Jsme v háji. Státy a banky neberou klimatickou krizi vážně. Řeší totiž jen několik nadcházejících let

13. 6. 2022

čas čtení 7 minut
foto: současná vedra v USA

Proč si bankéři zacpávajíí uši před "klimatickými blázny", kteří mluví o konci světa?
Chvástání jednoho bankovního investora dává nahlédnout do krátkodobého pohledu bank na ekologickou krizi
"Co se stane s planetou v sedmém roce od nynějška, to je pro náš úvěrový rámec vlastně irelevantní."
 

Pokud si budoucnost pamatuje nějakého firemního padoucha z roku 2022, bude to Stuart Kirk, píše Nick Cohen. Satiricky titulovaný šéf "odpovědného investování" v bance HSBC vypadá přesně: vyholená hlava, přísně zastřižený plnovous, tvrdé, ostré oči. Jako všichni nejlepší padouši jsou i bankéřovy argumenty zákeřně přitažlivé.

"Vždycky se najde nějaký blázen, který mi vypráví o konci světa," řekl na konferenci Financial Times Moral Money  (Morální peníze) - a ani tento název jsem si nevymyslel, píše autor.  "Koho zajímá, že Miami bude za sto let šest metrů pod vodou? Amsterdam je šest metrů pod vodou už celou věčnost a je to opravdu pěkné místo."

 

Všimněte si úhledného dvojkroku, který Stuart Kirk předvádí. Na jedné straně o katastrofě mluví jen "blázni", i když do řad bláznů patří i OSN a všichni seriózní klimatologové. Když se ale ukáže, že blázni jsou všechno jiné než blázni, Kirk změní postoj a ujistí vás, že si klimatickou změnu užijeme, stejně jako si Amsterdamci užívají své kavárny u kanálů. A když to nepůjde? Stejně budeme za sto let všichni mrtví, tak koho to sakra zajímá.

Kirkovu tirádu autor vítá, protože formuloval to, co si většina vlád zřejmě  podvědomě myslí. Ani jedna země nesplnila sliby, které dala na loňském summitu Cop26 v Glasgow.

Britská vláda se ani jednou nezmínila o zateplování britských domů. (Co česká?) Toto opomenutí je  součástí určitého vzorce. Vláda se v žádném svém nedávném prohlášení nezavázala ke zlepšení naší energetické odolnosti. Naše závislost na ropě a plynu financuje despotické režimy od Ruska po Saúdskou Arábii. Jejich emise přispívají ke katastrofálním změnám klimatu. Rostoucí náklady na pohonné hmoty snižují příjmy milionů lidí. A přesto se nic neděje.

Mnoho plánů na dosažení nulové spotřeby je  buď utopických - technologie nejsou k dispozici - nebo jsou  příliš drahé, než aby je voliči unesli. Naproti tomu zateplování domů je skutečně populární. Snížilo by účty za vytápění na polovinu a přineslo by občanům hmatatelné výhody. Strach ministerstva financí z krátkodobých nákladů částečně vysvětluje paralýzu politiky.  Ve světě však panuje hlubší intelektuální zmatek, který má blíže ke Kirkově zjevné samolibosti než ke strachu.

Většina studií o nevědomosti se soustřeďuje na voliče, proti nimž  vystupují intelektuálové: na brexitéry, na stoupence Donalda Tru,pa  a podobně. Klimatické změny však kladou těžké otázky o neadekvátním myšlení vysoce vzdělaných technokratů v bohatých společnostech.

Zelení ekonomové se snaží vysvětlit, proč americký Federální rezervní systém, Evropská centrální banka (ECB) a Bank of England odmítají považovat změnu klimatu za systémové riziko pro finanční systém. Chtěli, aby centrální banky zavedly kapitálové požadavky v poměru jedna ku jedné pro úvěry společnostem využívajícím fosilní paliva. Čím více rizikového kapitálu je banka povinna držet, tím menší zisk z půjčky má. Tváří v tvář trestající regulační zátěži by banky připravily znečišťující společnosti o zdroje tím, že by se rozhodly půjčovat jinde.

