Proč má konflikt s Kremlem třídní rozměr

10. 5. 2021 / Albín Sybera

čas čtení 6 minut

Události okolo informací o zapojení agentů GRU do exploze muničního skladu ve Vrběticích jsou vyobrazovány především v politické a národnostní rovině. Méně čteme o mocenských mechanismech, které drží Putinův režim u moci a možná ještě méně o povaze mocenských mechanismů v České republice, které z této země činí snadný terč oligarchické sítě, která si podmanila současný ruský stát.

 


Jakákoliv analýza společensko-politických jevů, které definují současné Česko, se neobejde bez sledování míry, do jaké si místní oligarchové dokázali vytvarovat český stát pro potřeby svých zájmů, ve kterých se stírají rozdíly mezi obchodem a politikou. Na místě je hovořit spíše o mocenském nexu než o podnikatelích či politicích. Andrej Babiš je přitom spíše jenom symbolickým ztělesněním jedné větve mocenského nexu než postavou, jejíž případný odchod z čela země by na současné situaci něco výrazně změnil.

Kromě vysokého zastoupení v počtu eurových multimilionářů podstatně převyšující ostatní postkomunistické země je dobré si v této souvislosti připomenout sociologické studie na nichž se podílel Daniel Prokop jako třeba ta pro Český rozhlas z r. 2019 „Rozděleni svobodou – česká společnost po 30. letech“. Ta poměrně výstižně ilustruje, že i v tom „širším pojetí elit mluvíme jen o polovině procenta až jednom procentu populace“.

Prokopova studie připomíná Velkou Británii, kde do obdobně vydefinované kategorie spadá 6% populace. Z českého 0,5-1% pak tvoří ještě zanedbatelnější zlomek úzká skupinka miliardářů, která přitom na velikost Česka disponuje obrovskými majetky a vlivem.

Jedním ze zásadních rozměrů vlivu několika super-mocných jedinců na Česko je vlastnická struktura české mediální krajiny. Ta se od roku 2013 až na výjimky smrskla na jména Daniela Křetínského, Patrika Tkáče, Andreje Babiše, Petra Kellnera a Marka Dospivy.

Prakticky od stejného období se Česko soustavně propadá na žebříčku World Press Freedom Index z 13. pozice na současné 40. místo. Tedy řečeno geograficky k zemím, jako je Chorvatsko či Rumunsko, na které se přitom v českém mediálním diskursu často nahlíží svrchu jako na země z dalších přístupových vln do EU.

Důležité je ale také vnímat například mimořádný vliv, který má Daniel Křetínský na legislativu v oblasti odpadového hospodářství (neboli jak silně jde chybné vybírání poplatků z uloženého odpadu na ruku firmám obhospodařující skládky v Česku). Soudní spor, který se společností AVE vede město Čáslav, je stále v této věci světlou výjimkou.

Exekuční legislativa je přes dílčí úpravy (jež minimalistickými krůčky naznačuje, že si čeští zákonodárci uvědomují, jak silně je Česko v této oblasti vzdáleno unijním standardům) dědictvím, na kterém vyrostly společnosti jako Home Credit Petra Kellnera či Profi Credit Davida Berana, a které i dnes, když tyto společnosti pozápadnily své fungování v oblasti spotřebních půjček, anebo omezily aktivity na českém trhu, ovlivňují společnost a politiku v Česku na další roky dopředu.

Zatímco těmto lidem a jejich „geniální“ bezskrupulóznosti a amorálnosti přestalo malé Česko stačit, zanechali za sebou strukturálně oslabenou zemi a celé segmenty paralyzované populace. Jinými slovy, zemi, která se mocenským rozvrstvením více podobá postsovětským zemím než unijním zemím s větší diverzifikací politického a ekonomického vlivu.

Samozřejmě, že vzestup Vladimíra Putina a vybudování kleptokratické sítě klíčových oligarchů v Rusku se odehrálo nezávisle na dění v Česku. Stejně tak vzestup Petra Kellnera či Andreje Babiše se neodehrál z milosti některé z větví ruské mafie, se kterou byl v 90. letech Putin v kontaktu.

Nicméně z obchodních vztahů mezi českými oligarchy a oligarchy a státními podniky ze zemí, kde je státní správa ukořistěna úzkým mocenským okruhem, se lehce stává nástroj k ovlivňování Česka po politické, ale také ekonomické či energetické linii – viz systematické pokusy vyhlásit tendr na Dukovany 2 v současné podobě a snahy o zapojení Rosatomu do projektu.

Možná je klasická Marxova třídní terminologie nedostačující pro adekvátní popis společenských vztahů v digitální éře. Nicméně i tak vystihuje skutečnost, že iliberální politika je významově prázdným pojítkem pro snahy úzkého okruhu mocenských elit vzájemně si pomáhat při uzurpaci politické a hospodářské kontroly na úrovni národních států.

Chování velké části oligarchických elit má tak obdobný dopad na českou společnost, jakou má vláda putinovské kliky na tu ruskou. Výsledek je iracionální lpění na obrysech světa, který při nejlepší snaze připomíná 70. léta minulého století.

V horším případě ale připomíná rozklad předindustriálních státních entit založených na spolupráci lokálních šlechticů-zbojníků a vynucování si „pořádku“ v jimi spravovaných državách. Ostatně dnešní Čečensko Ramzana Kadyrova je takovou državou založenou na násilnému vynucování si moci mafiánem-hrdlořezem loajálním vůči vládci Kremlu, který sám trpí chorobnou představou, že je jakýmsi pokračovatelem imperiální carské linie.

Samozřejmě, že mezi fungováním Česka a Čečenska jsou naštěstí stále zásadní rozdíly. Míra zkorumpovanosti, zaslepenosti a patologického ohýbání zákonů, či přímo výroba zákonů na míru šlechtě digitální modernity, jako je v Česku feudálně laděný exekuční řád, ale vytváří společensko-politický regres, či přímo formu oligopolie, která ty rozdíly systematicky snižuje.

2
Vytisknout
9734

Diskuse

Obsah vydání | 13. 5. 2021