Jak Putin dotlačil Finsko do NATO

20. 5. 2022

čas čtení 5 minut
Skutečnost, že Finsko a Švédsko se chystají vstoupit do NATO, je ještě pozoruhodnější, než vykresluje mnohá média. Nejen, že obě země udržovaly po mnoho desetiletí důslednou neutralitu, ale – zejména Finsko – činily tak pod tlakem Moskvy, upozorňuje Fred Kaplan.

Během studené války byl vytvořen termín "finlandizace" pro popis nominálně nezávislé země, jejíž zahraniční (a do jisté míry i domácí) politika byla diktována sousední velmocí.

V 70. letech 20. století, kdy západní Německo vedlo v navazování přátelských vztahů se Sovětským svazem, se někteří američtí představitelé obávali, že Moskva využije vstřícnosti a "finlandizuje" našeho spojence v přední linii ve sporu mezi Východem a Západem. Ještě před několika měsíci, když Vladimir Putin obklíčil Ukrajinu vojenskými silami, někteří navrhovali finlandizaci jako způsob, jak odvrátit invazi.

To je důvod, proč se na seznamu nepravděpodobných událostí v této éře umisťuje tak vysoko, že Finsko – spolu se svým neutrálním sousedem, Švédskem – je připraveno připojit se nejen k nejmocnější vojenské alianci na světě, ale i k alianci, jejíž hlavní cílem je potlačit ruskou agresi.

Impulsem tohoto kroku je Putinova invaze na Ukrajinu. Žádost o členství v NATO před 24. únorem tohoto roku nebyla na seznamu úkolů žádného finského nebo švédského politika; ani tato myšlenka nelákala většinu jejich populace, jako je tomu nyní.

Posun však není úplně náhlý. V roce 1995 vstoupily oba státy (spolu s Rakouskem, druhou baštou neutrality) do Evropské unie. V té době se také připojily k Partnerství pro mír, programu navrženému prezidentem Billem Clintonem, aby pomohl bývalým národům sovětského bloku – stejně jako neutrálním mocnostem – integrovat se se Západem prostřednictvím svobodných trhů a demokratických institucí. Ačkoli program nebyl vojenskou aliancí, jedna z jeho větví také těmto zemím pomohla s reformou ozbrojených sil – což mimo jiné znamenalo nákup a výcvik se stejnými zbraněmi, které kupovaly a používaly země NATO.

Ivo Daalder, první velvyslanec prezidenta Baracka Obamy v NATO, připomíná, že v době, kdy v roce 2009 nastoupil do úřadu, se Finsko a Švédsko "velmi dobře orientovaly" ve standardech a postupech NATO – což je jedna z klíčových kvalifikací, kterou musí uchazeči splnit k získání vstupu do aliance. Nasadily vojáky do Kosova a Afghánistánu; Švédsko dokonce poskytlo zpravodajské informace a sledování operace NATO v Libyi v roce 2011.

Přesto neměly chuť vstoupit do NATO. A to navzdory skutečnosti, že nejkřiklavější dny finlandizace skončily se studenou válkou: Žádný ruský vůdce pak už neměl páku k ovlivnění zahraniční politiky Finska nebo Švédska a obě země ušly dlouhou cestu k tomu, aby se staly plnohodnotnými Zápaďany. Finsko však sdílelo (a stále sdílí) 1 300 km dlouhou hranici s Ruskem; jeho lídři si byli dobře vědomi toho, že ruské jednotky mohou tuto hranici překročit s malými obtížemi; a chápali výhody udržení této hranice stabilní – neprovokovat kremelského vůdce nebo ho nenutit cítit se obklíčený.

To nebyla žádná abstraktní záležitost. V listopadu 1939, tři měsíce po vypuknutí 2. světové války, Sovětský svaz napadl Finsko. Finové odolávali déle než tři měsíce a bojovali proti sovětským tankům pomocí taktiky ze zálohy (kterou někteří považují za předchůdce dnešní taktiky Ukrajiny). "Zimní válka", jak se tomu říkalo, skončila smlouvou, která dala Rusku 10 procent finské půdy výměnou za záruky finského území. Tato dohoda – která kodifikovala směs vzájemného zájmu, pochybovačnosti a respektu – znamenala začátek finlandizace.

Následujících 80 let měli Finové a Švédové tendenci respektovat ruské bezpečnostní zájmy, jak je definoval Kreml, i když vstoupili do všech západních institucí kromě NATO – nejzávaznější aliance – a vyhýbali se tomu ze dvou důvodů: Věděli, že to podnítí kremelskou paranoiu; a nemysleli si, že potřebují ochranu NATO, dokud vztahy s Kremlem zůstanou klidné.

Putinova invaze na Ukrajinu to všechno změnila. Odhalila zanícenou paranoiu v Kremlu a vzhledem k samotné geografické realitě to Finy a Švédy přimělo uvědomit si, že by přece jen mohli použít určitou ochranu – zejména článek 5 Severoatlantické smlouvy, který zavazuje členy považovat útok na jednoho za útok na všechny.

Začlenění Finska a Švédska by také výrazně pomohlo NATO, posílilo by obranu Estonska, Lotyšska a Litvy – nejmenších a nejzranitelnějších členů aliance – ze severu a přes Baltské moře.

Bez ohledu na to, jak dlouho Putin vydrží nebo jaký typ vůdce po něm nastoupí, jeho funkční období – dvě desetiletí rádoby silného muže nostalgického po impériu – bude pravděpodobně považováno za katastrofu pro ruskou bezpečnost, nejprudší neúspěch od rozpadu Sovětského svazu. Vzhledem k historii mezi obou zemí je vhodné, že sázky zvyšuje právě Finsko.

Zdroj v angličtině: ZDE

0
Vytisknout
2408

Diskuse

Obsah vydání | 24. 5. 2022