Eliášův vrah zpoza psacího stolu – Edvard Beneš

2. 6. 2022 / Tomáš Krystlík

čas čtení 10 minut
Smrt generála Aloise Eliáše, předsedy protektorátní vlády, souvisí s atentátem na Heydricha jen okrajově – byl za heydrichiády popraven za něco, co s atentátem nesouviselo. Důvody, které vedly k jeho zatčení, k odsouzení k smrti za napomáhání nepříteli a k smrti, jsou navýsost pozoruhodné, o jeho popravu se přičinil měrou zcela nejvyšší samotný Edvard Beneš. Přímý důkaz sice chybí, ale indicie vylučují, že by Beneš nebyl viníkem, Eliášovým vrahem zpoza psacího stolu.

 

Eliáš se přes svou vládní funkci zapojil do českého odboje s plným vědomím, že ho to dříve nebo později bude stát život. Reichsprotektor Konstantin von Neurath, německý diplomat staré školy, taktéž svobodný zednář jako Eliáš, se ho zřejmě snažil, v rámci svých možností, chránit (tajně, protože svobodní zednáři byli jak v Německu, tak i v protektorátu zakázáni). Eliáš dával najevo svůj despekt k německé okupační moci také tím, že s protektorem von Neurath mluvil i při oficiálních příležitostech, ač znal velmi dobře německy, výhradně francouzsky, řečí diplomatů

Ministerský předseda Eliáš a další členové protektorátní vlády s vědomím prezidenta Háchy udržovali od počátku s Benešem a Československým národním výborem v Paříži styky [Brandes 1999]. Dva dny po přepadení SSSR, 24. 6. 1941, ale poslal Edvard Beneš prezidentu Emilu Háchovi a předsedovi vlády Eliášovi zprávu, kde žádal protektorátní vládu, aby „pomohla vyvolat situaci, kdy by prezident (Hácha) mohl odejít“ [Kalvoda 1999]. „Lepší je, bude-li eventuelně přizvána k vedení ta nejhorší pakáž jako v Chorvatsku, anebo bude-li protektorát a autonomie vůbec zrušena.“ V červenci 1941 posílá do Prahy další vzkaz: „Bude nutné, abyste tím (demisí) hrozili a eventuálně to provedli. Kdyby vám chtěli ukládat nová břemena a nemohli byste tomu zabránit, je lépe odejít.“ [Gebhart – Kuklík 2007] Demitovat by ale znamenalo otevřené vypovězení spolupráce Čechů s Říší. Přes Benešovo naléhání protektorátní vláda a prezident tak neučinili, oprávněně se obávajíce, že by to vedlo k podstatnému zhoršení postavení Čechů v Německé říši a k represím, kterým by odstoupivší protektorátní vláda a prezident již nemohli čelit.

Gestapo již předtím Eliáše podezíralo ze spolupráce s československými exilovými činiteli v Londýně, protože Československý národní výbor ve francouzském hlavním městě – založený a řízený Benešem, vydávající se neoprávněně za nejvyššího představitele československé moci, přičemž Francie Československý národní výbor nikdy neuznala, pro ni byl nejvyšší představitel ČSR velvyslanec Štefan Osuský – tam trestuhodně při evakuaci z Paříže zanechal část svého archivu a to i s Eliášovými depešemi do Paříže, který padl do rukou Němců. Otázku, zda ony depeše tam nebyly na pokyn Beneše už tehdy záměrně zanechány spolu ve směsi s jinými dokumenty, aby byl Eliáš kompromitován, nelze zodpovědět. Vyberte si.

Beneš se, když protektorátní prezident a vláda na jeho pokyn neodstoupili, ocitl v nepříjemné situaci, protože předtím ujišťoval zcela lživě, ba velkohubě britskou vládu, že vláda v Praze se plně řídí jeho pokyny (!), čímž směřoval k diplomatickému uznání své provizorní exilové vlády v Londýně za stálou, o což enormně usiloval, protože jak britská, tak americká vláda se k uznání de iure Beneše jako prezidenta a jeho vlády od počátku stavěly vysloveně záporně, neuznávaly teorii kontinuity Benešova prezidentství – vždyť přece abdikoval a Češi měli za prezidenta Háchu a svou, protektorátní vládu, Slováci také svou vlastní, slovenskou! Demisí protektorátní vlády a prezidenta v Praze by se tak Beneš a jeho vláda v Londýně stali jedinými zástupci Čechů, stejně jako ostatní již plně uznané exilové vlády okupovaných zemí ve Velké Británii. To byl hlavní účel Benešova naléhání, existence „nadbytečné“ slovenské vlády by se už nějak zaobalila. Odmítnutím zachovat se podle Benešova pokynu se protektorátní vláda a prezident Hácha přeměnili v očích Beneše ve zrádce [Kalvoda 1999].

Pro generála Eliáše to mělo během několika měsíců fatální následky, protože se mu, byť svobodozednářskému bratru, Beneš ještě za války pomstil. Na Háchu a ostatní členy protektorátní vlády dopadla Benešova msta až po válce. Hácha, na konci války již dementní, byl hned po jejím skončení zatčen a zemřel bezmocný nakonec v pankrácké vězeňské nemocnici. Na Háchu, ležícího bezmocně na nemocničním lůžku, močili z ochozu bachaři i vězni. Většina členů protektorátní vlády byla po válce odsouzena na doživotí nebo k dlouhým trestům na svobodě.

Beneš nezapomněl ani na své dřívější politické kontrahenty z jiných stran, nechal odsoudit do vězení za spolupráci s nacisty například i Rudolfa Berana, Jiřího Stříbrného a Radolu Gajdu navzdory nevyvratitelnému faktu, že se všichni po vzniku protektorátu zcela stáhli do soukromí, skončili s jakoukoli politickou činností a s Němci nespolupracovali.

