Není přehnané říci, že Palach byl Sověty zavražděn

13. 1. 2019 / Boris Cvek

čas čtení 3 minuty
Myslím, že jsem nikdy nic nenapsal k tématu Jan Palach. Nikdy jsem neměl a dosud nemám na jeho čin jasný názor. Když by chtěl Palacha někdo následovat, řeknu: nesmysl, byl to absurdní čin. Když bych ale byl nad mrtvým Palachem, řeknu opak: přece nezemřel zbytečně. Nemám to nejmenší pochopení pro Palacha jako vzor pro nějaké příští pochodně, mám ale plné pochopení pro Palacha, který udělal to, co udělal. Nezemřel zbytečně, byl to ušlechtilý člověk, kterému šlo o záchranu společnosti. A přece: nic nemohl dosáhnout a nic nedosáhl. Bylo by jistě lépe, kdyby žil, a to i právě pro tu společnost, které chtěl pomoci.


Jan Čulík se ptá: jsou myšlenky, za které stojí umírat? Řekl bych, že ušlechtilé je umírání a utrpení za nějaké mezilidské vztahy, za nezrazení nějaké trpící, bezprávně trýzněné komunity/osoby. Jan Čulík zmiňuje studenta, který by raději byl s režimem spolupracujícím Kunderou než zavřeným Zahradníčkem.

 

Ale jak by se Zahradníček mohl podívat do očí svým nejdražším, kdyby spolupracoval? Stejně tak myšlenky osvobození dělníků od útlaku nebo porážka nacismu nemají smysl jako myšlenky, ale jako boj za určitou trpící komunitu. U Palacha mi není vůbec jasné, za koho vlastně bojoval. Za probuzení národa? Za vytvoření komunity, za niž by teprve bylo možno umírat? Komu by se nebyl schopen podívat do očí, kdyby nezemřel? Koho by zradil? Bojím se, že mám jedinou odpověď: svou iluzi o národě.

Když šlo o reálné mezilidské vazby pronásledované komunity, měli jsme tu různé příklady třetího odboje, disentu, podzemní církve. Myslím, že v takových mezilidských vztazích bylo všem jasné, že nemá žádný smysl, aby se člověk upálil. Byly vyhledávány praktické cesty zlepšení stavu, možnosti útěku, podrývání moci, snižování jejího tlaku, podporování odporu atd. Palachův čin je naopak de facto obžalobou těch, které má zachránit. Mu totiž jde vlastně o celou společnost, o zachování étosu, který v ní vnímal a který byl zničen sovětskými vojáky.

V roce 1989 jsme taky vnímali v naší společnosti jakýsi silný étos, který se ovšem časem ukázal jako iluze, a to i bez nějaké okupace. Krylovi to bylo jasné už pár týdnů před listopadem 1989, když ve Vratislavi zpíval v písni Braniboři v Čechách: „proč by si jeden nepokrad, v tom je Pepa demokrat, vždyť šikulovi má být dána šance“. To, čeho si dnes ve srovnání s normalizací máme právem vážit, vidíme spíše při střízlivé analýze stavu věcí než v zrcadle očekávání z listopadu roku 1989. Realita by zřejmě zklamala Palachova očekávání od společnosti i bez sovětské invaze. Ale nezemřel by.

To, že zemřel, to je pro mne na prvním místě důsledkem hrůznosti okupace a toho, co po ní následovalo, a to tak silně, že se mi nezdá úplně přehnané říci, že Palach byl de facto Sověty zavražděn. Ten jeho čin má historický význam jako zrcadlo nastavené okupantům a takto je třeba se k němu vracet. Je obžalobou celé normalizace, ale i normalizačního pojetí fungování ekonomiky a demokracie po roce 1989. A to obžalobou naprosto burcující. Sověti znemožnili právní stát, veřejnou kontrolu moci, občanskou společnost a nezávislé veřejné instituce. V tomto ohledu je Česká republika stále bohužel více státem, který je plodem sovětské okupace, než státem, který by vyrůstal ze západoevropských standardů.

0
Vytisknout
11520

Diskuse

Obsah vydání | 15. 1. 2019