Není to tak, že by byl projekt odmítnut jako příliš radikální. Bank of England a Federální rezervní systém vzaly nebezpečí klimatického "Lehmanova momentu" vážně. Isabel Schnabelová, členka Výkonné rady ECB, psala o tom, že klimatické změny způsobují inflaci, zvyšují měnové riziko a zesilují volatilitu, protože extrémní počasí a masové utrpení přinášejí své nevyhnutelné ekonomické důsledky. Přesto všichni odmítli jednat. Bank of England nabídla demokratickou námitku, že "způsob řešení příčin změny klimatu je věcí rozhodnutí vlád a parlamentů, nikoli finančních regulátorů". Podařilo se jí však pouze vyvolat zřejmou následnou otázku: Proč tedy demokraticky odpovědné vlády neřídí banky, aby se zabývaly změnou klimatu?

Neexistují žádné klimatické ekvivalenty zvýšení úrokových sazeb, které by nás vrátily do snesitelné rovnováhy.

James Vaccaro z Climate Safe Lending Network říká, že ani intelektuálně nejzdatnější centrální bankéři nechápou rozdíl mezi krizí a kolapsem. Nebo pokud to teoreticky chápou, jsou příliš omezeni zavedenými způsoby myšlení, než aby na základě svých znalostí jednali.

Hospodářská krize způsobená inflací, ruským militarismem nebo covidem může být zničující. Svět utrpí ztráty a škody. Z ekonomického hlediska však existuje "druhá strana", kam se dostaneme, jakmile krize pomine a my se vrátíme k určitému typu normality.

Kolaps nemá žádnou druhou stranu. Mezivládní panel pro změnu klimatu (IPCC) hovoří o rychlém zrychlení směrem ke kolapsu. Je vidět, že se blíží, když vidíme monstrózní vlnu veder v Indii a požáry na Sibiři. Jakmile se průměrná globální teplota zvýší nad 1,5 °C, "odumírání stromů, vysychání rašelinišť, tání permafrostu a další samoposilující zpětné vazby uvolní další emise uhlíku, což oteplování dále zesílí. Vznikne zpětná vazba. Klimatické změny se roztočí do spirály, kterou lidstvo nedokáže ovlivnit.

Ekonomové, stejně jako mnozí z nás, jsou často být otroky minulosti. Myslíme si, že se můžeme podívat zpět do budoucnosti. Co se stalo, když naposledy došlo k pozemní válce ve východní Evropě? Jak dopadli předchozí konzervativní premiéři po neúspěšném hlasování o důvěře? I v těch  nejlepších dobách je minulost nespolehlivým průvodcem, ale neposkytuje nám žádné vodítko pro naši environmentální budoucnost. Rizikoví manažeři poukazují na to, že když například Evropský orgán pro bankovnictví tvrdí, že důkazů o tom, že změna klimatu způsobuje hospodářský chaos, je málo, nikdo se neptá,  jaké důkazy očekávali, že najdou v údajích z minulosti.

Pokud někdy existoval důvod pro důraznou regulaci bank, Stuart Kirk ho předložil. Ve svém projevu k morálním tvůrcům peněz ve Financial Times  uvedl, že průměrná délka úvěru je šest let. "Co se stane s planetou v sedmém roce, to je pro náš úvěrový rámec vlastně irelevantní."

HSBC ho suspendovala za to, že moc mluvil.  Obávám se však, že vlády, centrální bankéři a vedoucí představitelé podniků, kteří jsou přesvědčeni, že je "irelevantní", co se stane, až odejdou za šest nebo více let do důchodu, jsou stále velmi s námi.

Zdroj v angličtině ZDE

0
Vytisknout
6941

Diskuse

Obsah vydání | 16. 6. 2022