Mají rodiče právo rozhodovat o očkování svých dětí?

1. 7. 2021 / Kateřina Paříková

čas čtení 10 minut

Foto: Robert Whitehead, Wikimedia Commons. Licence: Creative Commons Attribution 2.0

V mediálním prostoru nyní v souvislosti s očkováním proti covidu rezonuje bujará debata, zda se má dítě rozhodovat o očkování samo, a jak moc by do tohoto rozhodování měl zasahovat rodič. Tato problematika je na stole už dlouho, a to v souvislosti s obecným státním systémem povinného očkování, jehož nedodržení staví jeho odpůrce do problémů se začleňováním dětí do kolektivu nebo dokonce do problémů se zanedbáním zdravotní péče dětí s krutými následky pro celou rodinu. Abychom mohli více porozumět tomu, co se děje kolem nás, musíme nutně začít uvnitř sebe sama.

Kde je ono jádro pudla?

Pokud se touto problematikou chceme zabývat dopodrobna, což je na místě, pokud se má tato věc vyřešit s pozitivním výsledkem nejen pro daného jedince, ale i pro celou společnost, které jsme všichni bez výjimek součástí, a každý máme jako jedinec odpovědnost za situaci ve společnosti, potom je bezpodmínečně nutné si uvědomit své individuální schopnosti jednotlivým problematikám v dostatečné hloubce porozumět. Bohužel je však každá jednotlivá problematika provázána s dalšími a ona dostatečná hloubka je pro běžného člověka mnohdy nedosažitelná. Co tedy s tím? Jak se zorientovat?

Emocionalita a racionalita v nás

Naše osobnost je řízena dvěma základními složkami – emocionalitou a racionalitou. Nelze jednu stavět na druhou, každá má nezastupitelný význam v konkrétních situacích našich životů a jedině jejich vzájemná rovnováha může vést ke správným složitějším rozhodnutím. Naše emocionalita bývá často o něco napřed, ovlivněna mnohdy intuicí, což má z evolučního hlediska ochranný význam, a intuici není nikdy dobré podcenit (jinak nás někdo či něco taky může "sežrat" dříve, než si to opožděná racionalita uvědomí a zpracuje). Je ale nutné emocionalitu podrobovat racionálním úvahám, abychom došli pochopení a mohli se posunout správným směrem. Jenže ona správná racionální analýza vyžaduje dostatek správných informací, a to je onen kámen úrazu, neboť je prostě většinou v těch nejzákladnějších individuálních, společenských i vědeckých oblastech postrádáme. Jako nejbolestivější pro zdravé fungování společnosti spatřuji absenci vzdělání v oblastech individuální psychiky, výchovy dětí, společenských – sociálních mechanismů i fungování institucí svázaných s vědeckou prací. Důvod je zřejmý – toto zanedbání nutného penza vzdělání začíná již v útlém dětství, kdy jsou nám vnucovány zažité a bohužel dle mého názoru většinou škodlivé stereotypy. A u toho to vše začíná i končí. Nezdravé nahlížení na vlastní sebehodnotu (ať už podceňovanou či přeceňovanou) vede nezbytně k oné snadné manipulovatelnosti – ať už individuální či stádové. A ke strachu a nedůvěře s tím spojené. A k bludnému kruhu neustále se opakujících chyb.

Touhy, strach a nedůvěra - hybné mechanismy všeho negativního kolem nás

V zásadě všechny tři výše uvedené termíny jsou naší přirozenou součástí a ve zdravé míře nám pomáhají. Ale těžko najít v našem současném systému – jehož prioritou není jedinec, ani společnost, ale profit procenta psychopatů zneužívajících ostatní – jedince se zdravou mírou tužeb, strachů, (ne)důvěry, sebehodnoty i osobní pokory. To vše se odráží ve všech našich individuálních postojích a rozhodnutích: vede k nevraživosti vůči rozdílům kterékoliv úrovně, k tvorbě sociálních bublin, falešným pocitům vlastní správnosti i nadřazenosti, mnohdy oprávněnou nedůvěrou v instituce, a ve finále k revolucím i válkám. Rozbušky všech společenských problémů začínají uvnitř základní společenské jednotky - uvnitř konkrétního jedince.

Nemoci - regulační mechanismy přírody

Parazité jsou součástí evoluce. Souboj parazit – hostitel je válkou, ve které nejde o to porazit nepřítele, ale naopak se s ním naučit žít – vzájemně si prospívat. Mnozí střevní parazité sžilí s našimi střevy nás chrání před invazí nových "cizáků" a není od věci zmínit, že naše střeva jsou kvůli našim kulturním zvykům a ničení životního prostředí o tyto prospěšné parazity ochuzována, což se ukazuje pro naši imunitu jako nežádoucí – imunita nemá s čím bojovat, a tak se může obrátit proti vlastnímu tělu a samozřejmě je více náchylná na neúměrnou zátěž způsobenou novými parazity, které nezná – musí s nimi bojovat, než dojde k onomu "sžití". Tady to vypadá krásně idylicky – jako bychom se nepotřebovali chránit, neboť příroda má mechanismy, jak nastavovat rovnováhu. Proč hygiena, proč vakcinace, že? Jenže ono to tak jednoduché není – naopak to v evoluci často danému druhu nevyjde a vymře (třeba z důvodu, kdy si "hloupý" parazit hostitele vyhubí), a nahradí ho druh jiný (kdy onen parazit toho "šťastlivce" již nevyhubí). Stejně jako ne každá žena přežije porod a ne každé dítě se narodí zdravé. Příroda nejede v režimu "jedince", ale v režimu "uspěj, či vymři".

