“Když si nezachováme zkušenosti, dětství trvá navždy”:

Sametová revoluce po třiceti letech

17. 11. 2019 / Muriel Blaive

 


“Ta země, která byla ze všech nejkomunističtější,” divili se začátkem devadesátých let mezinárodní pozorovatelé, “je teď nejantikomunističtější!” Nedlouho předtím se odehrála sametová revoluce. Čeští disidenti, v čele s Václavem Havlem, okouzlili svět heslem, podle něhož pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí. Ve snaze zajistit, aby revoluce zvítězila, a že je komunismus nenávratně poražen, včetně jeho reformistické varianty, disidenti předložili jediný argument, který je odlišoval od všech ostatních (včetně Slováků): možná jich není zrovna mnoho, ale žádní komunisté to nejsou. Vlastně to byli jediní skuteční odpůrci komunistů. Byli to antikomunisté.



Analytikové se také divili, že tato nejantikomunističtější země ze všech byla také jedinou zemí ve střední Evropě, v níž dál existovala komunistická strana, která trvale v prvních dvou desetiletích antikomunismu získávala ve volbách 10 až 20 procent hlasů. Tato komunistická strana stále ještě funguje a existuje i dnes. Logickým vysvětlením by bylo, že si komunistický režim vytvořil základnu legitimity, jejíž tvrdé jádro se nyní dalo objektivně měřit jako 10 až 20 procent voličů (což, mimochodem, je solidní základna pro diktaturu). Bylo možno argumentovat, že antikomunismus disidentů je právě ospravedlněn touto relativní popularitou komunistů. Z rychlého průzkumu veřejného mínění, které provedlo Občanské fórum v prosinci 1989, vyšlo najevo, že Václava Havla jako potenciálního kandidáta na roli prezidenta si přála jen naprosto zanedbatelná část voličů. Právě proto trvali disidenti na tom, aby nového antikomunistického prezidenta zvolil komunistický parlament a nikoliv lid.

Mezitím se antikomunističtí aktivisté zmocnili výhod skutečnosti, že byli jedinými lidmi, kteří se v roce 1989 octli na správné straně historie - říkám “v roce 1989” a ne “před rokem 1989“, protože mnoho z těchto antikomunistů bylo dobrými komunistickými občany a funkcionáři až do začátku demonstrace dne 17. listopadu. Zmocnili se prominentních postavení v novém státě a tento příhodný antikomunistický narativ jim ospravedlnil, proč by měli zůstat u moci do teď. V čele státu vytvořili Václav Havel a Václav Klaus tandem, který v tomto ohledu fungoval pozoruhodně dobře: Havel chtěl být humanistou, zatímco Klaus chtěl udělat tlustou čáru za minulostí, avšak oba tolerovali narativ antikomunistů, protože oba si z něho odvozovali svou legitimitu. Havel se retrospektivně stal antikomunistickým hrdinou, zatímco Klausovi se úspěšně podařilo zdiskreditovat jako údajné komunisty celou levici všeobecně, a tím jí uštědřil smrtelnou ránu.

Tento český antikomunismus také lichotil národovectví Václava Klause. V době po roce 1989 hovořil Klaus výmluvně o tom, že Češi jsou příliš dobří nejen pro Slováky, ale i pro ostatní střední Evropu: že jsou daleko demokratičtější a daleko ekonomicky rozvinutější než ostatní středoevropské národy a že budou prvním národem, který vstoupí do Evropské unie. Možná jako údajný znak rozvinutější demokracie byl český lustrační zákon nejtvrdší v Evropě: byla ustavena komise, která měla vyšetřovat události z listopadu a z prosince 1989, bylo založeno oddělení policie, které mělo vyšetřovat zločiny předchozího režimu, parlament vyhlásil předchozí režim za ilegální a kriminální, s tajnou podporou pracovníků ministerstva vnitra byl zveřejněn seznam spolupracovníků tajné policie.

Polsko, Maďarsko a Slovensko nebyly podle Klausova názoru tolik úspěšné jako Česká republika. Důkazem toho bylo, že se tam znovu dostali k moci bývalí komunisté jen několik let po pádu komunismu. Česká republika sice byla možná jedinou zemí, která stále měla komunistickou stranu, ale tato strana byla vyloučena z parlamentních koalic a sloužila jako výhodný strašák, který zosobňoval nebezpečí návratu komunismu. Antikomunismus se stal tak politicky korektním narativem, jakým byl jen o několik let předtím komunismus. Antikomunismus byl nyní narativem, který každému téměř jistě zaručil v Praze kariéru novináře, politika či univerzitního profesora.

