Kultivace člověka a hledání Kosmopolis

11. 6. 2026 / Petr Vařeka

čas čtení 6 minut
  


Člověk se nerodí jako civilizovaná bytost.

Rodí se jako tvor vybavený širokou škálou evolučně vzniklých sklonů: touhou po uspokojení vlastních potřeb, snahou vyhnout se nepříjemnostem, schopností soupeřit i spolupracovat, projevy empatie i agresivity. 

To, čemu říkáme civilizace, pak představuje dlouhý proces kultivace těchto sklonů.

 
V tomto ohledu je mi bližší Hobbes než Rousseau.

Nemyslím si, že člověk je od přírody zlý. 

Stejně tak si však ani nemyslím, že je od přírody dobrý a že stačí odstranit překážky, aby se jeho nejlepší vlastnosti samovolně rozvinuly. 

Spíše se zdá, že v každém z nás existuje potenciál k obojímu. 

Civilizace proto není ani pouhým osvobozováním lidské přirozenosti, ani jejím potlačováním. Je především jejím usměrňováním.

Tato skutečnost je dobře patrná ve vzdělávání.

V posledních desetiletích se často objevuje představa, že dítě je přirozeně zvídavé a že úkolem školy je pouze vytvořit prostředí, ve kterém se jeho touha po poznání sama rozvine. Na tom je bezpochyby kus pravdy. Děti skutečně zvídavé jsou.

Stejně přirozená je však i jejich tendence vyhýbat se námaze, odkládat nepříjemné úkoly a dávat přednost okamžitému uspokojení před vzdálenými cíli. 

Proto vzdělávání vždy obsahovalo určitý prvek nátlaku. Ne ve smyslu šikany či bezduché poslušnosti, ale ve smyslu požadavku dělat i to, co člověka právě nebaví, protože to slouží něčemu důležitějšímu.

Schopnost překonat okamžitý impuls ve prospěch dlouhodobého cíle je jedním ze základních kamenů civilizace. Bez ní by nebylo možné budovat vědu, instituce, demokracii ani osobní odpovědnost.

Právě zde však narážíme na trend současné doby, spočívající v marginalizaci společně sdíleného civilizačního rámce a  upřednostňování věcí, které naopak tento rámec zpochybňují.

Zdá se, že společnost postupně ztrácí některé mechanismy, které tuto kultivaci umožňovaly.

Rodina, škola, tradiční média, profesní komunity i další instituce sice nezmizely, ale jejich autorita slábne. 

Současně se rozvíjejí informační technologie, které dávají každému jednotlivci možnost oslovovat veřejnost bez jakékoli předběžné korekce vzhledem ke společně sdíleným faktům o povaze skutečnosti.

To samo o sobě nemusí být jen špatně. Osvobození veřejné debaty od monopolů na informace má rovněž svou hodnotu.  

Avšak paralelně s ním vzniká i prostředí, ve kterém je stále obtížnější rozlišit mezi znalostí a domněnkou, mezi argumentem a emocí, mezi odborností a pouhou sebejistotou.

Dříve bylo obtížné získat veřejný hlas. Dnes je obtížné získat pozornost. 

A pozornost často nezískávají ty nejpropracovanější myšlenky, nýbrž ty nehlasitěji šířené.

Výsledkem je postupná fragmentace společného světa.

Nejde pouze o rozdílné politické názory. Zdá se, že se vytrácí i společně sdílený rámec, který by umožňoval vést diskusi o skutečnosti samotné. 

Slábne důvěra v autority, v instituce i ve schopnost společnosti dospívat k rozumnému konsenzu.

Současně se rozpadají i některé společně sdílené představy o smyslu a hodnotách.

Tento vývoj přichází v době, kdy lidstvo čelí problémům, které vyžadují nebývalou míru koordinace. 

Environmentální změny, technologická transformace, geopolitické napětí i rostoucí komplexita globální civilizace představují výzvy, které přesahují horizont jednotlivců i národních států.

Paradox současnosti spočívá v tom, že naše technická moc neustále roste, zatímco naše schopnost vytvářet společný význam a společný směr se zdá slábnout.

Máme globální komunikační síť, ale nemáme globální veřejný prostor.

Máme bezprecedentní množství informací, ale stále méně jistoty, které z nich jsou podstatné.

Máme stále mocnější nástroje, ale stále menší ochotu shodnout se, k čemu by měly sloužit.

Přesto si stále odmítám připustit, že jsme svědky úpadku lidské civilizace.

Je možné, že pozorujeme přechodové období, ve kterém se staré civilizační rámce rozpadají rychleji, než vznikají nové. 

Národní státy, tradiční náboženství, ideologické systémy i kulturní autority vznikaly v době, kdy byl svět mnohem méně propojený než dnes. Naše technologie však vytvořily situaci, v níž se osudy miliard lidí stávají stále těsněji provázanými.

Lidstvo se tak ocitá v paradoxní situaci. Fakticky již tvoří jediný propojený systém, avšak psychologicky a kulturně stále myslí v kategoriích menších celků.

Možná právě zde leží kořen současné krize.

Nedostatek společně sdíleného smyslu nemusí být pouze známkou civilizačního úpadku. Může být také příznakem toho, že staré formy identity přestávají odpovídat rozsahu problémů, které jsme si sami vytvořili.

Jestliže se v minulosti lidská spolupráce rozšiřovala od rodů ke kmenům, od kmenů k městům, od měst k národům a od národů k nadnárodním celkům, pak není vyloučeno, že dalším krokem bude vznik širšího vědomí sounáležitosti.

Ne světového státu ani jednotné ideologie.

Spíše vědomí, že navzdory všem rozdílům sdílíme společný osud na jediné planetě.

Staří stoikové pro takové společenství používali pojem Kosmopolis – obec všech lidí, kteří jsou spojeni účastí na jednom světě.

Nevím, zda se lidstvo tímto směrem skutečně vydá. Nevím ani, zda k tomu dokáže dospět pokojnou kulturní evolucí. Je možné, že nás k tomu budou nutit až sílící environmentální a civilizační krize.

Přesto se domnívám, že právě zde se nachází jedna z nejdůležitějších otázek současnosti.

Ne zda zvítězí jedna ideologie nad druhou.

Ne zda jedna civilizace převládne nad ostatními.

Ale zda dokážeme rozšířit okruh své odpovědnosti natolik, aby odpovídal rozsahu světa, který jsme společně vytvořili.

Budoucnost možná nebude záviset ani tak na tom, co ještě dokážeme vynalézt, jako spíše na tom, zda dokážeme dospět.

0
Vytisknout
268

Diskuse

Obsah vydání | 11. 6. 2026