28. 10. 2016
/
Jan Čulík
čas čtení
3 minuty
Motto:
Chci se s vámi podělit o něco,co se odehrálo u nás v obchodě před pár minutami a co mě totálně dostalo do kolen..., napsala na Facebooku Vanda Dobruská. Sedím si u počítače za pultem, když se otevřou dveře a vejde malinká sotva chodící stařenka. Jdu jí naproti, abych se zeptala,co pro ni můžu udělat, a ona se na mě podívala smutnýma očima plnými studu a zlomeným, tichým hlasem mi řekla, že by mě chtěla požádat, zda bych od ní neodkoupila za 200,-boty. Chvíli jsem na ni nevěřícně koukala a nechápala jsem, jak to myslí,ale vzápětí jsem pochopila... paní začala z kabelky tahat igelitku, ve které byly ochozené boty. Slušně jsem boty odmítla a paní si je začala strkat zpátky do kabelky a přitom jí tekly slzy. To mě nemohlo nechat v klidu, tak jsem se jí zeptala, proč ty boty prodává a ona začala ještě víc plakat a mezi vzlyky říkat, že není žádný žebrák, že se moc stydí, že jen potřebuje prodat ty boty za 200,-. Když jsem jí říkala,ať nepláče, sama jsem měla co dělat abych nezačala brečet já. Nevěděla jsem, co mám říct, co mám dělat, a tak jsem se jí zeptala, proč je potřebuje tak nutně prodat a ona začala klepoucíma se rukama tahat peněženku a z ní vytáhla recept na léky... na léky na které byl doplatek 200,- a ona na ně už neměla... v tu chvíli jsem začala brečet i já.. šla jsem do peněženky a dala jí ty dvě stovky a ona mi začala tahat ty boty,j á jsem jí říkala, že je nechci, že ať si vezme ty peníze a ona, že v žádném případě,že není žádný žebrák, že si je ode mě nemůže jen tak vzít. Nakonec jsem jí přesvědčila.. bylo na ní vidět,jak se stydí, bylo mi jí strašně líto... řekla mi,že jí je 84 let, zemřel jí manžel a ona ze svého a vdovského důchodu zaplatí nájem a má sotva na jídlo.. na léky už nezbývá... pak odešla na tramvaj.. já tady sedím a říkám si, kam jsme se to dostali,že nedokážeme našim seniorům pomoci...
Mezi ekonomickou situací Prahy a ostatních částí republiky je obrovský rozdíl. V polorozpadlých vesnicích v jižních Čechách či na severní Moravě se potácejí jednotlivci, kteří se nevyrovnali s divokým kapitalismem a nedokáží existovat v nynějších nestabilních poměrech. Pražská kavárna to vůbec nechápe.
Samozřejmě, že těžké situace těchto lidí bezostyšně zneužívá svými populistickými bláboly Miloš Zeman, který se snaží falešně vytvářet dojem, že pro tyto lidi něco dělá a že je jejich mluvčí, přestože to není pravda.
Frustrace lidí vyvolává nenávist: vůči Romům, vůči uprchlíkům, vůči cizincům. Teď se znovu objevuje nenávist i vůči Němcům.
Excesy Miloše Zemana by měly přimět myslící lidi v České republice, kterým záleží na tom, aby se země nepropadla do nenávistného autoritářského populismu, aby namísto pouličních protestů proti Zemanovi vyvolali smysluplnou diskusi v zemi o tom, proč jsou lidé frustrovaní, proč se stávají tak lehce obětí Zemanových nesmyslů. Cílem musí být donutit politiky, aby dělali věci pro lidi, aby zdroj frustrace lidí, které systém marginalizuje, byl odstraněn.
Jinak to dopadne špatně.