Ze zpětného pohledu se zeptejme, zda ten antikomunistický narativ způsobil, že přechod České republiky od komunismu byl mimořádně úspěšný:

Byli komunističtí viníci potrestáni? Ne.

Bylo zabráněno oligarchům, aby se zmocnili ekonomiky? Ne.

Zabránilo to korupci? Ne.

Získali lidé pocit, že bylo dosaženo historické spravedlnosti? Ne.

Zmizela komunistická strana z parlamentu? Ne.

Vstoupila Česká republika do EU a do NATO dříve než její polští, maďarští či slovenští sousedi? Ne.

Omluvila se komunistická strana? Vlastně moc ne.

Obdržely oběti dostatečné odškodnění, ať symbolické nebo finanční? Taky vlastně moc ne anebo v každém případě ne dost.

Hlavním důsledkem antikomunismu jako ideologie bylo, že výborně posloužil osobním kariérám antikomunistů v intelektuální sféře. Pokud jde o obyčejné lidi, kteří zažívali v předchozím režimu pocit nespravedlnosti, antikomunismus dál otravoval jejich život nenávistí; co se týče těch občanů, kteří z éry komunismu pocit křivdy neměli, ty antikomunismus jen iritoval, a tito lidé učili své děti, že pravda je jiná - přesně tak, jak to dělali za komunismu. Většina učitelů historie raději nic neriskuje a o komunistické éře neučí vůbec.

Avšak nejškodlivějším dopadem antikomunistického narativu pro soudržnost společnosti je to, že antikomunismus znemožňuje dialog. Loni jeden univerzitní učitel na fakultě sociálních věd v Praze, který je zároveň Slovák, kněz i sociolog, dr. Karol Lovaš, pozval generála Alojze Lorence, posledního šéfa nechvalně známé tajné policie StB, k debatě o událostech ze 17. listopadu 1989. Jako obvykle, strážci antikomunistické ortodoxie se pokusili Lorencovi zabránit, aby promluvil: Fakulta sociálních vět se octla v ohnisku kontroverze a musela se za toto odvážné pozvání veřejně ospravedlňovat. Karol Lovaš se stal terčem vlny útoků na sociálních sítích.

Namísto možnosti nechat Alojze Lorence promluvit a pak rozdrtit jeho argumenty (bylo by to skutečně tak obtížné?) analýza byla nahrazena zuřivostí. Proč je to špatně? Protože emoce budou vždycky sdíleny jen těmi lidmi, kteří už zastávají tentýž názor jako mluvčí. Emoce přesvědčují vždycky jen lidi, kteří jsou už přesvědčeni, a zároveň dělají ještě větší nepřátele z těch, kteří nesouhlasili od samého začátku. Zuřivost není argument. Utvrzuje zemi v rozdělení na navzájem neslučitelné frakce a zabraňuje k tomu, aby mezi nimi došlo k dialogu. Jedinými lidmi, kteří mají prospěch z antikomunistického statu quo, jsou antikomunisté a populisté. Užitečně se navzájem legitimizují: antikomunisté ospravedlňují svou vlastní malou moc a své sociopolitické postavení, populisté (od komunistů až po Zemana a Babiše) ospravedlňují svou existenci tím, že prý představují vůči tomuto establishmentu alternativu. Nikdo z nich nemá zájem o podporu smíření a dialogu: naopak, chtějí tento konfliktní vzorec jen posilovat. Pokud jim dovolíme, aby to dělali, setkáme se znovu za deset dvacet let a nic se za tu dobu nezmění.

Při nedávné debatě na Ústavu pro lidskou vědu (IWM) ve Vídni jsem se zeptala Milana Martina Šimečky a Jiřího Přibáně, kdo mezi Českou republikou a Slovenskem byl při vyrovnávání se s komunistickou minulostí úspěšnější.



Šimečka po úvaze odpověděl, že to byla Česká republika, ale já si myslím, že se mýlí. Navzdory všem nedostatkům ve vývoji Slovenska po roce 1989, včetně nejhroznějšího, loňské vraždy novináře Jána Kuciaka a jeho partnerky Martiny Kušnírové, Slovensko dnes není vězněm svého narativu o minulosti tak, jak je jím Česká republika. Slovensko se posunulo kupředu a dále Českou republiku předstihne, pokud se tam situace brzo nezmění.

