Amerika: Konec majáku demokracie?

14. 2. 2025 / Fabiano Golgo

 
Kdysi dávno, v době, kdy Spojené státy ještě žily v iluzi vlastní výjimečnosti, bylo zvykem považovat Washington za hlavní město svobody. Myšlenka, že Amerika je „majákem demokracie“, byla nejen součástí jejího sebeobrazu, ale také základem její zahraniční politiky. Avšak dnes, jak se republika noří do stále hlubšího autoritářství, je tato myšlenka spíše reliktem minulosti než realitou.

 
Pohled na současnou Ameriku přináší nepříjemné paralely s režimy, které její diplomaté kdysi odsuzovali. O Turecku se dlouho mluvilo jako o příkladu iliberální demokracie, kde volení představitelé postupně omezují nezávislost soudů, potlačují opozici a přetvářejí instituce tak, aby sloužily jediné straně. Dnes však podobné praktiky vidíme i ve Spojených státech. Prezidentští kandidáti otevřeně hovoří o nutnosti politicky ovládat justici, Kongres je ochromen partajní loajalitou a veřejnost je nebezpečně lhostejná k postupné demontáži ústavních brzd a protivah.

Historie ukazuje, že republiky nezanikají náhle, ale spíše pomalým, neúprosným procesem eroze demokratických principů. Řím nepadl v jediném dni, ale jeho přechod od republiky k impériu byl charakterizován postupným soustředěním moci v rukou jednotlivců, oslabováním senátu a legitimizací represí. Právě Julius Caesar - kterého američtí prezidenti tak rádi citují – položil základy systému, v němž se jeden muž stal neomezeným vládcem pod rouškou ochrany republiky.

Podobně i Výmarská republika, která vznikla po první světové válce jako demokratická alternativa německého císařství, byla podkopávána vnitřními konflikty, hospodářskou krizí a oportunistickými politiky, kteří využili veřejného zoufalství k uchvácení absolutní moci. Německo 30. let a Amerika současnosti sdílejí jeden znepokojivý rys: zhroucení důvěry v demokratické instituce a touhu po „silném vůdci“, který vše napraví.

Když se Donald Trump stal prezidentem, mnozí to považovali za nehodu dějin, anomálii, kterou lze napravit. Avšak jeho vzestup byl jen symptomem hlubších problémů. Politika v USA se nyní řídí logikou permanentní války mezi tábory, kde jedna strana usiluje nejen o vítězství, ale i o likvidaci svého protivníka. Volby, kdysi vnímané jako rituál občanské participace, se staly existenčním bojem, v němž porážka znamená nejen ztrátu moci, ale i potenciální perzekuci.

Tento posun je umocněn mediální krajinou, v níž se objektivní fakta stala nepodstatnými. Každý tábor má svůj vlastní ekosystém informací, své vlastní reality, které si vzájemně odporují. Co bylo kdysi nástrojem osvěty, se nyní stalo mechanismem manipulace.

Kdo převezme pochodeň demokracie?

Pokud Amerika již není vzorem demokracie, kdo zaujme její místo? Evropu, kdysi domov královských absolutismů, dnes mnozí považují za poslední baštu liberální demokracie. Francie, Německo, skandinávské země - všechny si uchovaly pevné demokratické tradice navzdory rostoucím populistickým tlakům.

Na druhém konci světa se zdá, že některé části Asie, jako je Japonsko nebo Tchaj-wan, se staly pevnými pilíři demokratického vládnutí. Mají funkční instituce, vysokou občanskou angažovanost a schopnost vzdorovat vnějším tlakům. Mohou však tato místa převzít roli, kterou si Amerika kdysi nárokovala?

Závěr je nevyhnutelný: Spojené státy, tak jak je známe, se odklánějí od demokracie k formě vlády, která nese rysy oligarchie a autoritářství. Jako kdysi Řím, Amerika nyní stojí na rozcestí. Otázkou je, zda si to její občané vůbec uvědomují, nebo zda se na tento přechod budou dívat stejně pasivně jako generace před nimi, které sledovaly, jak se jejich republiky mění v říše, jen aby nakonec padly.