního šovinismu a v důsledku politického oportunismu pošetilých osobností českého veřejného života. Komunistický režim nebyl primárně důsledkem zásahů zvenčí, ale vznikl proto, že Češi a Slováci chtěli něco daleko naléhavěji než demokracii -- totiž etnicky homogenní stát pod ochranou Sovětského svazu.

Zdroj: ZDE

Je opravdu znepokojující, že ještě v roce 2014 navzdory všem těmto lehce dohledatelným důkazům někteří znovu omílají, že "my Češi nikdy nic, za všechno mohli jen ďáblové z jiných etnik, my jsme byli vždy dokonalí a nevinní".

0
Vytisknout
8875

Diskuse

Obsah vydání | 28. 3. 2014