Eliáš byl označen krycím jménem Judas (Jidáš) a pomocí zfalšovaných podkladů vyrobených skupinou odborníků britské zpravodajské služby v oddělení M předhozen Benešem Gestapu – zhotovily se tři kompromitující dopisy adresované Judasovi jistou jeho milenkou Annou, která nikdy neexistovala, a postupně odeslány Eliášovi z Chile [Kalvoda 1999, Stevenson]. Dopisy Judasovi byly podle připravených návrhů přepsány v New Yorku dívkou slovenského původu. Přesvědčivě zmínkami o reáliích dokazovaly, že údajná Anna je obeznámená s podrobnostmi z Eliášova osobního života. Papír, na kterém byly dopisy napsány, obálky byly zhotoveny podle vzorků papíru používaného v Chile odborníky v kanadském papírenském průmyslu, aniž by jim byly poskytnuty bližší informace, než byly pro jejich úkol nezbytné. I inkoust měl chilské složení. Dopisy byly převezeny do Chile k odeslání místní poštou [Stevenson].

Do akce byly podle Williama Stevensona zapojeny nejvýše tři osoby seznámené s pravou identitou Judase. Že jednou z nich musel být Edvard Beneš, i když Stevenson nikoho jménem neuvádí, je nasnadě, protože jen Beneš měl onu možnost požádat Brity o spolupráci při jeho poslání na smrt. Teoreticky tak mohli učinit i František Moravec nebo Sergěj Ingr i za zády Beneše, jenže Britové by takovou akci nezapomněli ještě před realizací projednat s Benešem už jen kvůli tomu, že měl být zlikvidován jeden z nejvyšších představitelů protektorátní vlády.

Beneš tedy s jistotou o akci proti Judasovi musel vědět, znát jeho totožnost. Když akci proti proti Judasovi neodvolal, tak ji zcela jistě schválil. Zda ji inicioval jako první, nelze dokázat, měl ale možnost ji zarazit. Největší vinu za vraždu Eliáše nese bezpochyby hlavně Edvard Beneš.

Poznámka. Obdobným mechanismem musel též Beneš předem vědět, že českoslovenští parašutisté vysazení do protektorátu jako britští vojáci mají za úkol zabít Heydricha, případně Emanuela Moravce, byť všem, zejména po válce, vždy tvrdil opak.

W. Stevenson se ve své knize domnívá, že později odvolaný protektor von Neurath si vybudoval dobré vztahy k protektorátní vládě. Vzhledem ke svobodnému zednářství Eliášovu a Neurathovu je to dost pravděpodobné. Podle Stevensona dobrý vztah k protektorovi vadil domácímu odboji, který se domníval, že jeho úsilí je kolaboranty ve vládě podkopáváno, takže se po výměně protektora a příjezdu R. Heydricha do protektorátu rozhodl zabít jednoho kolaboranta-člena vlády, který dostal krycí jméno Judas [Stevenson]. Jenže účast domácího odboje na odstraňování Eliáše je vyloučena, protože domácí odboj neměl možnost zatáhnout do této složité likvidační akce britskou tajnou službu.

Němci dopisy od Anny Eliášovi zachytili, což byl jediný účel výroby těchto falz. Po prozkoumání oněch dopisů přicházejících ze Santiaga de Chile nabylo Gestapo přesvědčení, že generál Eliáš udržuje tajnou komunikaci s nepřáteli Německa – v Chile se nacházela a dodnes nachází silná německá menšina. Dopisy totiž obsahovaly fráze a čísla v otevřené řeči, které bylo možné považovat za kódy. Například: „Otec ve středu 17. chytil 75 ryb. Bratr nebyl v pořádku, ale chytil jich 82.“ „Pečuj o značky a nedělej nic s polskými złotými." „Pletla jsem Karlovi svetr s použitím 14 přaden vlny každým o 60 stopách, i když dvě měla jen 28 stop“. Když byl Eliáš Gestapem vyslýchán, co tyto věty znamenají, nedokázal jejich smysl vysvětlit. Podle Gestapa byly ale důkazem, že komunikuje s nepřítelem v otevřeném kódu [Kalvoda 1999, Stevenson].

Při výsleších Eliáš popřel, že by nějakou Annu nebo osobu se za ni vydávající znal. Gestapo mu nevěřilo, protože Anna psala i o takových detailech z jeho života jako o zvycích jeho bývalé manželky nebo o okolnostech neobvyklé smrti jeho bratra [Kalvoda 1999, Stevenson]. A jsme opět u otázky, odkud by to Britové sami mohli znát.

1. 10. 1941 odsoudil nacistický lidový soudní dvůr Eliáše za napomáhání nepříteli k trestu smrti. Nebyl popraven hned, za druhé heydrichiády, 19. 6. 1942 ho zastřelili na přímý Hitlerův příkaz. Beneš se pomstil.

Zdroje:

Brandes, Detlef: Die Tschechen unter deutschem Protektorat. Teil I, II. R. Oldenbourg, München, 1969, 1975; česky: Češi pod německým protektorátem. Okupační politika, kolaborace a odboj 1939–1945. Prostor, Praha 1999

Gebhart, Jan; Kuklík, Jan: Velké dějiny zemí Koruny české XV. b. Paseka, Praha 2007

Kalvoda, Josef: Role Československa v sovětské strategii. Dílo, Kladno 1999

Stevenson, William: A Man Called Intrepid. Lyons Press, Toronto 2000



3
Vytisknout
7444

Diskuse

Obsah vydání | 7. 6. 2022