K modelu politické demobilizace, čili O užitečných idiotech nového typu

11. 8. 2017 / Karel Dolejší

čas čtení 4 minuty
Německá kancléřka Angela Merkelová již dlouho pracuje s určitým modelem volebního soupeření založeným na politické demobilizaci veřejnosti. Ve svém vystupování systematicky snižuje očekávání, která voliči spojují s politikou ve Spolkové republice Německo. Protože voliči její koalice CDU/CSU jsou celkově spokojenější a disciplinovanější než voliči konkurenční SPD, k volbám jich zpravidla dorazí více, kdežto levicový elektorát ve větší míře zůstane doma. Výměna předsedy SPD odstranila zmíněný efekt pouze na několik měsíců - a jakmile Martin Schulz provedl ostrý obrat doleva, preference strany začaly opět klesat, protože mnoho Němců si vyhraněnou třídní politiku nepřeje. V zářijových volbách se nyní očekává jasné vítězství křesťanských demokratů.


Poněkud jiný a značně agresívnější model demobilizace použil Trumpův štáb během loňských prezidentských voleb v USA. Měl za úkol docílit vítězství velmi nepopulárního kandidáta, čehož by klasickými metodami přesvědčování nerozhodnutých sotva kdy dosáhl. Rozhodl se tedy postupovat úplně jinak - s masivním využitím sociálních sítí adresně útočil a obtěžoval voliče Hillary Clintonové (zejména jejich názorové vůdce) v několika klíčových státech. Cílem bylo tyto lidi natolik znechutit, že přestanou být politicky aktivní a pokud možno vůbec nedorazí k volbám.

Jak se ukázalo, tato strategie s pomocí nových sofistikovaných nástrojů vyvinutých a vyzkoušených v Británii ZDEa zastaralého systému s voliteli slavila úspěch.

Záměrům Trumpova štábu však také výrazně napomohly kandidatury spoilerů jako Jill Steinová ze Strany zelených. Steinová sebrala Clintonové přímo 1 200 000 hlasů ZDE - a nelze dost dobře odhadnout počet těch, které od volby kandidátky Demokratů odradila agresivní démonizující kampaň, v níž krajní levice (v souladu s ruskou propagandou) vyhrožovala, že Clintonová zahájí 3. světovou válku.

V politicky silně polarizovaných společnostech - a taková je nyní i společnost česká - se může také uchytit nový model volební strategie, výrazně odlišný od toho, nač byl Západ zvyklý od konce 2. světové války. Po celou tuto dobu představovala model politické strany tzv. catch-all party - politická strana sbírající hlasy napříč tradičními dělícími liniemi (třídními, demografickými, etnickými...), usilující o získání nerozhodnutých voličů kolem politického středu, kteří za normálních okolností tvořili zhruba 60 % elektorátu.

Merkelová, ale v ještě mnohem větší míře Trump naznačují úplně jiný přístup. To co aplikoval s pomocí nových informačních technologií Trumpův volební štáb je analogií někdejšího "rozbíjení schůzí" z dob předválečné militantní (a mnohdy násilné) stranické politiky. Cílem už není získat na svou stranu umírněné a nerozhodnuté, ale znechutit či zastrašit kmenové oponentovy voliče.

Ti kdo v podobných podmínkách štěpí hlasy pro oponenty agresívních populistů na základě vyhraněně ideologické agendy tak dnes již přímo napomáhají politickému protivníkovi. V minulosti mohli vždy alibisticky argumentovat, že hlavní boj se přece vede o střed, zatímco oni si úplně jinde, na okraji politického pole, pomalu "budují alternativu" k mainstreamovým programům a kandidátům. V současnosti, v podmínkách depolitizace středu, však již jen oddělují další hlasy od již tak se ztenčující základny středolevých či středových stran. Jejich snění o tom, že nabídkou "radikální alternativy" osloví ještě více voličů než tradiční středolevé/středové subjekty, se zatím zhmotňuje jedině v Británii, která má v tuto chvíli asi nejhloupější pravicové politiky v celé Evropě.

Momentálně nejnázorněji lze reálný dopad "radikálních" přístupů studovat na probíhající severokorejské jaderné krizi, kterou by ultralevičáky až za hrob nenáviděná Hillary Clintonová nepochybně řešila značně odpovědněji než nepříčetný Donald Trump.

0
Vytisknout
7788

Diskuse

Obsah vydání | 15. 8. 2017