O generačních bojích, aneb V propasti gretenismu

18. 9. 2019 / Karel Dolejší

V rámci generačního sporu neprobíhá nějaký spor o fakta, ale o samotnou přípustnost nebo nepřípustnost závažnějších společenských změn.

Na zlomu listopadu a prosince 1989 jsem v Brně cestou z manifestací často navštěvoval osaměle žijícího strýce, důstojníka železničního vojska na penzi. Milan z druhé řady knihovny vylovil pečlivě ukryté Masaryky a Beneše a během debat nad zažloutlými stránkami - napůl žertem, ale s jistou hořkostí v hlase - opakoval: "My jsme vlastně žili jen tak - na chov. Všechno bylo špatně."

Ruský historik Vasilij Žarkov upozorňuje, že v jeho zemi se generace 70. let zřejmě stane pouhým spojovacím článkem mezi dvěma obdobími výrazných společenských změn ZDE. Během toho posledního, které trvalo zhruba od roku 1986 do roku 1991, byla ještě příliš mladá a ke "kormidlu" ji nepustila generace narozená koncem let padesátých a počátkem šedesátých. A až konečně dojde na změny v putinském Rusku, budou už sedmdesátkové ročníky zase příliš staré, než aby se mohly ještě nějak výrazněji zapojit.

Žarkov se pokud jde o teorii generací odvolává na dílo amerického historika Arthura M. Schlesingera Jr. Mohl ovšem vyjít z leckoho jiného, protože teorie generací bývala častým objektem zájmu veřejných intelektuálů na celém světě. Za všechny připomeňme alespoň zakladatelský esej maďarského sociologa Karla Mannheima Das Problem der Generationen (1928) přeložený do angličtiny v roce 1952. Španělský filosof José Ortega y Gasset se dokonce otázkou teoretického uchopení fenoménu "současníků" zřejmě začal zabývat již na zlomu 19. a 20. století. U Schlesingera, který svou cyklickou teorii amerických dějin (kolotajících podle něj mezi liberalismem a konzervatismem) formuloval na zlomu 40. a 50. let, hraje ve skutečnosti generační prvek jen podružnou roli.

Stejně jako Schlesinger, také Žarkov hovoří o zhruba třicetiletých generačních cyklech v dějinách své země. Takové podle něj začaly v roce 1926 (definitivní ukončení NEPu a nástup stalinismu), 1956 (kritika kultu osobnosti, částečná liberalizace) a konečně v roce 1986, s nástupem Gorbačova. Další cyklus by však podle této teorie měl již začít zhruba před třemi lety. Žarkov v této souvislosti poukazuje na prodlužování lidského věku jako na údajnou příčinu prodlužování generačního cyklu. Jeho země nicméně zaznamenává průběžný nárůst naděje na dožití, přičemž zdaleka největší pozitivní změny v této oblasti se odehrály počátkem 60. let. Pokud se měl generační cyklus v Rusku někdy prodloužit, pak rozhodně nejspíše v období mezi lety 1956-1986. Což se nestalo.

***

V poslední době v ČR přibývá textů - na ukázku uvedu jeden z nejlepších z pera Standy Bilera ZDE - tematizujících fenomén často povýšeného, vzteklého až zuřivého napadání mladé klimatické aktivistky Grety Thunbergové postaršími příslušníky provincionálního českého establishmentu. Zmiňovaný Biler barvitě popisuje, jak věcná stránka sporu nehraje v podstatě vůbec žádnou roli, protože se řeší Gretin Asperger, plastové nádobí, sendvič ve fólii či otázka, kdo poveze zpátky přes Atlantik jachtu, jíž tam Greta přijela. Téměř vždy se dočkáme osobních útoků na šestnáctiletou Švédku a téměř nikdy racionální debaty o stavu světa, v němž žijeme. Ten se ovšem podle Gretiných "kritiků" ve skutečnosti nijak zásadně měnit nesmí a ani nebude. "Ať už přijde kdokoli s čímkoli, vždy se seběhne padesát našich strejdů, aby dotyčné nebo dotyčnému vysvětlili, proč to nejde" (Biler).

V rámci generačního sporu tedy neprobíhá nějaký spor o fakta, ale o samotnou přípustnost nebo nepřípustnost závažnějších společenských změn. Generace zahleděná do minulosti, trávící typicky volný čas nákupem komunistického retrozboží či poslechem Abby a Michala Davida, už má i beztoho změn posledních třiceti let více než plné zuby - žádné další si rozhodně nepřeje. A pokud už vůbec, musí jít o společenský pohyb směřující hezky rovnou nazpět do minulosti. Jako třeba když profesionální lobbista za jaderné elektrárny hodlá - přesně jako v osmdesátkách - řešit libovolný problém na světě výstavbou ještě většího počtu ekonomicky nerentabilních jaderných elektráren, od nichž se všude po světě upouští. Byť by bylo třeba stokrát exaktně spočítáno, že reálná energetická účinnost takových zařízení je vlastně dosti mizerná ZDE, že reálné uhlíkové emise díky mamutím stavebním pracím a energeticky náročnému obohacování paliva dosahují až 66 g CO2 na kilowatthodinu, tj. více než 6 x vyšší hodnoty než u větrných elektráren ZDE, nemluvě ani o technologicky nedořešeném konci palivového cyklu, jímž zajišťujeme minimálně tisícovce následujících generací zářnou budoucnost s nezvladatelným radioaktivním odpadem.

Agresívní a nevěcné napadání Grety Thunbergové v Česku, včetně vzteklého ohánění se "gretenismem", má jednoznačně podklad ve sporu konzervativní generace s "mladými a neklidnými". A díky tomuto sporu také rozhodně neplatí, že by všem šlo o stejnou věc.

V propasti gretenismu se ovšem nenachází Thunbergová a ti, kdo ji (třeba silně kriticky) se sympatiemi sledují a komentují.

Na dně, rozbiti kognitivně napadrť, leží ti, kdo si na veliký rozdíl od mého strýce ani na okamžik nepřipustili, že na výsluní svých "úspěchů" třeba celý život směřovali společnost do slepé uličky, v níž zanechávají svým nástupcům především nezvladatelný civilizační svinčík, Že vlastně žili pouze "na chov", bez náznaku jakéhokoliv smyslu své animální existence.

2
Vytisknout
10839

Diskuse

Obsah vydání | 20. 9. 2019