Bez ohledu na skleníkový jev, současný český akademický systém dezinformace nevylučuje

23. 2. 2018 / Zdeněk Slanina

čas čtení 4 minuty

P.T. předřečníci Jan Foff & Vladimír Wagner otevřeli fakticky hned témata dvě:

(i) Jak výrazný bude český příspěvek snižování skleníkového efektu?

(ii) A je jistota, že Akademie věd opravdu nikdy neprodukuje dezinformace?

Shodou okolností jsou mi blízká obě témata, to druhé ale mám doslova odzkoušené na vlastní kůži.

Pokud se skleníkového efektu týče, přímo v naší sluneční soustavě máme odstrašující příklad skleníkového efektu, který se vymkl kontrole. Je to planeta Venuše, jejíž atmosféra je v rozhodující míře tvořena kysličníkem uhličitým, a nadto atmosférický tlak na povrchu je kolem 90 atm a teplota přes 450°C.

Je to vyšší teplota než na Merkuru, který je jinak k Slunci nejblíže. Jaké fyzikální a geologické podmínky k tomu vedly, se jen spekuluje. Jedna hypotéza pracuje s představou moře, které se postupně vypařovalo, a stoupající obsah vodní páry byl původcem akcelerace skleníkového efektu. Teprve později docházelo na konverzi kyslíku a uhlíku na dnes tam převládající kysličník uhličitý, a tak k další akceleraci oteplování (tedy oteplování bez zásahu lidského faktoru). Tento extrémní případ Venuše zmiňuji jako dostatečný argument, že je třeba skleníkový efekt brát vážně.

Uhlí, nafta a zemní plyn mohou reálně být nahrazeny konverzí sluneční energie na elektřinu, jadernou energetikou, vodíkovým hospodářstvím, popř. i energií z přílivu a odlivu nebo větru, či získávanou geotermálně, apod. K tomu přistupují třeba i možnosti odčerpávání kysličníku uhličitého osazováním pustin (Číňané k tomu používají rakytník), povzbuzováním produkce řas v mořích, nebo jeho ukládáním do geologických prostor. Do toho se ale promítají hospodářské, technické i přírodní poměry té které země, ujednání na mezinárodní úrovni, a ovšem zájmy producentů energie klasickým spalováním.

Z mého pohledu se oba předřečníci v této problematice (i) více shodují než rozcházejí. Na druhou stranu ale nemám pochyb, že Akademie věd dezinformace v minulosti produkovala, a že to bylo důsledkem špatného systémového nastavení. Příklad, který mám na myslí, jsem shodou okolností nedávno v BL i pojednal:

https://blisty.cz/art/89155-nepruhledna-akademicka-vez-ze-slonoviny-da-se-aspon-tam-verit-predvolebnim-slibum.html

Někdy v osmdesátých letech jsem našel a opravil chyby v pracích dnešního čestného předsedy AV ČR. I ten vzal mou korespondenci s emigrantem a dodal ji příslušným místům. Šlo mu ale též o získání protekce pro výjezd na typ stipendia, který byl jinak možný jen pro kmenové pracovníky VŠ, nikoliv ČSAV.

Tato věc se po sametu ovšem velmi nehodila, a tak jsem byl systematicky pomluven. Tím se jaksi preventivně anulovala moje důvěryhodnost. Věc ovšem byla známa desítkám, ne-li stovkám zaměstnanců akademie, a tak čas od času nějak vyplouvala na hladinu a vzbuzovala občas i zájem veřejnosti.

A tehdy začalo to mediální vodění veřejnosti za nos, že nějaké pokleslé živly - horribile dictu - pomlouvají čestného předsedu z karierního denuncianství.

Proti tomu dlouho nebyla obrana, neb tzv. nezávislá média zásadně nebyla ochotna zveřejnit odpovědi napadených živlů, zatímco orgány akademie vše zametaly pod koberec a důsledně ignorovaly veškerou dokumentaci.

Tato organizovaná dezinformační kampaň vzala za své až po dlouhých 28 letech svého trvání, když vloni na podzim vyšly paměti předsedy ČSAV ak. Josefa Římana, a v nich je popsána i ona denunciantská epizoda (J. Říman, F. Houdek, Od pluhu do senátu a zpátky, Galén 2017).

Toto protrahovane tristní dění v zásadě umožnila ta okolnost, že v Akademii dnes vůbec neexistuje tenure, nýbrž jen časově omezené kontrakty. To fakticky stačí na úspěšeliminování otevřené diskuze - prakticky o čemkoliv.

Autor působí přes dvacet let na Dálném východě a v Tichomoří jako badatel a profesor. Jeho hlavním oborem je fullerenová věda a nanotechnologie, přednáší i o etice vědecké práce.



0
Vytisknout
19087

Diskuse

Obsah vydání | 27. 2. 2018