A zde se dostáváme ke správnému vyhodnocování rizik v rámci našeho strachu z neznámého, i strachu ze známého díky prožitým zkušenostem – individuálním i kolektivním, současným i historickým. Zamyslíme-li se nad faktem, že existují zhoubné nemoci se skutečně genocidním potenciálem (a historie i současnost je jich plná), a že máme možnost se proti nim chránit a chráníme stejným způsobem i zvířata – tedy i očkováním, které historicky prokazuje mnohem více pozitiv než negativ, myslím, že nám to pomůže se i správně rozhodovat tam, kde nemáme šanci porozumět složité problematice do hloubky.

Nezapomínejme, že schopnost se chránit nevyužívají pouze lidé, ale je to běžnou a nutnou součástí života rostlin i živočichů. Živočichové jsou přitom prokazatelně schopni se učit a předávat si nabyté zkušenosti, které se přemění v kulturní vzorce předávané z generace na generaci. Například primáti si natírají srst některými rostlinami pro prevenci před hmyzem a dalšími ektoparazity či při léčbě zánětů kůže. Nemocná zvířata pojídají konkrétní rostliny či živočichy, které se naučila používat k léčbě nebo i proti bolesti. Zvířata vyhodnocují rizika a zbytečně neriskují - například při brodění přes vodní toky si zvířata vybírají brody s nižší hloubkou, slabším proudem i nižším výskytem číhajících predátorů. Migrační trasy řídí nejzkušenější jedinec, který tyto trasy dokáže měnit dle nové situace.

Racionálně uvažovat, vyhodnocovat rizika i profit na základě zkušeností – ať už individuálně nově nabytých nebo jako součást kultury druhu – dokáží tedy jak lidé, tak živočichové. A nikdy nic nového není jisté. Vše nové je skokem do neznáma. A bez skoku do neznáma s určitou mírou vždy vyplývajícího rizika se nedá posunout vpřed a mnohdy ani přežít. A to je podstatou evoluce – ne pouze pasivně a mechanicky řízené, ale naopak i přímo aktivně ovlivněné živými bytostmi na základě jejich individuálních rozhodnutí, ze kterých následně profitují i ostatní.

Nikdy není chyba se mýlit. Ale vždy je obrovskou chybou být slepě přesvědčen o své pravdě.

Je nutné se zdravě zamyslet nad hodnotou a právy života. Nikdo není z principu vlastníkem života toho druhého. Nikdo nemá větší právo žít než kdokoliv jiný. Nikdo nemá právo ohrožovat život druhého. Nikdo nemá z podstaty právo rozhodovat za druhé. Rodič tudíž není vlastníkem dítěte, aby rozhodoval o jeho zdraví, o jeho kariéře či výběru partnera. V oblasti očkování dostává dítě de facto stejné informace, ať už o covidu nebo dalších infekčních nemocech, kterým v důsledku vlastně vůbec nemá šanci porozumět do hloubky stejně jako rodič nebo třeba chirurg. Navíc dítě se často nechce nechat očkovat i z pouhého strachu z jehly (a není to pouze dítě mající strach ze zdravotních zákroků, který může paralyzovat racionální uvažování), neboť jiné důsledky v nízkém věku nemá možnost chápat.

Pokud se ale skutečně ukazuje napříč historií, že vakcinace daleko více pomáhá, než škodí, že poskytuje kolektivní ochranu i těm, kdo se z nějakého důvodu očkovat nemohou, je myslím skutečně racionální uvažovat ve smyslu "má to smysl se chránit všude tam, kde se objeví nový či staronový nebezpečný "cizák" mající prokázanou sílu zabíjet". Vše nové, i nová vakcína, co nám život přináší a čemu musíme čelit, vždy bude skokem do neznáma. Strach pomáhá, ale i ničí. Zkusme se zamyslet a snažit se o "zdravý strach". Jako lidé máme technologie, díky kterým můžeme pomáhat sobě i přírodě. Máme mnohem větší možnosti i potenciál dokázat úžasné věci než všechny bytosti této planety. A i když si ve zdravé pokoře musíme přiznat, že nikdy nebudeme vědět vše, otevřené oči, mysl i srdce nám pomohou se správně rozhodnout téměř vždy.

 

Zdroj:

https://www.nature.com/articles/s41598-017-16621-w 

 

-1
Vytisknout
3022

Diskuse

Obsah vydání | 8. 7. 2021