Jak je to ve skutečnosti s dezinformacemi z Akademie věd ČR?
20. 2. 2018 / Vladimír Wagner
Každý, kdo přečte příspěvek Jana Foffa a jen ...23. 2. 2018 / Zdeněk Slanina
P.T.
předřečníci
Jan Foff & Vladimír Wagner otevřeli
fakticky hned témata dvě:
(i) Jak výrazný bude český příspěvek snižování skleníkového efektu?
(ii) A je jistota, že Akademie věd opravdu nikdy neprodukuje dezinformace?
Shodou okolností jsou mi blízká obě témata, to druhé ale mám doslova odzkoušené na vlastní kůži.
Pokud se skleníkového efektu týče, přímo v naší sluneční soustavě máme odstrašující příklad skleníkového efektu, který se vymkl kontrole. Je to planeta Venuše, jejíž atmosféra je v rozhodující míře tvořena kysličníkem uhličitým, a nadto atmosférický tlak na povrchu je kolem 90 atm a teplota přes 450°C.
Je to vyšší teplota než na Merkuru, který je jinak k Slunci nejblíže. Jaké fyzikální a geologické podmínky k tomu vedly, se jen spekuluje. Jedna hypotéza pracuje s představou moře, které se postupně vypařovalo, a stoupající obsah vodní páry byl původcem akcelerace skleníkového efektu. Teprve později docházelo na konverzi kyslíku a uhlíku na dnes tam převládající kysličník uhličitý, a tak k další akceleraci oteplování (tedy oteplování bez zásahu lidského faktoru). Tento extrémní případ Venuše zmiňuji jako dostatečný argument, že je třeba skleníkový efekt brát vážně.
Uhlí, nafta a zemní plyn mohou reálně být nahrazeny konverzí sluneční energie na elektřinu, jadernou energetikou, vodíkovým hospodářstvím, popř. i energií z přílivu a odlivu nebo větru, či získávanou geotermálně, apod. K tomu přistupují třeba i možnosti odčerpávání kysličníku uhličitého osazováním pustin (Číňané k tomu používají rakytník), povzbuzováním produkce řas v mořích, nebo jeho ukládáním do geologických prostor. Do toho se ale promítají hospodářské, technické i přírodní poměry té které země, ujednání na mezinárodní úrovni, a ovšem zájmy producentů energie klasickým spalováním.
Z mého pohledu se oba předřečníci v této problematice (i) více shodují než rozcházejí. Na druhou stranu ale nemám pochyb, že Akademie věd dezinformace v minulosti produkovala, a že to bylo důsledkem špatného systémového nastavení. Příklad, který mám na myslí, jsem shodou okolností nedávno v BL i pojednal:
Někdy
v osmdesátých letech jsem našel a opravil chyby v pracích dnešního
čestného
předsedy AV
ČR.
I
ten vzal mou korespondenci s
emigrantem a dodal ji příslušným místům. Šlo mu ale
též o získání protekce
pro výjezd na typ stipendia, který byl jinak možný jen
pro
kmenové pracovníky VŠ, nikoliv ČSAV.
Tato věc se po sametu
ovšem
velmi nehodila, a tak jsem byl systematicky pomluven.
Tím
se jaksi
preventivně anulovala moje důvěryhodnost. Věc ovšem
byla
známa
desítkám, ne-li stovkám zaměstnanců akademie,
a
tak čas od času
nějak vyplouvala na hladinu a vzbuzovala
občas i zájem veřejnosti.
A tehdy
začalo to
mediální
vodění veřejnosti za nos, že nějaké pokleslé
živly
- horribile dictu - pomlouvají
čestného předsedu z
karierního denuncianství.
Proti tomu
dlouho
nebyla obrana, neb tzv. nezávislá
média zásadně nebyla ochotna zveřejnit
odpovědi
napadených
živlů,
zatímco orgány akademie vše zametaly pod koberec a
důsledně
ignorovaly
veškerou dokumentaci.
Tato organizovaná dezinformační kampaň vzala za své až po dlouhých 28 letech svého trvání, když vloni na podzim vyšly paměti předsedy ČSAV ak. Josefa Římana, a v nich je popsána i ona denunciantská epizoda (J. Říman, F. Houdek, Od pluhu do senátu a zpátky, Galén 2017).
Toto protrahovane tristní dění v zásadě umožnila ta okolnost, že v Akademii dnes vůbec neexistuje tenure, nýbrž jen časově omezené kontrakty. To fakticky stačí na úspěšné eliminování otevřené diskuze - prakticky o čemkoliv.
Autor působí přes dvacet let na Dálném východě a v Tichomoří jako badatel a profesor. Jeho hlavním oborem je fullerenová věda a nanotechnologie, přednáší i o etice vědecké práce.
Diskuse