27. 9. 2018 / Daniel Veselý
Americký prezident Donald Trump opět nezklamal, když se před světovými lídry ve Valném shromáždění OSN chlubil nebývalými úspěchy své administrativy, aby se dočkal jen zaslouženého výsměchu. Zatímco někteří komentátoři míní, že přesně tímto způsobem by na chaotického exota v Oválné pracovně měl reagovat americký tisk, Trumpova nabubřelá řeč přináší cenný studijní materiál o imaginární roli Spojených států coby „nepostradatelného národa“ ve světové aréně.
Zdá se, jako by projev amerického prezidenta na půdě OSN nesl rukopis proslulého jestřába Johna Boltona a zároveň obsahoval ideologickou tresť Trumpova bývalého ideologa Steva Bannona. Ano, toho Bannona, který se v současnosti snaží sjednotit xenofobní a národovecké proudy v Evropě a který se nedávno setkal i s domněle levicovým českým prezidentem. Zatímco Bolton zatvrzele odmítá západní liberalismus, snaží se systematicky sabotovat chod nadnárodních těles a mezinárodní konflikty by zásadně řešil vojenskou silou, Bannon hlásá národovecký populismus notně opepřený konspiračními teoriemi. Společným jmenovatelem „boltonismu“ a „bannonismu“ je pak zarytá nevole vůči spolupráci států na transnacionální úrovni, jejímž základním stavebním kamenem je právě OSN.
Jinak řečeno: Spojené státy jsou oním „nepostradatelným národem“, který si na mezinárodní scéně může dělat, cokoliv se mu zamane, aniž by za své činy nesl jakoukoliv odpovědnost. A s touto siláckou doktrínou pak rezonuje slogan America First, jejž kdysi zpopularizovali sympatizanti s hitlerovským Německem.
Jenže ono neskrývané pohrdání mezinárodními institucemi není vynálezem zčásti nesourodého tandemu Bolton-Bannon. Trumpova administrativa, jak dobře víme, nespadla z nebes; její ideologie, dá-li se to tak vůbec nazvat, ve skutečnosti čerpá inspiraci v kontroverzních postojích předchozích amerických vlád.
Spojené státy neratifikovaly Římský statut Mezinárodního trestního soudu, který dnes tak leží Boltonovi v žaludku. Administrativa George W. Bushe v roce 2002 schválila tzv. Hague Invasion Act, jenž americké prezidenty autorizuje k použití „veškerých dostupných prostředků“ k osvobození amerických či spojeneckých vojenských a politických představitelů, kteří by byli zadrženi či odsouzeni Mezinárodním trestním soudem (ICC). Bílý dům si tak vyhrazuje právo provést invazi do členské země NATO, aby mohl osvobodit Američany, Izraelce či jiné americké spojence obviněné z válečných zločinů. Tento zákon podpořila i řada významných předáků Demokratické strany, příkladně Joe Biden nebo Hillary Clintonová.
Despekt vůči klíčovým mezinárodním institucím - zejména OSN – a pohrdání mezinárodním právem ze strany Spojených států není nic nového pod sluncem. Ilustrativní je postoj Washingtonu vůči tzv. izraelsko-palestinskému konfliktu, neboť Bílý dům, počínaje rokem 1970, v Radě bezpečnosti OSN 43krát vetoval rezoluce kritizující Izrael. Spojené státy tak efektivně zablokovaly jakékoliv smysluplné řešení této klíčové blízkovýchodní otázky. Dalším významným příkladem je verdikt Mezinárodního soudního dvora (ICJ), který v roce 1986 Reaganovu vládu odsoudil za nezákonné použití vojenské síly v Nikaragui a nařídil ji, aby nikaragujskou vládu odškodnila. Washington nejenže rozhodnutí ICJ ignoroval, ale o rok později v Radě bezpečnosti OSN vetoval rezoluci, požadující, aby všechny země dodržovaly mezinárodní právo.
Taktéž Trumpovo rozhodnutí přesunout americkou ambasádu z Tel Avivu do Jeruzaléma má oporu v zákoně. Americký Kongres před více než dvaceti lety schválil legislativu o přemístění ambasády do Jeruzaléma. Kongres tehdy dospěl k závěru, že Jeruzalém je od roku 1950 hlavním městem Izraele a že je žádoucí, aby tam americké velvyslanectví bylo přemístěno nejpozději do roku 1999. Donald Trump tak pouze realizoval iniciativu 257 členů Sněmovny reprezentantů z roku 1993.
Pokud si odmyslíme excesy, pocházející z Bannonovy ideologické dílny, a trumpovské šaškování a klasické lži, zjistíme, že Trumpova řeč v OSN až na smířlivý tón vůči Severní Koreji odráží tradiční postoje amerického vojensko-průmyslového komplexu – ať už hovoříme o velebení tradičních amerických spojenců v Rijádu a Tel Avivu, či zatracování dlouhodobého amerického nepřítele v Teheránu. Rovněž iracionální navyšování vojenského rozpočtu není nic nového na americké politické scéně. Koneckonců Trumpův vojenský rozpočet v Kongresu podpořila většina demokratických zákonodárců.
Ačkoli se světoví lídři v OSN velkému oranžovému klaunovi po právu vysmáli, stávající trajektorie Bílého domu vůbec k smíchu není. Donald Trump je sice iluzionista a lhář, ale jeho politická agenda, čerpající inspiraci také v postojích jeho předchůdců, je vážným nebezpečím pro celý svět.
Diskuse