Odebírání dětí do ústavní péče je fatální, a proto poslední možný krok

23. 1. 2015 / Bohumil Kartous

Bez ohledu na to, jaké jsou v Norsku zákony a bez ohledu na to, že neznalost zákona neomlouvá, odebírání dětí z rodin do ústavní péče má být až tím posledním krokem, k němuž právní systém přistupuje, chce-li řešit neakceptovatelné chování rodičů k dětem. Pokud skutečně norské úřady odebírají děti rodičům za lehké tělesné tresty, musí to být dozajista v souladu s norským právním řádem. Nelze to ale považovat za dobré řešení ani pro děti, ani pro rodiče. Je to podobné, jako kdyby byla oběť násilí vystavena jinému násilí jen proto, aby bylo tomu původnímu - mnohdy pravděpodobně výrazně méně závažnému - zamezeno.

Zajímavý článek k tomu to tématu přinesl v roce 2012 Guardian. Jde o zpověď sociální pracovnice, která po dobu třinácti let pracovala s nefunkčními rodinami. Její práce v některých případech končila tím, že byly děti rodičům odebrány. Jak ale sama říká, jedná se pouze o minoritní část případů, na nichž pracovala, kdy bylo nutné děti rodičům odebrat. Daleko častěji byla rodičům poskytnuta podpora k tomu, aby dokázali svůj přístup k dětem změnit a aby děti mohly zůstat v rodinách. „Nikdy nejdete do rodin s tím, že budou děti odebrány. Jdete tam s tím, že musíte porozumět tomu, co se v rodině děje.“

Vůbec nechci být advokátem norského státu, ani rodin, kterým byly kvůli tělesným trestům odebrány děti, protože o tom vím pouze zprostředkovaně a velmi málo. Tělesné tresty, jak dokumentuje Jan Čulík, jsou mnohem více nebezpečné, než se příznivci „facek, které nepadly vedle“ domnívají a než jsou si schopni vůbec uvědomit. Vždy totiž záleží na mnoha dalších faktorech a okolnostech, jež jsou definovány situací v rodině, okolnostmi, povahou dítěte, jeho vztahem k rodičům atp. Vždy se ale jedná o nezvládnutý výchovný problém a za výchovu nesou odpovědnost rodiče, ačkoliv si řada z nich myslí, že nikdy žádnou chybu neudělali.

Co je pro mě ale zarážejí, je fakt, že tak bohatý stát, jako je Norsko, navíc stát s velmi silnou sociální integritou, nevyvíjí nejprve úsilí k tomu, aby dal příležitost rodičům naučit se jednat v zájmu dítěte a teprve potom, pokud takové pokusy selžou, uvažovat o jejich odebrání. Opačný postup staví na hlavu poznatky psychologie o tom, jak důležitá je vazba mezi rodiči a dítětem na jeho vývoj. Nejedná se o trest pro rodiče, mnohem více jde o trest pro děti samotné. Je to naprosto absurdní, jako kdyby byla oběť násilí vystavena dalšímu násilí s cílem původnímu násilí - mnohdy pravděpodobně výrazně méně závažnému - zamezit.

0
Vytisknout
4001

Diskuse

Obsah vydání | 26. 1. 2015