Co je tak děsivého na dialogu mezi komunisty, minulými i dnešními, a ostatním národem? Asi to, že by to mohlo vést, tak jak by to mělo vést, k určité formě společenského smíření. Ale kdyby se komunisté omluvili, to neznamená, že je možno popírat populární rysy života za komunismu, k nimž v první řadě patřil silný sociální stát. Má-li společnost komunistům odpustit, neznamená to, že by měla začít přehlížet perzekuce nevinných lidí. Dospět k smíření neznamená zapomínat. Znamená to jít dopředu konstruktivním způsobem a nikoliv zůstávat pořád uprostřed válek z minulosti.

Škody, které struktuře české společnosti napáchal antikomunismus, jsou dobře vyjádřeny (zne)užitím hesla George Santayany, “Ten, kdo nezná svou minulost, je odsouzen ji opakovat.” Používání této citace ve společnosti, které vedlo k zákonu z roku 2007, který vytvořil Ústav pro studium totalitních režimů, činí přesný opak toho, co bychom ve skutečnosti měli dělat, totiž sametovou revoluci a postkomunistické údobí historizovat. Historizovat znamená umístit tyto události do jejich historického kontextu, abychom porozuměli chování aktérů ve společnosti i překážkám, jimž čelili. Zde je příklad, čeho taková kontextualizace umí dosáhnout: v Santayanově knize Život rozumu (1905), předchází před větou “Ten, kdo nezná svou minulost, je odsouzen ji opakovat” toto: “Pokrok, který se zdaleka neskládá ze změny, závisí na tom, co jsme schopni si udržet v paměti. Když je změna absolutní, nezůstává žádná bytost, která by se dokázala zlepšit, a pro možné zlepšení není určen žádný směr: a jestliže si neudržíme v paměti zkušenosti, tak - jako mezi divochy - dětství se stává trvalým.” Ten odstavec má nadpis “Pro pokrok je zapotřebí kontinuity” a ta kapitola “Proměny a trvanlivost v lidské přirozenosti“.

Když to použijeme na současnou Českou republiku, to, co měl Santayana na mysli, je přesným opakem toho, jak je citát z jeho díla dnes v ČR zneužíván: kdybychom ho parafrázovali mohlo by to znít takto: Ten, kdo nezná svou komunistickou minulost, je odsouzen ji opakovat. Ti, kteří se nedokáží poučit z chyb komunistů, z chyb disidentů, a z chyb obyvatelstva před revolucí, během revoluce i po revoluci, jsou odsouzeni k tomu, aby je opakovali. Ti, kteří se nedokáží poučit z chyb masové kolaborace a masové podpory pro populistickou diktaturu (která později oslabila a proměnila se v únavu z té diktatury) se vystavují nebezpečí opakování těchto chyb. Ti, kteří se nedokáží poučit ze zkušenosti, jak lehce se propadla, bez problémů, demokracie v diktaturu - hned dvakrát, v roce 1938 a v roce 1948 - propadnou novému populismu se stejnou lehkostí.

Ten, kdo nepřijme nevyhnutelnou kontinuitu postkomunismu s komunistickým režimem, ten, kdo si nezachová zkušenosti, které mu umožňují osobně se zlepšit, ten, kdo se nedokáže vyrovnat se svým vnitřním komunistou, zůstane v primitivním a barbarském dětství. Santayana požadoval paměť, nikoliv selektivní paměť.

V nedávném rozhovoru pro DeníkN vyjádřil Michael Kocáb dokonale schizofrenii, která nyní v České republice vládne ohledně narativu týkajícího se komunistické minulosti. Na otázku “Máme co oslavovat?” poskytl dvě odpovědi, jednu “politicky korektní” a jednu “rockovou”. Politicky korektní odpovědí je, že jsme získali svobodu a nezávislost, takže, ano, máme co oslavovat. Rocková odpověď zní: “Soudruzi a soudružky, stojí to za hovno.“

Antikomunismus selhal - je nevyšší čas zkusit smíření.

George Santayana, The Life of Reason. The Phases of Human Progress, Volumes One Through Five. Volume One: Reason in Common Sense, New York, 1905, Chapter XII. https://www.gutenberg.org/files/15000/15000-h/15000-h.htm

1
Vytisknout
12889

Diskuse

Obsah vydání | 21. 11. 2019