Markéta Všelichová: Pokračování příběhů z tureckých věznic

10. 8. 2020


Tohle je Heval Rozerin. Zatímco dívku z předchozího příspěvku, Delal, jsem považovala za svou sestru, Rozerin, ačkoliv je jen o pár let starší než já, byla spíše moji vězeňskou maminkou.

V osmnácti letech se rozhodla připojit k PKK a odejít do hor. Se spoustou ideálů a vírou ve svobodu kurdského národa. V horách strávila jako příslušnice PKK téměř patnáct let. Rozerin se nikdy nezapojila přímo do bojů, jejím úkolem byla koordinace politické činnosti PKK. Tahle holčina je obrovský idealista a pacifista, tak úplně se na bojovnici nehodí. Po letech strávených v horách, během kterých byla naprostá většina jejich přátel zabita tureckými letadly, začala být čím dál tím více frustrována z beznaděje války, kterou jsou Kurdové v Turecku nuceni vést.
 

Nakonec se rozhodla, po téměř patnácti letech, od PKK odejít a žít civilní život. Kvůli tomuto přání se dostala do konfliktu s vedením PKK. Rozerin totiž před lety přísahala doživotní věrnost a příslušnost k PKK. Což není podmínka členství pro každého, nicméně, pokud tento slib složíte a stanete se takzvaným „kadro PKK“, dle pravidel organizace není možné PKK opustit. Rozerin chtěla od PKK odejít v dobrém a dohodnout se, nicméně nebyla pochopena a nakonec musela z hor utéct. Vedení by ji nikdy odejít nedovolilo.

Během bojů v „iráckém“ Bašure Kurdistánu jednoho dne využila příležitosti a vzdala se jednotkám peshmerga. Několik dní strávila coby zajatkyně na policejní stanici, poté byla popuštěna na svobodu. Necelý půl rok žila ve městě Suleymaniye.

Poté se rozhodla vrátit do Turecka, kde chtěla po letech opět žít pohromadě se svou rodinou. Turecko tehdy v rámci jakéhosi pokusu o „národní usmíření“ a příměří s Kurdy slíbilo amnestii a beztrestnost pro všechny, kdo od PKK odejdou a budou se chtít vrátit zpět do Turecka.

Jak to dopadlo? Tak, že Rozerin byla zatčena hned po překročení hranice a odsouzena na více než 300 let. Podobně dopadli všichni ostatní, kdo tureckému státu uvěřili a rozhodli se pro návrat domů.

K těm 300 letům přišla, přestože se nikdy do bojů nezapojila, tak jak je v Turecku běžné. Jak jsem vysvětlovala v případě Delal, prací policie v Turecku není odhalit a zadržet pachatele, prací policie v Turecku je zatknout co nejvíc lidí. Jde opravdu o to „splnění normy“ a „vykázání činnosti“.

Za jednu odpálenou bombu jedním bojovníkem PKK je odsouzeno na doživotí 20-30 dalších lidí. Kteří toho dotyčného někdy potkali, byli s ním v kontaktu, případně se nacházeli na místě výbuchu.

To, co píšu, není nijak přehnané ani nadsazené.

Obvinění a rozsudky jsem viděla na vlastní oči. Ve složce k případu Rozerin bylo například uvedeno. „V roce tom a tom, vybuchla v Širnaku bomba, zemřel jeden turecký voják. Ve stejný týden, kdy došlo výbuchu, se dle jednoho svědectví v Širnaku nacházela i Rozerin. (Pozn. Město má 250 tisíc obyvatel, je velké cca. jako Brno.) Jelikož Rozerín je členkou PKK, lze se důvodně domnívat, že i ona měla s výbuchem něco společného.“

Přesně tolik stačí na odsouzení. Celý spis Rozerin a celé její obvinění a odsouzení je založeno na evidencích tohoto typu „údajně byla viděna na místě, kde o týden později došlo k útoku na turecké vojáky“.

Takovýchto evidencí bylo za léta nahromaděno několik, což ji nakonec vyneslo více než 300 let trestu odnětí svobody.

Znova zdůrazňuji, aniž by se ona sama aktivně do jakéhokoliv boje zapojila. Ona dokonce, z důvodu zranění ramene z dětství nemůže pořádně používat zbraň. Proto ji organizace přidělila politickou činnost…

Když přišla Rozerin k nám na celu, byla na tom hodně psychicky i fyzicky špatně. Měla za sebou poměrně tvrdé výslechy. Nedůvěřovala lidem a bylo pro ni těžké navázat kontakt a takzvaně "zapadnout".

Navíc na ni část spoluvězňů koukala trochu skrz prsty, protože vlastně od PKK odešla, „zradila“.

Při jednom podobném komentáři jsem tehdy všem strašně vynadala a Rozerin se zastala.

Říkám: „Až bude někdo z vás mít za sebou patnáct let v horách, tak někoho suďte. Kdyby každý z Vás udělal pro kurdskou svobodu polovinu toho, co ona, už máme Kurdistán dávno na mapě“.

Možná i proto jsme k sobě s Rozerin našli cestu a ve Vanu z nás byla nerozlučná dvojka. Pro mě znamenala něco mezi vlastní sestrou a matkou. Díky Rozerin jsem se naučila perfektně kurdsky.

Od začátku byla pro mě skvělou učitelkou, dovedla mi vše vysvětlit tak, abych rozuměla, okamžitě mě opravovala, pokud jsem něco vyjádřila nesprávně. Díky ní jsem v kurdštině udělala ohromný pokrok.

Rozerin mi říkala „Xipsi“ (chpší), což kurdsky znamená, prosím pěkně, mládě gazely. Takové pěkné jméno jsem od své vězeňské maminky dostala. 🙂

S Rozerin jsem v kontaktu, před několika týdny se konečně ve vězení vdala. Na svatbu čekala téměř rok. Nejprve ji zabránilo zemětřesení ve městě Elazig, kde byla Rozerin ve vězení. Poté přišla infekce covidu. Nakonec se Rozerin svatby dočkala a, stejně jako Delal, i ona říká, že je teď šťastná……

Ještě jedna zajímavost, k tomuhle příběhu – Rozerin jsem potkala ve Vanu, odkud byla později přestěstěhována do Elazigu.

S Delal jsem se poznala v Izmiru, na úplně opačném konci Turecka.

Později se, jak víte, Delal se kvůli sňatku přestěhovala do Vanu a, kvůli zmíněnému zemětřesení v Elazigu, které poškodilo tamní věznici, se zpět do Vanu.

Dvě osoby, které se nezávisle na sobě staly tak významnými v mém životě, se neskutečnou shodou náhod nakonec sešly ve věznici ve Vanu a tam spolu dnes sdílejí jednu celu…..

Markéta Všelichová
1
Vytisknout
2532

Diskuse

Obsah vydání | 17. 8. 2020